Glosa: Kniha Petry Soukupové je více o divné době než o divných dětech

Je samozřejmě možné psát recenzi na knihu, která vyšla téměř před půl rokem, konkrétně vloni na podzim, tím spíše, když dozvuk autorčina textu ve mně jako ve čtenáři trvá a jde o text, který se umí zaseknout do mysli. Ale pokusím se na Klub divných dětí pohlédnout spíše v určitých dobových souvislostech – coby na zprávu o společnosti.

„Na začátku nejsou ani přátelé, spíš divné děti, co spolu tráví čas. Pak ale společně zažijí něco, na co se nezapomíná,“ stojí na zadní obálce Klubu divných dětí. Dobrodružství, které nesourodé kvarteto žáků spolu podnikne, ovšem není – co si budeme namlouvat – z nezapomenutelných, tedy alespoň v rámci palety příběhů, co jich dějiny literatury „pro děti a mládež“ nabízejí. Vyjeví se to jak v dlouhé expozici, tak ve finále. Soukupová zprvu klade silný důraz na líčení čtyř typů „divnosti“, na kresbu postav Mily, Petra, Katky a Franty, jinými slovy – na povahopis hlavních hrdinů. Když pak v druhé části (nazvané Spolu) dojde na akci a její vyústění, vypomáhá si autorka událostmi, které jsou až moc náhodné a přitom do sebe zapadající.

Desetiletá Mila si rozumí více se zvířaty, s hmyzem především, než s vrstevníky nebo s rodiči či vůbec s lidmi. Ta dívka je, řekněme, trochu divnej pavouk. Čtvrťák Pavel co do vzrůstu vypadá, že povinnou školní docházku teprve začíná, ale rád a výborně kreslí; také jej ovšem kromě vzrůstu trápí strach ze tmy a špatně usíná i spí. Katka má raději knihy a příběhy v nich, než reálné lidi; vášnivá čtenářka ráda papá a strádá nadváhou. O berlích chodící Franta je, řečeno autorčiným nekorektním jazykem, mrzák. Mrzák naštvaný na svůj osud; kluk někdy vysloveně i zlý, který si frustraci na zdravých vybíjí skrze zlomyslná videa, která natáčí na mobil a pak zavěšuje na YouTube.

Přívlastky divný/divná se v autorčině próze mnohokrát opakují, hrdinové je slyší od svého okolí a častují jimi i samy sebe. Co ta divnost u Petry Soukupové znamená? Divnost v této knize značí určitou vydělenost, separaci, opuštěnost. To jsou standardní významy onoho slova, jenže pravý obsah „divnosti“ se vždy vyjeví, až když ji vztáhneme k tomu, co se považuje za normální. Podvědomou i vědomě nastiňovanou normou světa fungujícího za hranicemi spisovatelčina kvarteta „divných dětí“ jsou důraz na vzhled a trendy. Soukupová to explicitně ilustruje kupříkladu na Katčiných spolužačkách, jimž se „tlusťoška“ snaží na ulici vyhnout, protože je jinak objektem posměchu kvůli vzhledu i kvůli tomu, s kým se stýká. Ale důležitější než tato autorčina názornost je v Klubu divných dětí nevyslovenost, respektive nedoslovnost nátlaku okolního světa. Byť se doba a společnost, v níž Mila, Pavel, Katka a Franta žijí, což je tuzemská přítomnost, vyznačují zduřelým individualismem, nejspíš historicky bezprecedentní sebestředností dětí a mládeže, tak individualita se až tak nectí. Správný žák má zapadat do pomyslného mainstreamu, který přitom z valné čísti definuje marketing generovaný firmami a nástroji ovládanými dospělými lidmi. Ti jsou však kdesi, jsou pro ně „neviditelní“, kdežto dospělí ve fyzickém dosahu jsou dětmi zhusta bráni coby zdroje pro zajišťování hmotných požitků a současně jako objekty generačního pohrdání, protože rodiče jsou přece „mimo“, nechápou nás, naši úžasnost.

Tlak na stádnost, na to být jako ten/ta druhý/á, vlastnit to či ono jako ostatní, nevydělovat se, vyskytuje se v dětských kolektivech dávno a tradičně. Ovšem docela spolehlivě a nerušeně funguje i v nynější éře deklarované jedinečnosti mého Já. Já prezentovaného skrze báječné zážitky, o nichž dávám vědět na sociálních sítích, Já vyjadřovaného trendovými předměty a coolovým vizuálním pojetím sebe sama. Věk individualismu má své evidentní limity, co se právě individualit týče. Hodně číst, pěkně kreslit nebo znát toho spousty o hmyzu jsou v očích dětského mainstreamu zbytné dovednosti a činnosti.

Mila, Pavel, Katka a Franta si zkrátka zbyli. Klub bývá v dětském světě společenstvím spřízněných duší, jakkoliv uvnitř toho kolektivu mohou bujet sváry. Ale Soukupové kvarteto je neorganická sešlost „nepěkných“ žáků: nepříliš mluvná snivka ponořená do světa fauny, prcek, tlustoprdka, mrzák. Nejsou to děti náležitě flexibilní, což je dnes žádaná vlastnost nejen u dospělých. Nejsou to děti patřičně reprezentativní. Propadají se do svých světů. V tom z hlediska převažujícího mínění spočívá jejich divnost.

Klub divných dětí byl v dosavadních recenzích automaticky řazen do autorčiny linie knih pro děti, spolu s tituly Bertík a čmuchadlo a Kdo zabil Snížka? Ale takhle jednoduché a jednoznačné to s „Klubem“ není. S hrdiny této prózy se z dětské čtenářské obce mohou plně identifikovat zase asi jen jiné „divné“ děti. Schopnost oslovit dospělého čtenáře je u Klubu divných dětí možná i silnější. A Soukupové zpráva o dětském světě není zrovna uklidňující. Pravda, je tu ještě jedna, a to zcela kardinální, byť taky ne zrovna uklidňující otázka: nakolik vůbec může dospělý člověk pochopit a pravdivě vyhmátnout svět dětí, které se teprve rozkoukávají v oněch poměrech, v nichž jsou dospělí už zabydleni?

Obálka knihy Klub divných dětí, navrhl ji Martin T. Pecina s využitím ilustrací Nikoly Logosové, repro: Host

Petra Soukupová: Klub divných dětí. Ilustrace Nikola Logosová. Host, Brno 2019, 216 stran, doporučená cena 399 korun.