Předpojatost, naivní čtení, moralizování. Jan Novák vytáhl do boje proti Kunderovi s pochybným arzenálem

Práce Jana Nováka Kundera. Český život a doba se stala jednou z nejdiskutovanějších tuzemských knih posledních let ještě předtím, než se na konci června dostala na pulty knihkupectví. Již 14. června uveřejnil časopis Respekt rozhovor s Janem Novákem. Vedl jej Jan H. Vitvar, který v tom samém čísle Respektu publikoval i článek o dané knize.

Rozhovor vyvolal kontroverze především proto, že Novák předkládal mimořádně nepřesvědčivé, ba z hlediska literární historie mimoběžné odpovědi, jejichž evidentním cílem bylo rozmetat obraz výjimečného spisovatele a nahradit jej obrazem zručného literárního píáristy, který „je hlavně vynikajícím manažerem své kariéry, v tom bylo podle mě jeho největší mistrovství. Víc než nějakým gejzírem literárních nápadů je dokonalým provozovatelem svého ‚kunderovského byznysu‘“.

Asi nejkontroverznější odpovědi se Novák dopustil ve chvíli, kdy se jej Vitvar zeptal na dvanáct let starou kauzu týkající se Miroslava Dvořáčka, kterého Milan Kundera počátkem padesátých let údajně udal. Novák přiznal, že úplně nový důkaz v této věci, jejíž interpretace je dodnes předmětem sporů, nenašel; avšak argumentuje Kunderovým „nejlepším románem“ Život je jinde. Podle Nováka je protagonista této knihy, mladý stalinistický básník Jaromil, autobiografický a scénu, v níž jde udat třídního nepřítele, popsal Kundera fantasticky, „je to živá scéna jako blázen, takhle píše jen tehdy, když stejnou věc skutečně zažil. Ve vlastní knize odkrývá a přiznává, co se stalo, a já o jeho udání nemám žádné pochybnosti“.

Čtenář znalý i jen základů literární teorie nemůže takovou odpověď označit jinak než za faux pas. Na Novákovu dedukci lze totiž namítnout, že za „živou scénu jako blázen“ může jiný čtenář považovat třeba setkání Goetha a Hemingwaye na onom světě v Nesmrtelnosti, jejž by dle logiky Novákova tvrzení musel Kundera taky zažít. Ale všeho s mírou a ctěme žánr: bylo by unáhlené vynášet generální soudy nad knihou na základě rozhovoru jejího autora pro populární časopis. To, že si Jan Novák počínal v interview pro Respekt (a v několika dalších rozhovorech, které následovaly krátce poté) jako slon v porcelánu, nemusí znamenat, že je tím autorova kniha rázem devalvována.

Jenže po dočtení Kunderova životopisu, který končí jeho odchodem do exilu v sedmdesátých letech, je nabíledni, že Novákova zášť, patrná z rozhovorů, jeho zarážející zjednodušování a snaha Kunderu v první řadě očernit, jsou bohužel hnacím motorem i oné biografie.

Šest plzeňských piv

Na počátku svazku Novák přiznává, že za jeho touhou zmapovat život Milana Kundery stojí náhoda. Jednou, při čekání na tramvaj, „která nejela a nejela“, navštívil nedaleký antikvariát, kde objevil Kunderovu básnickou skladbu Poslední máj. Po knize sáhl překvapen, neboť žil v přesvědčení, že má českou tvorbu Milana Kundery přečtenou. Knihu koupil (zaplatil za ni částku, za niž by si tehdy mohl pořídit šest plzeňských piv) a uvědomil si, „že o Kunderovi asi nevím nic a že ani nevím, kam se obrátit, abych se něco dozvěděl“.

Biografie, na níž Novák pracoval čtyři roky, vychází z velkého množství nastudovaných materiálů (publikace by tak mohla být cenná pro potenciální budoucí pokusy o seriózní Kunderovu biografii). Životopisec přečetl Kunderovy knihy a články, jeho rozhovory publikované jak v socialistickém Československu, tak v zahraničních médiích, nastudoval rozličné dobové materiály, vyzpovídal pamětníky, Kunderovy přátele, spolužáky, spisovatele a umělce, v jejichž okruhu se literát pohyboval. Pokusil se vyzpovídat i Kunderovu první ženu Olgu Haasovou-Smrčkovou, která jej odbyla: „Nedělejte si zbytečnou škodu. Milan si nepřeje, aby se o něm mluvilo, a já to respektuji.“ A v neposlední řadě čerpal množství materiálu z dokumentů Státní bezpečnosti.

Způsob, jímž Novák se shromážděným materiálem zachází, zaráží. Už po přečtení několika prvních stran je zjevné, že autor k psaní o Kunderovi přistupoval s apriorní touhou objekt svého biografického zájmu vykreslit především v negativním světle a takříkajíc na něj vyhrabat všechnu špínu, která se namane. Tomu přizpůsobil práci s prameny, selekci nasbíraných informací, výběr hlasů, jež nechal v knize zaznít, dále interpretaci Kunderových děl a v neposlední řadě rytmus celé publikace. Ta je strukturována do krátkých, většinou několikastránkových kapitol, v nichž Novák pokaždé shrne fakta, která k danému výseku z Kunderova života shromáždil, okoření je jízlivými, moralizujícími či ironizujícími poznámkami, aby dospěl k tomu, že Kundera je narcis, egomaniak, špatný básník, přesvědčený stalinista, misogyn, oportunista, píárista vlastní kariéry, možná i latentní homosexuál.

Před tímto pohledem není uchráněna žádná etapa Kunderova českého života. Když například popisuje studentské noviny Kvintokviky, které Kundera se spolužáky vydával v kvintě na gymnáziu, píše: „Někteří přispěvatelé se podepisovali jménem, jiní značkou, což byl afektovaný nesmysl, protože každý stejně věděl, o koho jde.“ Když se studenti podepisují do školních novin značkami, jako by byli skutečnými novináři, jedná se o podobně „afektovaný nesmysl“, jako je afektovaný nesmysl, když dítě sedí na tříkolce, prdí pusou a předstírá, že jede na motorce.

Otázky, otázky

Byť je Novák po většinu času jízlivý, ironický, byť se bez skrupulí staví do role morálního soudce a byť napříč knihou trousí prostoduché domněnky, určitá hranice, kterou se rozhodl nepřekročit, existuje. Ve zmíněném rozhovoru pro Respekt se jej Jan H. Vitvar zeptal, zda se nebojí, že bude po vydání knihy následovat soudní dohra. Novák odpověděl: „Ani ne. Kunderův životopis je můj pohled na jeho život a spoustu věcí, které se mi nad ním honily hlavou, dávám v textu s otazníky.“ Otazníků se v knize Kundera skutečně objeví přehršel. Jenomže jde o pouhou rétorickou figuru, za niž se Novák skrývá, když chce vyslovit něco, pro co se mu nepodařilo sehnat dostatečný důkaz, o čem však evidentně je nebo chce být přesvědčený a o čem chce přesvědčit i čtenáře. Malá ochutnávka: „Nepustí se [Kundera] v sedmdesátých letech kvůli financím bez nejmenších skrupulí do konspirativního ukojování normalizační poptávky? Nebude celý život přepisovat, škrtat a upravovat své starší věci, aby vyhověl proměnlivému literárnímu trhu? Nestojí finanční ohledy již od mládí u kolébky Kunderovy tvorby?“

Ostatně financemi mlátí Novák svého biografického Kunderu přes hlavu neustále. Rozepisuje se o tom, kolik si Kundera nechal zaplatit, když se připravovaly filmové adaptace jeho děl, píše, jak s vidinou zisku plagioval vlastní články, rozepisuje se o samizdatu, aby dospěl k závěru: „Samizdatoví vydavatelé sice platili za utajovanou práci přepisovačů a knihvazačů, ovšem ‚autorské honoráře se nevyplácely, běžné naopak byly případy, kdy autor nesl náklady na rozmnožení vlastního díla‘ – zatímco Kundera se stále ještě snažil svým psaním vydělávat.“

Novák si libuje v efektních kontrastech a Kunderu pořád s někým poměřuje. Často mu k tomu slouží (jak jinak) Václav Havel, pomáhá si také Karlem Čapkem, Jaroslavem Haškem, Bohumilem Hrabalem a vlastně kýmkoliv, kdo je po ruce a kdo se někdy zachoval příkladně – či alespoň příkladněji než Kundera. I kvůli těmto příměrům kniha bují; kdyby se hledělo na relevanci informací, mohla by být o poznání méně bachratá. Čtenář má mnohdy pocit, že Novákovi bylo líto nechat ležet ladem kdejakou drobnost, na niž při rešerších narazil, a tak často čteme o úplných malichernostech, které s Kunderou nemají prakticky nic společného.

A jakým vlastně byl spisovatelem?

V článku o Novákově knize publikovaném v Deníku N píše Ladislav Nagy, že Novák si Kundery „jako spisovatele vysoce cení (místy až nekriticky)“. Taková informace je hodně vzdálená tomu, co reálně můžeme číst v knize. O velice omezeném výseku Kunderova díla se Novák vyjadřuje s uznáním, některé tituly pokládá za dobré, přičemž k nim vznáší výhrady, některé položky z Kunderovy bibliografie odsuzuje, něčemu se dokonce vysmívá.

Problém Novákova psaní o Kunderových knihách tkví v tom, že životopisec evidentně není schopen překročit své silně vyhraněné názory a nároky na kvalitní literaturu, které (vcelku logicky) vycházejí z toho, co on sám jako prozaik kdysi tvořil. Ve zkratce se dá říct, že Novák si cení především děl vyrůstajících ze životní empirie; děl, která si autor takříkajíc odžil. Pro někoho, kdo při psaní životopisu jiného spisovatele chtíc nechtíc zaujímá roli literárního historika, to však není zrovna adekvátní dispozice – zejména když středobodem jeho zájmu je tvůrce zcela jiné autorské nátury. Vede to k úsměvným a vlastně i trapně formulovaným tvrzením, jako že „ve Valčíku na rozloučenou je na dějovém pekáči minimum empirického masa a maximum meditativní nádivky“. Právě ta „meditativní nádivka“ se totiž spolupodílí na tom, že je Valčík na rozloučenou výjimečné literární dílo, které stojí na zcela jiných kvalitách, než jaké je patrně s to obsáhnout Novákův omezený literární perimetr. Je pravda, že zdaleka ne každému Kunderovo na racionalitě založené psaní vyhovuje. Na druhou stranu by si ne každý dovolil veřejně vynášet takové soudy, které Novák tahá jako králíky z klobouku.

Napsal román, takže udal

Protože Novák upřednostňuje „empirické maso“, z Kunderova díla si nejvíce cení románu Život je jinde. Při jeho charakterizaci předává Novák-literární historik taktovku Novákovi-psychoanalytikovi a přes počáteční úvahy o tom, že Jaromil je postava „stylizovaně autobiografická“, se životopisci podaří vlastními argumenty přesvědčit sebe sama natolik, že následně už píše o svých domněnkách bez jakýchkoliv skrupulí a pochybností: „V knize Život je jinde vyplnil Kundera celý román jen sám sebou, ale udělal to mistrně. […] Kundera se ohlíží na své mládí a hledí na něj s odporem. Psychickým pohonem prózy je znechucení nad sebou samým; Kundera v něm brutálně reflektuje dokonce i vlastní narcismus, ale literatura je to vynikající.“ K čemu tyto pasáže mimo jiné vedou? Ano, k důkazu, kterým se Novák oháněl už v rozhovoru pro Respekt: Protože Kundera psal „z břicha“, románem Život je jinde se de facto usvědčuje z udavačství.

I v charakterizaci dalších Kunderových knih se Novák dopouští pozoruhodných soudů. O Žertu třeba píše: „Kundera však monology svých postav jazykově neodlišuje, jsou to v podstatě jenom masky, které si autor přímo před čtenářem nasazuje a odkládá, aniž by změnil hlas.“ Myslím, že stačí vizuálně porovnat monolog Heleny s monologem Jaroslava, aby se čtenář přesvědčil o tom, že toto tvrzení se s románem míjí.

Není to však nic proti tomu, co Novák předvádí při charakteristice Žertu na následujících stranách, kdy mimo jiné sděluje, že mu vadí, „jak brutálně autor zneužije postavu Heleny, která je pouhým nástrojem Jahnovy pomsty“. Novák se rovněž nezdráhá navrhnout, jak by se mohl Kunderův román jmenovat: „V Žertu také není ani záchvěv humoru, ani stopa po něčem komickém, dokonce ani údajný žert na pohlednici není vtipný – případnějším názvem pro Kunderův první román by byla například Pomsta.“

Na knize se zkrátka velmi neblaze podepisuje skutečnost, že zatímco dokumenty StB prošel Novák důkladně a obsáhle z nich cituje, při charakterizaci Kunderova díla si dostatečně nepomohl sekundární literaturou, ačkoliv sám nedisponuje analytickým a terminologickým arzenálem, který by mu umožnil Kunderovy texty uchopit a případně i zajímavě demaskovat. Kdyby se Novák dovzdělal, možná by se v knize neobjevila tvrzení, jako že Nesmrtelnost obsahuje nevybarvené omalovánky Francouzů. Ne snad že by měl Novák stůj co stůj přehodnotit svůj postoj ke Kunderovým knihám, ale měl vynaložit maximální možné úsilí, aby měl v ruce relevantní argumenty a nemusel se uchylovat k vágním metaforám odhalujícím jeho formulační bezradnost ve chvíli, kdy se má smysluplně vyjadřovat o literatuře.

A třeba by byl Novák s pomocí sekundární literatury s to lépe vyložit, proč se smrt Tomáše a Terezy v Nesnesitelné lehkosti bytí dozví čtenář téměř mimochodem. (Ne, autor si tím skutečně neodškrtává dějový úkol.) Třeba by různé scény a postavy z Kunderových románů dovedl zasadit do širšího kontextu daného díla a nepokoušel by se neustále hledat naivní paralely mezi fikcí a realitou. Třeba by Novák pochopil, co měl Kundera na mysli, když psal o tvrzení Marcela Prousta, že „spisovatelské já se vyjevuje jenom v knihách“. Třeba by si odpustil absurdní konstatování, že Kundera ve Slavnosti bezvýznamnosti píše s obdivem o Stalinovi. (Taky si Novák mohl ujasnit, zda název této knihy bude překládat jako Svátek bezvýznamnosti /s. 50, 685/, či Slavnost bezvýznamnosti /s. 18, 25/.)

Jistě, Novákova kniha je „životopis přiznaně osobní“, jak stojí v nakladatelské anotaci. Je to kniha s názorem. A jistě, Novák si může myslet, že Kundera je jako člověk morálně pochybný a všelijaké jiné věci. Pokud však píše biografii, a nikoliv beletrii, měl by si hlídat, aby nepřekročil hranici mezi (vyhroceným) názorem a nesmyslem. Při charakterizaci Kunderových knih se mu to žalostně nedaří.

Porucha ega

Vedle románu Život je jinde píše Novák pochvalně o některých povídkách ze Směšných lásek, do jisté míry uznale se vyjadřuje o Žertu (i když, jak bylo řečeno, k němu také vznáší výhrady) a vysoce si cení hry Jakub a jeho pán. V kapitole věnované tomuto dramatu – které „pramení ze stejné studny jako Já truchlivý bůh i Žert, ze studny, z níž autor vypumpoval své nejlepší věci“ – však Novák charakterizaci samotné hry věnuje víceméně jediný, třebaže obsáhlý odstavec. Zato se na třech stranách pokouší vyvrátit Kunderovo tvrzení, že Jakub a jeho pán je samostatnou hrou, nikoliv adaptací románu Denise Diderota. Novák dochází k závěru, že „Jakub a jeho pán je výbornou adaptací Diderotova románu, nic méně a nic více, a hlasitě a opakovaně tvrdit, že adaptér napsal svou vlastní hru na motivy Diderota, je jen příznakem poruchy ega“.

Není to zdaleka jediné místo, kde se Novák uchyluje k nepodloženým invektivám, ale už by bylo zbytečné je zde dále vypisovat. Novák si zkrátka na téměř devíti stech stranách uplácal takového Kunderu, jakého si uplácat chtěl. A myslím, že ještě předtím, než obětoval šest plzeňských piv, aby si přečetl Poslední máj. Jeho biografie je předpojatá, vyhrocená, svým bipolárním nastavením úsměvná, také senzacechtivá (kolik jen měl Kundera milenek! – a co všechno s nimi dělal!) a hlavně – špatná. O Kunderově biografii směle můžeme mluvit jako o mimořádném literárním výkonu svého druhu – taková dávka dezinterpretací a lapsusů se u literatury, která má přece jen větší ambici než být kompilačním čtivem, hned tak nenajde.

P.S.: Ačkoliv už se k tomuto místu v Novákově knize obsáhle vyjádřil třeba Petr Fischer, nedá mi to, abych nezmínil, co Novák píše v epilogu: „Když jsem se pouštěl do tohoto životopisu, měl jsem v úmyslu napsat ‚neautorizovanou‘, tj. svobodnou biografii, proto jsem se rozhodl, že se Kunderu ani nepokusím kontaktovat. Kdybych se s ním setkal, musel bych mu položit celou řadu prokurátorských otázek.“

Skutečně, Jan Novák se cítí být prokurátorem. Kdo mu tuto funkci přisoudil? Těžko říct. Každopádně životopisec v této větě bezděky obnažuje krátkozrakost, s níž se ty čtyři roky na poli Kunderova života a tvorby pohyboval.

Jan Novák: Kundera. Český život a doba. Argo a Paseka, Praha 2020, 896 stran, doporučená cena 798 korun.