Glosa: Velmi osobní a nevyhratelný boj Milana Kundery

Když v pařížských knihkupectvích vezmete do ruky brožované vydání arcirománu Hermanna Brocha Náměsíčníci, objevíte na zadní straně citaci z textu Milana Kundery o díle tohoto rakouského tvůrce. Broch je spisovatelem té umělecké kategorie a té myšlenkové „trvanlivosti“, do níž by Kundera rád přináležel. A to i s vědomím, že knihy stárnou, jak to také píše v autorské poznámce k jednomu ze svých starších románů, které mu vyšly v brněnském nakladatelství Atlantis, jež má výhradní právo Kunderu v České republice publikovat. Svými autorskými zásahy do děl v minulosti již publikovaných a celkovou spisovatelskou strategií brněnský rodák dělá vše pro to, aby minimalizoval časovost, aby zubu času maximálně ztížil jeho rozkladnou práci. Kundera je v tomhle vlastně konceptualista.

Kardinálním paradoxem samozřejmě je skutečnost, že to, zda takzvaně uspěl a vřadil se mezi klasiky, jejichž dílo trvá a oslovuje lidi i po skončení autorovy pozemské existence, se Milan Kundera nikdy osobně nedozví. Ale jeho svého druhu experiment spočívá v tom, že Kundera-člověk-občan „mizí“ z veřejné scény již za svého života a chce, aby na ní působilo výhradně a pouze jeho dílo, bez ohledu na tu či onu okolnost autorova života. K tomu Kundera může mít – a nejspíš i má – důvody hned několikerého druhu. Všechny souvisejí s časem.

Jedním takovým okruhem je konkrétní historický čas, v němž Milan Kundera žil, a v němž se osobně politicky angažoval. Jde o padesátá a šedesátá léta. Kundera se spálil a s inteligencí a důsledností sobě vlastní pochopil, že zahrávat si s politickou časností už nikdy „nesmí“, že to je něco, co jej vnitřně dezintegruje. Lze si tudíž představit Kunderův děs, když v roce 2008 týdeník Respekt přinesl materiál o tom, že Kundera počátkem padesátých let nejspíš udal člověka, který to posléze ošklivě odskákal. (Zde nesoudíme, zda se tohle roku 1950 skutečně událo, či nikoliv, ale ať se události padesátého roku přihodily jakkoliv, Kunderova reakce na zveřejnění Respektu byla v řádu jeho celkového postoje k prožitému – více o tom třeba ZDE).

Druhým okruhem byla spisovatelova inklinace ke klasickým autorům, k velkým zjevům umění, které s pochopením a zaujetím v esejích interpretoval a činil je tak vlastně i našimi současníky. Tato časová přemosťování musela Kunderu fascinovat. Všichni ti již mrtví muži – ano, muži, ti stavitelé literárních i jiných chrámů! – byli pro něho společností trvalých záruk v čím dál vratším a rychleji měnlivém světě.

S tím souvisí okruh další, totiž analyticko-senzitivní. Milan Kundera, poučen takovými autory, jako byli třeba jmenovaný Hermann Broch či Robert Musil, kteří ve svých esejích rozebírali některé aspekty „masového člověka“, po svém pocítil a promyslel roli imagologie, vytváření obrazů, potažmo zdání, v moderní společnosti. A to v době, kdy ještě neexistoval internet. Lze se celkem právem domnívat, že Milan Kundera, který má věci více než rád pod kontrolou, se má před neřiditelným světem „sítí“ stejně na pozoru jako před těmi, kteří by se jej chtěli ptát na jeho osobní minulost. Jeho strategie „zmizení“ autora za dílem je konglomerátem sofistikovaného myšlení a osobních strašidel, přičemž nadčlověčí vůlí u Kundery vítězí ona racionální složka. Kunderův boj o kontrolu je ovšem nevyhratelný – jako je v tom nevyhratelný každý jednotlivý lidský život. Lze ten boj pouze podstupovat a odejít nakonec s tím, že jsem to měl v rukách, dokud mi síly stačily. Mlčení je však také (výmluvná) řeč.

Ale ještě jinak: mlčení Milana Kundery nás může iritovat, jeho postoj je sice málo vídaný, ne však naprosto výjimečný. Americký spisovatel J. D. Salinger (1919-2010) nevydal žádné dílo od roku 1965 a od roku 1980 neposkytl žádný rozhovor. Leckdo se k němu snažil dostat – marně. Jiný vynikající americký spisovatel Thomas Pynchon (*1937) se natolik vyhýbá publicitě, že dokonce existují dohady, že se za tímto jménem skrývá někdo jiný. V současnosti dosahuje celosvětové popularity autorka, jejíž identita je úplně neznámá: ví se pouze, že píše italsky a svá díla podepisuje Elena Ferrante. Kundera však – na rozdíl od jmenovaných spisovatelů – svůj postoj vysvětlil i „teoreticky“. (Ale také se – jako jediný z nich – „namočil“ v totalitním politickém systému.) V něčem to odpovídá faktu, že první knihou, kterou publikoval po své lyrické, básnické dekádě padesátých let, byla roku 1960 teoretická studie Umění románu. Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou. Teprve pak Milan Kundera předstoupil před veřejnost se svými vlastními prozaickými texty, jimiž je aspirantem do plejády nesmrtelných.