Je lepším průvodcem po Japonsku Bašó, anebo příručka pro sebevrahy?

Marion Poschmannová (* 1969) má na kontě slušnou řádku kritikou vyzdvihovaných a cenami ověnčených knih. Čeští čtenáři mají možnost seznámit se s touto prozaičkou a básnířkou až nyní, prostřednictvím novely Borovicové ostrovy. V originále tato próza vyšla předloni a objevila se mezi tituly nominovanými na Německou knižní cenu. Nebylo to poprvé, kdy se dílo Poschmannové vyskytlo v nominacích na prestižní německé literární ocenění – autorka už se mezi finalisty objevila třikrát. Na vítězství však Poschmannová dosud nedosáhla. Borovicové ostrovy zastínil román Die Hauptstadt (Hlavní město) Roberta Menasseho, který v současnosti připravuje k českému vydání nakladatelství Kniha Zlín.

Protagonistou novely Borovicové ostrovy je Gilbert Silvester, docent kulturologie, jenž je zrovna zaměstnán projektem, jehož cílem je „prozkoumat použití vousů ve filmu a jejich působení na diváky“. Poté, co ho však znepokojí sen, v němž jej jeho žena Mathilda podvádí, ujíždí nenápadný a neprůbojný vědec před začátkem zimního semestru před manželkou na druhou stranu zeměkoule – do Japonska. A to i přesto, že jej Země vycházejícího slunce, kde se pije čaj, nikoliv káva, kterou preferuje, a priori odrazuje. Krátce po příjezdu do Tokia potká mladého Japonce, jenž je v davu „osob bez vousů“ nápadný kozí bradkou. Jak Gilbert zjistí, Josa Tamagoči, jak se mladík jmenuje, má v plánu skočit pod vlak. To mu Gilbert rozmluví a bere Josu pod svá křídla. Společně se pak vydávají na pouť po Japonsku.

Na pomoc si Gilbert a Josa berou dva průvodce. Zatímco německý turista sahá po cestopisu slavného básníka Bašóa, průkopníka haiku, Josa s sebou nosí příručku The Complete Manual of Suicide (Kompletní manuál pro sebevrahy; kniha tohoto názvu mimochodem v roce 1993 skutečně vyšla). Mladý Japonec se totiž nevzdává svého cíle a hledá místo, které by bylo k jeho sebevražednému aktu nejvhodnější. Spolu s ním tak Gilbert navštíví třeba slavný les sebevrahů Aokigahara, kde Josovi jeho plány na poslední chvíli opět rozmluví. Vedle itineráře, jejž tvoří místa vhodná k sebevraždě, dvojice sleduje rovněž trasu, po níž putoval Macuo Bašó, který „následoval své uctívané předchůdce, jmenovitě stopy básníka Saigjóa“.

Po vzoru Bašóa začíná Gilbert rovněž psát haiku. Texty následně překládá do angličtiny a vyměňuje si své výtvory s Josou. Jen stěží však dokáže mladíkovy básně, o mnoho vyzrálejší, než jsou jeho vlastní, docenit. I proto, že považuje Josu za naprostého ztroskotance. Přesto mu rozmlouvá jeden pokus o sebevraždu za druhým až do té doby, než se mu mladík náhle ztratí v davu. Na Borovicové ostrovy tak Gilbert dorazí sám, s Josou však nadále komunikuje – vždy, když jej nějaké místo inspiruje k napsání haiku, napíše jednu báseň i za svého společníka.

Podobně se není schopen odpoutat ani od své ženy. Přestože před ní prchl na druhý konec světa, zážitky z cest jí obšírně líčí v dlouhých vzkazech. Nespáchá tak vnitřní sebevraždu, o kterou se před staletími pokoušel na své cestě Bašó a která měla spočívat v básníkově zbavení se vlastního ega, jež jej mělo učinit svobodným pro psaní poezie. Na druhou stranu objevuje Gilbert japonskou kulturu a vůbec zemi jako takovou, zemi, do níž odjížděl na truc a se sebezapřením. Díky tomu Gilbert leccos přehodnocuje. Zjišťuje totiž, že příchylnost k Japonsku se dostavuje až poté, co se zbaví předsudků, s nimiž se do země vypravoval, a poté, co tu krajinu a její specifika lépe pozná. Vyjeví se to třeba při sledování tradičního japonského divadla kabuki, jež ho zprvu nudí více než balet, na který jednou doprovázel Mathildu. Avšak poté, co zhlédne první polovinu představení, při níž se herec „pohyboval jen po milimetrech, trvalo mu několik minut, než rozevřel vějíř“, přijde polovina druhá, která Gilberta zcela uchvátí.

Podobně propadá „japonskému“ vztahu k přírodě a především japonskému způsobu cestování: „Gilbert si v uplynulých dnech zvykl, že lidé podnikají výlety, aby obdivovali stromy […]. Nejednalo se o poznávací cestu v evropském stylu, jíž by se dalo později pochlubit, tak jako se jezdí do Říma a člověk je pak jednou provždy tím, kdo viděl Sixtinskou kapli, koloseum a lázně a portrét Inocence X.“ Více než Tokio tak Gilberta nadchne turisticky zcela nepřitažlivé a pusté město Sendai.

V knize Borovicové ostrovy se Marion Poschmannová představuje českým čtenářům jako vypravěčka hodná obdivu. Melancholickému, leckdy až snovému příběhu, jemuž nechybí ani jemný humor, přizpůsobila jazyk, jenž je místy zdánlivě nevýrazný, avšak velmi sugestivní, místy – především při líčení přírodních výjevů – básnivý. Pozornost si zaslouží i mnohé motivy a specifické detaily, které se napříč knihou navzájem rozvíjejí, zrcadlí a doplňují. Byť novela nenabízí velký, výrazný příběh, dá se o ní říct, že je precizní – a to nejen kompozičně. Výborný je i překlad Terezy Semotamové. Můžeme jen doufat, že se třeba díky ní brzy seznámíme s dalšími díly oceňované německé autorky.

Autor je literární recenzent

Obálka českého vydání Borovicových ostrovů, repro: Paseka

Marion Poschmannová: Borovicové ostrovy. Přeložila Tereza Semotamová. Paseka, Praha 2019, 160 stran, doporučená cena 269 korun.