Příští zastávka Mršina. Trnitá cesta Lucie Faulerové k druhému románu
Před třemi roky vydala Lucie Faulerová jeden z vůbec nejzajímavějších debutů české prózy posledních let. Nyní na Lapače prachu, jak se kniha jmenovala, navazuje románem Smrtholka. Kvalit debutu Faulerová sice nedosahuje, přesto jde o titul hodný pozornosti.
Vloni napsal literární teoretik a kritik Petr A. Bílek v recenzi na knihu Ve skříni od Terezy Semotamové: „Kdo čte současnou českou prózu vytrvaleji, už si nejspíš všiml, že se v ní hromadí divné ženy.“ Autorkami knih, v nichž se tyto divné ženy vyskytují, jsou podle Petra A. Bílka vedle Terezy Semotamové také Anna Bolavá, Petra Hůlová, Viktorie Hanišová. A Lucie Faulerová. Debut poslední jmenované podle mě představuje v pomyslné kategorii knih s divnými hrdinkami jednoznačný vrchol. Faulerová dokázala v Lapačích prachu stvořit svébytnou protagonistku, jejíž výstřelky a ironické průpovídky sice někomu mohly připadat co do literárního vkusu poněkud na hraně, avšak díky důmyslné kompozici čtenář zjišťoval, že jsou rafinovaně vetkány do propracovaného románového tvaru. Faulerové debut se dočkal nominace na Cenu Jiřího Ortena i na Magnesii Literu.
Vypravěčka Smrtholky by do kategorie divné ženy v literatuře bezesporu zapadla. Román rámcuje jízda vlakem, při níž se Marie, jak se protagonistka jmenuje, rozpomíná na vše možné. Za okny jedoucího stroje defilují vzpomínky na její ztřeštěnou mladší sestru Madlu, na staršího bratra Adama, na matku, která své děti opustila a Marie ji pokládala za „srandovní tetu“, na otce, na vesnici Mršinu, v níž Marie vyrůstala a kde se sestrou mimo jiné pravidelně navštěvovala ezoterické semináře. Vzpomínky hluboko zasuté i ty aktuálnější se mísí se statistikami, zajímavostmi a postřehy týkajícími se sebevražd i s vypravěččinými vyznáními, v nichž se dozvídáme, v jakých všech „ujetinách“ si tato dívka libuje (například zbožňuje návody, s potěšením sahá na cizí lidi, má ráda, „když lidi kejchaj pěkně s gustem nahlas, jen se to rozlíhá“). Do toho postupně, tak jako v Lapačích prachu, začínají probublávat na povrch šrámy minulosti, s nimiž Marie do vlaku nasedla. Ostatně ty šrámy jsou na samotné vypravěčce viditelné – do jednoho oka si kdysi zabodla pastelku, chybí jí článek prstu, a když chce promluvit, tak jen tak podivně huhlá…
Lucie Faulerová, foto: archiv spisovatelky
Faulerová ve své druhé knize vypráví dost podobně jako v debutu. Také Smrtholka je hutně rytmizovaná častým užíváním citoslovcí (zde nejčastěji zaznamenávají zvuky spojené s jízdou vlakem) a refrénovitě se vynořujícími motivy a situacemi. Ostatně rytmus prózy je pro Faulerovou důležitý, o čemž svědčí i to, že do poděkování k románu vetkla i jméno německého skladatele Maxe Richtera, jehož skladba Infra 5 údajně rytmus románu udávala. Podobné typy jsou i vypravěčky obou knih: roztržité mladé ženy, pod jejichž místy „siláckými“, místy ironickými až sarkastickými průpovídkami a mnohdy jednoduchými vtípky a slovními hříčkami můžeme vytušit skrývající se (a skrývanou) bolest. Takový způsob vyprávění však může snadno sklouznout k verbalismu, pokud nejsou traumata z minulosti dostatečně silná na to, aby odůvodnila vypravěččino výstřední chování a dikci. Zatímco v případě Lapačů prachu promyšlený příběh podobné pochybnosti rozmetal, v případě Smrtholky už si čtenář není tak jistý, zda má Faulerová vyprávění pod kontrolou. Podezření se přece jen začne rozptylovat – ovšem až tak po dvou třetinách knihy. A to už je zatraceně mnoho stránek na to, aby nejeden čtenář román odložil.
Lucie Faulerová dovede výborně zachycovat mezilidské vztahy a intimní okamžiky. Například některé scény, v nichž vystupuje Marie a její bratr Adam, jsou v dobrém slova smyslu dojemné a skvěle vystihují pocity a prožitky, které občas přepadnou každého z nás. Faulerová citlivě přibližuje i Mariiny vzpomínky na dětství. Tím spíš je škoda, že více prostoru než takové partie, zaujímají v knize Mariiny gradující výstřednosti či záznamy ze všelijakých „ezo“ seminářů. Tyto pasáže se brzy přejí, zvlášť proto, že postupně nabýváme dojmu, že kdyby se jich z knihy pěkná řádka vyškrtla, zas tolik by se nestalo.
V zápase, který autoři originálních prvotin obvykle podstupují při psaní druhých knih, Lucie Faulerová neprohrála – ale ani nevyhrála. Byť Smrtholka není špatný román a pořád se jedná o dílo na poměry současné české prózy nadprůměrné, po jejím dočtení nelze nevidět, že Lapači prachu jsou o poznání lepší.
Autor je literární publicista a kritik.
Obálku navrhla a knihu graficky upravila Jana Vahalíková ze Studia Marvil, repro: Torst
Lucie Faulerová: Smrtholka. Torst, Praha 2020, 208 stran, doporučená cena 248 korun.
