Protesty proti škrtům v BBC připomínají důležitost menšinové kultury

Pokud necháte Googlem vyhledat spojení „BBC škrty“, vyskočí vám dlouhý seznam článků referujících o omezování financí a rušení pořadů v britské veřejnoprávní instituci. Určitě nebude problém najít takovou zprávu z každého kalendářního roku za poslední dekádu – běží už o každoroční „škrtací“ kolorit. Letošní plány škrtů se ohlásily už na konci února a přišly s překvapivou razancí. Dotýkají se stanice BBC 3, která se věnuje menšinové kultuře: od vážné hudby přes jazz a dramatickou tvorbu až třeba k experimentální hudbě. Její program brzy zažije „redukční dietu“. Relace Late Junction, mapující excentrickou a avantgardní scénu, bude namísto tří večerů týdně redukována na večer jeden, pořad Music Planet, věnovaný world music, se zkrátí o polovinu a úplně zmizí pořady Jazz Now a Geoffrey Smith’s Jazz.

Zdá se, že jde o kosmetické změny v programu, který navíc netrhá čísla poslechovosti. Přesto rozhodnutí vyvolalo rozhořčené reakce. V polovině března skupina muzikantů adresovala vedení BBC 3 otevřený dopis, v němž vysvětluje, jak jsou zmíněné programy důležité. „Milovníci hudby si je ladí, aby učinili nové objevy a postavili kreativní komunity. Tvůrci hudby na těchto pořadech závisí jako na záchranném lanu, které jim pomáhá sdílet hudbu s nadšeným publikem v národním i mezinárodním měřítku,“ píše se v něm například. Dopis, pod nímž jsou podepsaní třeba členové skupiny Radiohead, proslulý hudebník a producent Brian Eno, Jarvis Cocker nebo Peter Gabriel, dále mluví o „zničení plodného ekosystému“ a „snížení možností hudebníků, jak proniknout do hlavního proudu doma i v zahraničí“.

Veřejnoprávní média zabývající se menšinovou kulturou jsou důležitým hybatelem na kulturní scéně. Platí to kdekoliv na světě. Relace Late Junctions například vysílá koncerty z malých anglických měst, kde se v kavárnách nebo klubech scházejí začínající muzikanti a dostávají příležitost představit svoji hudbu světu. Na dobrou práci BBC britská kultura spoléhá roky, kromě toho tato instituce pomáhá vytvářet mezinárodní obraz britského království coby státu podporujícího umění. Role veřejnoprávních médií je v tomhle nezastupitelná: když nebudou menšinovou kulturu podporovat ona, kdo jiný? Komerční stanice cílící na většinového konzumenta? Nebo korporace rozhazující sponzorské dary?

„Přístup k vědomostem – v tomto případě prostřednictvím inspirujícího vysílání – není něco, co by mělo být vyhrazeno tomu, čemu se říká metropolitní elita,“ připomíná ještě jeden rozměr škrtů sloupek Richarda Fostera v britském on-line magazínu Quietus. Internet se svým divokým, neregulovaným proudem informací nemůže tuto péči nahradit. Pouze veřejnoprávní rádia podle něj nabízejí odborně kurátorovaný obsah sloužící jako prostředek sdílení kulturních hodnot do regionů, kde se kultuře z principu moc nedaří. Jinými slovy: umění nemá patřit pouze privilegovaným vrstvám. Když zbavíme geografickou periferii přístupu ke kultuře, dojde na pokračování nebezpečného oddělování společenských skupin, jehož důsledky ostatně už několik let sledujeme při nárůstu počtu lidí, kteří naslouchají populistům.

„Vysílat ve veřejnoprávním médiu experimentální hudbu není elitářství – elitářství je vytlačovat tuhle hudbu do míst, kde na ni dosáhne jenom vzdělaný a bohatý člověk z kulturně vyspělé rodiny,“ okomentoval kauzu na tuzemském portálu Alarm v emotivním textu český publicista Jiří Špičák a dodává: „Představa, že uměním se člověk zaobírá až v okamžiku, kdy jsou všechny jeho základní potřeby naplněny, je mylná – umění je tou základní potřebou a volný přístup k němu je zaručenou cestou ke zlepšení stavu celé společnosti.“

Jaká je příčina škrtů v BBC? Britský parlament před časem schválil zrušení poplatků za rádia a televize pro občany starší 75 let. Veřejnoprávní médium tím postavil před problém rozpočtové redukce o osm set milionů liber ročně. Tudíž nastoupily škrty. Jde o podobný případ jako loňské škrty v redakci Českého rozhlasu. Tady nový zákon změnil způsob plateb za sociální a zdravotní pojištění zaměstnanců velkých institucí a rozhlas tím připravil o nemalé částky v rozpočtu. Šéf ČRo pro plošné škrty použil obligátní slovo „optimalizace“, ten úřednický newspeak maskující nepříjemnou skutečnost vznešeným ideálem užitkovosti a produktivity.

Je to zvláštní vize dystopického světa, v němž o existenci menšinové kultury rozhodují veřejní činitelé nebo úředníci na ministerstvu tím, že hýbou desetinnými čárkami či mění rovnice k výpočtům. Na papíře a v kalkulačkách je to chirurgicky čistá procedura, při níž matematika vítězí. Vlastně to potvrzuje, že žijeme v byrokratickém systému, který si vzal za úkol zdokonalit svoji funkčnost do té míry, že z nás všech dělá čísla.

Mezi Británií a ČR ovšem existuje rozdíl. Zatímco v Británii ohrožené skupiny obyvatelstva protestují, přinejmenším muzikanti a posluchači se ozvali, u nás škrty v rozhlase přešla veřejnost bez většího povšimnutí. Případně jim v diskusích zatleskala jako správnému rozhodnutí odstavit od peněz pár „elitářů“ a „nemakačenků“. Menšinová kultura? Proč za ni vůbec bojovat? Třeba proto, aby rozhlasové stanice měly za pár let vůbec co hrát.