Dvě velmi výživné hříčky pana Fabera

Michel Faber
Michel Faber (*1960) na literární festivalu v estonském Tallinnu; květen 2019, foto: Wikipedia.org – Louis Tarpin

Anglické městečko Whitby na pobřeží Yorkshiru je zmiňováno poprvé v sedmém století. Tehdy zde bylo založeno opatství a představenou se stala svatá Hilda z Withby. Žil zde i Caedmon, první doložený anglický básník. Whitby tak již od počátku své existence vstoupilo do legend a světa literatury, což je dnes symbolizováno především draculovským dědictvím (na dohled opatství ztroskotá prokletá loď Demeter). Součástí whitbyovského odkazu je rovněž novela Sto devětadevadesát schodů, sepsaná Michelem Faberem na žádost Keitha Wilsona, aby stvořil příběh inspirovaný zdejšími vykopávkami.

A stejně jako nemusíte být viktorián, abyste si užili autorův rozsáhlý román Kvítek karmínový a bílý, anebo vegetarián, aby vás přešla chuť na maso po dočtení Pod kůží, nemusíte být ani znalcem Whitby a zmíněného opatství. Rozhodně je však nádherným dobrodružstvím odkrývat v novele čítající necelých sto stran všechny vrstvy a odkazy (například již zmíněný Caedmon se v opatství staral o zvěř… přičemž žádné zvíře nedošlo při psaní k úhoně, „ba ani je nikdo k ničemu nenutil“).

Vzkaz v láhvi, ruce na krku

Žena jménem Siân má každou noc sen, v němž umírá. Jakési něžné, velké ruce ji připravují o život škrcením i dekapitací. Někdy se probudí před dokonáním činu, jindy až nějakou dobu po něm. Na pravidelných výšlapech po slavných sto devětadevadesáti schodech k opatství, kde se podílí na restaurování nově objevených ostatků, se seznámí s mladým a nádherným Magnusem a jeho ještě nádhernějším psem. Magnus jí nabídne zajímavou bokovku – v jeho rodině se dědí záhadný vzkaz v láhvi, starý pravděpodobně několik staletí. Jaké tajemství skrývá?

Sto devětadevadesát schodů (v originále próza vyšla roku 2001) je možné číst jako příběh svérázného milostného trojúhelníku, kde jedním jeho členem je ve vší počestnosti pes. Nebo jako literárněhistorický cestopis po Whitby zahrnující povzdech nad osudem gotického románu a jeho zprznění v současné popkultuře. Je však také psychologickým hororem či pojednáním o bolesti a strachu žít.

Pohled do městečka Whitby Pohled do městečka Whitby, které má necelých patnáct tisíc obyvatel, foto: Historic UK

Síla onoho příběhu spočívá v tom, jak přirozeně a citlivě se všechny tyto složky prolínají. Citlivost je vůbec klíčové slovo. A nejen vůči hrdince novely, která přišla v Bosně o snoubence i o nohu a nyní nachází všude paralely mezi utrpením svým a tím, jemuž kdysi čelila svatá Hilda. Jedním z konfliktů mezi ní a Magnusem je totiž jeho lehkovážný přístup k mentalitě dávných obyvatel Whitby, kterou Siân naopak ochraňuje a snaží se ji vysvětlit. Ona mentalita hraje důležitou roli rovněž v objevu, co přesně se skrývá za vzkazem v Magnusově lahvi. Krvavý morytát z osmnáctého století se totiž postupně mění v něco úplně jiného. A stejně tak se mění i potenciální Siânin flirt.

Obdobně jako musí každý den vystoupat se svou protézou titulních sto devětadevadesát schodů, musí se krok za krokem vypořádat se svými traumaty. A ve Faberově chytrém provedení se rozhodně nejedná o laciné řešení typu nového milostného vztahu. Podobné pojetí hrdinek Faber ostatně programově ignoruje nebo rovnou shazuje po celou svou spisovatelskou kariéru. Na traumatizovanou a do světa profesních meditací uzavřenou Siân, která se cítí lépe v kontaktu s dávno mrtvými nebo s historickými artefakty, ostatně vzápětí navazuje Catherine, hrdinka Kvintetu Courage.

Drama avantgardní klasiky

Sto devětadevadesát schodů obsahuje humorné prvky v podobě literárních a historických narážek a v podvracení konvencí milostného příběhu, především pak při popisu vzájemného pnutí mezi Siân, Mackem a psem Hadriánem. Kvintet Courage (2002) je už otevřeně groteskou plnou situačních gagů a bravurně vypointovaných konfliktů mezi členy „patrně sedmého nejproslulejšího“ vokálního tělesa na světě. To naráží Faberovými slovy na „hranice harmonického soužití, alespoň v takových skleníkových podmínkách“. V rámci nové zakázky se totiž kvintet odebral na dva týdny do odlehlé belgické vilky, kde má nastudovat monstrózně složitý kus jistého italského skladatele, který připomíná makaka, zdědil rodinný byznys se zbraněmi a na milánském letišti napadl vlastní ženu lodičkou s jehlovým podpatkem (ale nebojte se, ona dáma je „v naprostém pořádku. Brzy bude rozvedená a velmi bohatá“).

Michel Faber Michel Faber v mladších letech, foto: Eva Youren

Klasický narativ proplétání profesních a osobních cílů je zde ozvláštněn nejen zaměřením na vokální hudbu, která zrovna čelí invazi videoartu a digitálních performancí a pikareskních egomaniaků, ale také skutečností, že mimo nahrávací studio a jeviště se členové kvintetu v podstatě nenávidí a Catherine, skrze jejíž perspektivu většinu děje sledujeme, více či méně předstírá, že je duševně zdravá osoba. Je tedy logické, že Faberův humor zde není laskavý

Jistě, dostane se nám milých postřehů, jako že se k jedné z postav nenápadně přikradla kuchyně, že děcko jedné členky má „takřka nehlučný provoz“ či že v Nizozemsku může člověk bez obav poznamenat cosi jako „ani se nenaděju a příště mě s sebou vezmeš lézt po horách“. Jenže od samotného počátku je jasné, že musí dojít ke kataklyzmatu. Catherine možná není duševně úplně v pořádku, ale rozhodně v tom není sama. Na jejím stavu se evidentně výrazně podílí manžel, zakladatel kvintetu Roger. O hádce se dočteme, že se křečovitě a slepě odvíjí dál a dál a je nevyhnutelná jako vyměšování. Přesto Faber dokáže příběh plný ústrků, sarkasmu a sofistikovaného opovržení dovést k pocitu jakéhosi smíření. Nácvik avantgardního, vypulírovaného kusu par excellence se končí melancholickým, ale zcela upřímným zpěvem kánonu z třináctého století. Je to působivá připomínka, že lidský osud je v jednom nakonec vždy stejný. Před během času se vyjeví jako nicotný a plný zbytečné nenávisti a sarkasmu, jimiž nakonec člověk ubližuje především sám sobě.

Obaly anglických vydání obou titulůObaly anglických vydání obou titulů; levý svazek však obsahuje – stejně jako česká edice – obě autorovy dotyčné prózy, repro: Amazon

Michel Faber: Sto devětadevadesát schodů. Přeložil Viktor Janiš, Argo, Praha 2019, 200 stran, doporučená cena 248 korun.

Související