Skončit s křížkem na čele. Když se z vraždy stane rutina
Jedním ze tří titulů nominovaných v letošním ročníku Magnesie Litery v kategorii překladová kniha, je novela Madona zabijáků Fernanda Valleja. Čtenář, který si kolumbijskou literaturu dosud spojuje s magickým realismem G. G. Márqueze, se asi nebude stačit divit.
Madona zabijáků je nejznámějším literárním dílem a první do češtiny přeloženou knihou významného kolumbijského spisovatele a filmaře Fernanda Valleja (*1942). V originále vyšla v roce 1994 a o šest let později natočil francouzský režisér Barbet Schroeder filmovou adaptaci, k níž Vallejo napsal scénář.
Vypravěčem svižné novely je stárnoucí Fernando – poslední gramatik v Kolumbii, jak tituluje sám sebe –, který se po letech vrací do rodného města Medellín. To se během let dramaticky proměnilo. Fernando v něm potká mladého nájemného zabijáka Alexise. Stanou se z nich milenci a společně Medellín prozkoumávají. Alexis brzy začne – zčásti na popud staršího partnera – vraždit jednoho člověka za druhým. K tomu, aby někoho zastřelil, nepotřebuje žádné hluboké důvody. Taxikář se chová neurvale, pankáč odvedle ruší Fernanda hlasitou muzikou, tři vojáci chtějí Alexise prošacovat… Všichni končí s „křížkem“ na čele. A to až do té doby, než sám Alexis schytá kulku do srdce. Na jeho místo nastoupí mladík jménem Wílmar – další zabiják, „show“ tak může pokračovat, chtělo by se říct, kdyby to celé nebylo přece jen trochu komplikovanější.
Obálky tří různých vydání Madony zabijáků ve španělském jazyce, repro: Amazon & Debols!llo
Jakkoliv vnímáme, že je Alexisovo vraždění hyperbolizované, vypravěč doplňuje řádění svého milence o další historky, které vytvářejí znepokojivý obraz toho, jak dramaticky se násilí v Medellínu a v celé Kolumbii vymklo kontrole. Zastřelení na ulici za bílého dne je rutinou. Svědci vražd raději předstírají, že nic neviděli, protože tuší, že si můžou lehce vykoledovat vlastní „cvoček“. Ta próza však není splatter z kolumbijských ulic. Vallejo přesvědčivě buduje atmosféru, a tak se čtenář může „vžít“ do kůže obyvatel Medellínu – postupem času při četbě otupí a každá další vražda, jakkoliv brutální, jej nechává čím dál více chladným. Nejintenzivnější je nakonec scéna, v níž Alexis není s to zastřelit psa, jehož srazilo auto a zvíře „dodělává“ ve strouze. A když už jsme u těch zvířat… Mezi Alexisovy oběti patří i vozka, který bičuje svého koně. Poté, co si jej mladý zabiják „vyblejskne“, vypravěč přizná, že „zvířata jsou láska mého života, jsou můj bližní, jiného nemám, a jejich utrpení je mým utrpením a nemůžu ho vystát“.
Nedílnou součástí vyprávění je náboženství. V Kolumbii se drtivá většina věřících hlásí ke katolické církvi, vypravěč je však, podobně jako samotný Vallejo, jejím silným kritikem a v průběhu vyprávění si ji několikrát vezme na paškál: „A to jsem si myslel, že církev je na huntě víc než komunismus… Kdepak, je pořád živá, dýchá. Lidstvo pro život potřebuje mýty a lži.“ A jak kooexistují katolická víra a vraždy? Ilustruje to jedna z vypravěčových vzpomínek: K „prostomyslnému kněžourkovi“ se přišel vyzpovídat jeden mladík s tím, že se vyspal se svou snoubenkou. Farář z chlapce následně vymámil doznání, že je nájemným zabijákem, „zabil třináct lidí, ale z těch se zpovídat nepřišel, protože proč? Ať se z nich vyzpovídá ten, kdo je dal zabít.“
Novela je pevně ukotvena ve společensko-politickém kontextu Kolumbie počátku devadesátých let. Podstatným dějinným momentem oněch časů, který se v knize však spíš jen mihne, je samozřejmě smrt narkobarona Pabla Escobara, který měl na rozmachu násilí v zemi mimořádný podíl. Ve svém vyprávění se Fernando popasuje i s kolumbijskými politickými představiteli. A vedle mnoha kritických šlehů dá k dobru třeba i anekdotu týkající se prezidenta Barca, který „čtyři roky vládl s Alzheimerovou chorobou, vyhlásil válku obchodu s drogami a uprostřed války na to zapomněl“.
Velkou pozornost strhává jazyk Madony zabijáků. Vyprávění je sugestivní, jazykově obrazné, poetické, přičemž užitá metaforičnost přiléhá obsahu a naladění vyprávění. Jazyk je v samotné novele i tematizován. Fernando se totiž pokouší příležitostně mluvit slangem (či spíše argotem) svého mladého milence-zabijáka, přičemž neopomine občasně vysvětlit, co má tím kterým výrazem na mysli. Jeho pokusy mluvit „jazykem ulice“ jsou vcelku roztomile neobratné. Což vytváří osvěžení a odstup, jimiž při čtení této zběsile ubíhající knihy čas od času nepohrdneme. Za překlad byl jeho autor Petr Zavadil nominován na výše zmíněnou Magnesii Literu.
V roce 2014 byl na Českém rozhlasu Vltava vysílán díl Kritického klubu věnovaný románu kolumbijského autora Sergia Álvareze 35 mrtvých (2011, česky jej roku 2013 v překladu Lady Hazaiové vydal Host). Moderátorka diskuse, hispanistka a překladatelka Anežka Charvátová, naznačila, že magický realismus vystřídal v kolumbijské literatuře v posledních letech jiný realismus; Charvátová jej zkusmo nazývá „narcorealismem“. Do tohoto proudu by patřila i Madona zabijáků. Ke konci zmíněného pořadu vyslovila Charvátová obavu, abychom klišovitou představu o Kolumbii jako o magické zemi, kde „prší z nebe žáby“, nevytlačili jiným klišé vytvořeným právě na základě „narcorealistických“ titulů.
Obálka českého vydání Madony zabijáků, repro: Fra
Takovou možnost samozřejmě nelze vyloučit. Vzhledem ke kulturní a sociální bariéře může mít český čtenář Madony zabijáků trochu problém zorientovat se v tom, nakolik se dá příběh číst mimeticky. Dílo je však natolik jazykově podmanivé, že se s ním těžko loučí po jednom čtení. A s opakovaným nořením se do příběhu lze jeho vrstvy lépe rozeznat a vstřebat. I proto se domnívám, že bude Madona zabijáků nakonec spíše podnětem k přehodnocování všelijakých klišé, než že by je konzervovala. Nejen v tom je její síla.
Autor je literární recenzent.
Fernando Vallejo: Madona zabijáků. Přeložil Petr Zavadil. Fra, Praha, 2019, 144 stran, doporučená cena 219 korun.
