Prezident ČR Václav Havel poprvé v dějinách České republiky předal na Pražském hradě – 28. Října 1995 – nově ustanovená státní vyznamenání. Věra Kunderová převzala vyznamenání za svého manžela Milana Kunderu – Medaili Za zásluhy, foto:
ČTK – Jan Třeštík

Komentář: Nesnesitelná snadnost mluvení paní Kunderové

Josef Chuchma, 8. December 2019

Manželka a spolupracovnice spisovatele Milana Kundery poskytla rozhovor literárnímu měsíčníku Host, konkrétně šéfredaktorovi Miroslavu Balaštíkovi. Je to interview problematické.

Problematičnost onoho dialogu (je volně k přečtení) mezi Věrou Kunderovou a Miroslavem Balaštíkem, které se uskutečnilo v září tohoto roku v Paříži, tkví v tom, že tázaná vypouští plejádu formulací, které tazatel nechává zcela bez komentáře, přesněji bez doplňujících otázek, ačkoliv právě ty se velmi naléhavě nabízejí.

Tento komentář není prvním pochybujícím textem o interview nazvaném Člověk visící ve vzduchu. 27. listopadu v Lidových novinách komentoval některé jeho momenty redaktor Petr Zídek. Například: „Ke kunderovskému mýtu neodmyslitelně patří kritika překladů jeho knih do cizích jazyků. Znovu opakuje, jak (Milan Kundera) byl nespokojený s prvním překladem Žertu do francouzštiny. Celou věc ale (Věra Kunderová) zasazuje do zvláštních časových souvislostí. Na problémy s překladem prý Kunderu mimoděk upozornil Alain Finkielkraut v době, kdy už ve Francii ‚byli zabydlení‘, tedy někdy v poslední třetině sedmdesátých let. Zmíněný překlad Žertu ale vyšel v roce 1968. To se do něj Milan Kundera poprvé podíval až po deseti letech?“

Petr Zídek postavil titulek svého komentáře – Když disident je nadávka – na pasážích rozhovoru, v nichž Kunderová vrší výtky vůči československému disentu v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jedna z nich je tato: do vlasti se Kunderovi po roce 1989 nevrátili – citujme spisovatelovu manželku – „Kvůli spoustě věcí. Kvůli novinářům třeba. Tady (ve Francii) jsme už měli vybudované takové ochranné pásmo kolem sebe, aby se k nám nedostali, ale to by tam nešlo. A taky praktické důvody, protože jsme tady měli své věci, byt v Paříži a v Touquetu. A potom kvůli disidentům, kteří se dostali k moci a kteří nás nenáviděli. Z toho jsme měli obavy.“ Paní Kunderové při tomto tvrzení nepřekáží fakt, že to byl právě ex-disident Václav Havel, který 28. října 1995, když uděloval nově ustanovená a vytvořená státní vyznamenání, učinil Milana Kunderu nositelem Medaile Za zásluhy a Věra K. ji v zastoupení manžela na Pražském hradě převzala.

O Havlovi se v interview ona sama nejobšírněji zmíní v následující souvislosti: roku 1976, rok po odjezdu Kunderových do Francie,  je prý pozval na oběd vydavatel exilového časopisu Svědectví Pavel Tigrid a – a nyní již citujme Věru Kunderovou – „řekl: ‚Pane Kundero, nepleťte se do politiky.‘ My jsme na něj koukali vykuleně, proč to říká, protože Milan žádné politické ambice neměl. On chtěl jenom psát. Teprve později jsme pochopili, co za tím bylo. Američani, kteří byli napojeni na Tigrida, vybrali jako vůdce protikomunistické opozice Havla a měli obavy, že Milan, který byl v zahraničí tehdy mnohem známější, by chtěl být sám v čele politické opozice. Ale to jsme tehdy nevěděli. To nám došlo až později, když jsme viděli, jak se disidenti snažili Milana pošpinit, jak na něj útočili a uráželi ho. Všechny ty útoky mám schované v archivu. Ostatní věci jsme už vyhodili a zničili, jenom tohle ne. Oni měli prostě obavy, že by mohl jít do politiky, a tak se ho snažili znemožnit.“ To je konstrukce hodná dezinformačních webů; však ty také citovanou pasáž s gustem citovaly.

Saskia Burešová Velmi televizní moment. Cena Týtý pro nejpopulárnější osobnosti televizních obrazovek roku 1997 – Hudební divadlo Karlín v Praze – vyhlášení výsledků. Nejpopulárnější televizní hlasatelkou se stala Saskia Burešová (vlevo); vpravo přihlíží Věra Kunderová, která cenu předávala, foto: ČTK – Tomáš Železný

Konkrétní důkazy „nenávisti ze strany disidentů“ uvádí Věra Kunderová dva. Jedním má být kritika románu Nesnesitelná lehkost bytí, která „všude na světě měla úspěch, jen Češi na ni plivali. Nejvíc Milan Jungmann. Hrůza.“ Kritik Jungmann ve svém analytickém, v samizdatu roku 1985 publikovaném textu Kunderovské paradoxy však nemluvil zlovolně a příkře, pouze kriticky poukazoval na určité aspekty této Kunderovy knihy a ovšem i jeho díla a života jako celku. (Detailněji toto a mnohé další z interview rozebírá kritik a spisovatel Marek Vajchr v Bubínku Revolveru). V akademickém internetovém Slovníku české literatury po roce 1945, kde jsou v autorských heslech uvedeny u jednotlivých děl i údaje o recenzích na dané dílo, stojí u Kunderova hesla z českých předlistopadových ohlasů na Nesnesitelnou lehkost bytí pouze tyto tři zdroje: „H. Kosková, Svědectví (Paříž) 1984, č. 72; J. Čejka, Tvorba 1988, č. 3 (k tomu polemika M. Jungmann, LidN 1988, č. 3).“ A to je důležité: na tento Kunderův román v osmdesátých letech nejvíce „neplivl“ Milan Jungmann, nýbrž spisovatel a šéfredaktor oficiálního týdeníku Tvorba Jaroslav Čejka – a disident Jungmann Kunderu bránil! (K dispozici je text ze samizdatových Lidových novin).

Miroslav Balaštík položí otázku „A ty české knihy? Proč nevycházely hned v devadesátých letech?“ a Věra Kunderová mu vypráví: „Já vím, že se o tom hodně mluvilo a že jste si mysleli, že je Milan nafoukanej, ale pravda je, že jsme se báli. Knihy, které psal v emigraci, mají trochu i politická témata a my jsme měli obavu, že se toho tam lidi chytnou a že to úplně zastíní to, co je v těch knihách podstatného.“ Tazatel i odpovídající však zcela pomíjí, že v roce 1993 vyšla v brněnském Atlantisu Kunderova Nesmrtelnost, román, který autor ještě napsal (v letech 1987 a 1988) česky a ve Francii poprvé vyšel roku 1990; ostatně v Česku Nesmrtelnost obdržela v roce 1994 Cenu Jaroslava Seiferta. (A to pomiňme skutečnost, že hned v roce 1991 vyšel v Atlantisu soubor Směšné lásky.)

Druhým důkazem „nenávisti ze strany disidentů“ má být text z týdeníku Respekt z roku 2008 novináře Petra Třešňáka a historika Adama Hradilka (oba jsou ročník 1976!). Zveřejnili a v souvislostech komentovali objevený policejní záznam z roku 1950, v němž Milan Kundera pravděpodobně figuroval v ne právě lichotivém světle. (Toto zde pouze zmiňme a znovu odkažme na Vajchrův silně polemický text v Bubínku Revolveru.)

screenshot z rozhovoru Screenshot s částí rozhovoru Miroslava Balaštíka s Věrou Kunderovou, který redakce zavěsila na internet. Na nedatovaném snímku manželé Kunderovi, repro: Artzona.cz

Z rozhovoru Člověk visící ve vzduchu prostě vyplývá nemálo pochybností o věrohodnosti řečeného. Ukažme to ještě na jednom příkladu. „Pamatuješ si, jak jste v roce 1990 přijeli poprvé zpět do Československa?“ ptá se Balaštík a V. K. reaguje: „Byla to zvláštní směsice dojetí, ale současně mě všechno nějak rozčilovalo. Šla jsem po Praze, poznávala místa, která jsem měla ráda, ale něco bylo jinak. A špatně. Víš, co bylo asi nejhorší? Co jsem si říkala, že tam už nejsem doma? Když jsem šla z Olšan od tátova hrobu přes celou Prahu do hotelu Hoffmeister a všude jsem slyšela angličtinu. Všude v centru byly dvojjazyčné nápisy. To nebylo možný ani při ruský okupaci, že by byly nápisy v ruštině! Tohle bylo strašný odcizení.“ Jenže hotel Hoffmeister v tu dobu neexistoval – bylo založen roku 1993 (viz stránky hotelu). A v Praze v devadesátém roce nebyly všude anglické nápisy, už proto, že obecná znalost angličtiny tu byla nevalná a soukromé podnikání se nacházelo v úplných plenkách a turismus byl ve srovnání s dnešním stavem ještě velice krotký.

A na závěr ještě jeden moment rozhovoru. „Jenom se podívej, jak jste se tehdy chovali k emigrantům,“ říká Kunderová Balaštíkovi a za příklad dává publicistu, esejistu a překladatele A. J. Liehma, jejich kamaráda z Francie, který měl podle ní být okamžitě ministrem kultury. „Proč se nevrátil Ivan Passer“ a další? ptá se Kunderová. Ano, chování české veřejnosti k emigrantům obecně mohlo být lepší, vstřícnější, nicméně: Ekonom Ota Šik se stal hned v roce 1990 ekonomickým poradcem na Pražském hradě a Karel Schwarzenberg Havlovým kancléřem. Řada tvůrců (režisér Jan Němec, novinář Karel Hvíždala, písničkáři a spisovatelé Hutka a Třešňák) se vrátila nebo se snažila souběžně působit v zemi emigrace i ve své rodné zemi (filozofové Kohák a Bělohradský, spisovatel Pavel Kohout).

Možná se ovšem nemají na interview Člověk visící ve vzduchu uplatňovat věcná kritéria a patří se brát ten rozhovor coby zprávu o rozpoložení jedné ženy v pokročilém věku. Vpravdě kunderovským paradoxem je ovšem to, že věcné vágní formulace pronáší manželka a ochránkyně muže, který si celé desítky let dává pozor na každé slovo, které veřejně vypustí.

A tečka, která má, domnívám se, kunderovský půvab a ironii. Interview Člověk visící ve vzduchu předchází v Hostu rozhovor, který v roce 1991 poskytla Věra Kunderová nakladatelské redaktorce Marii Vodičkové, ostatně na něj Miroslav Balaštík svým interview volně navazuje. „Nikdy se nepodíval na kazetu se svým televizním vystoupením, nikdy od roku 1984 neotevřel žádný časopis, kde se o něm píše. Odmítá už sedm let jakékoli interviewy, veřejná vystoupení; jen v tomto roce odmítl dva čestné doktoráty, a odmítá dokonce všechny literární ceny, pokud vyžadují, aby se někde ukazoval,“ řekla v tom rozhovoru spisovatelova manželka.

Obálka prózy Jana Němce Obálka prózy Jana Němce – Možnosti milostného románu, repro: Host

Před pár týdny vyšla v knižní sekci firmy Host próza Balaštíkova kolegy Jana Němce Možnosti milostného románu. Jde o značně autobiografický, dá se říci polodokumentární text autora, který pracuje v časopise Host jako editor. A v próze najdeme i tuto pasáž:

„Pod novinami ležel Le Magazine Litteraire, číslo věnované Milanu Kunderovi. Ve Francii pravě vyšly dva svazky jeho sebraného díla v prestižní edici Plejada a my jsme z francouzského literárního měsíčníku chtěli přebrat některé texty do toho našeho.
Všiml jsem si, že jednotlivé příspěvky někdo důkladně proškrtal tenkým zeleným fixem, ale chvíli trvalo, než mi došlo, co přesně mám před sebou: rukopis Milana Kundery, který vlastnoručně provedl redakci tematického bloku o Milanu Kunderovi. To se podívejme, napil jsem se čaje a začal jednotlivé stránky zkoumat podrobněji. Nějaký novinář například vedl rozhovor se známým francouzským profesorem literatury Francoisem Ricardem, ale Kundera s nimi zjevně neměl moc trpělivosti: vyškrtal celé otázky a odpovědi a důkladně vykuchal i svůj vlastni biograficky blok. V případě dalšího článku agilní zelený fix z titulku La fabrique des personnages udělal o píď kunderovštější L’art de fabriquer des personnages a opět zmizelo několik neblahých, anebo spíš jen úmorných odstavců. Další text se Kundera rozhodl vynechat celý, následující rozklad prodělal totální zelený masakr, za který by se nemuseli stydět ani ve filmu Predator.“

TÉMATA

Literatura
Glosa
Rozhovor
Milan Kundera
Host

A/Z SOUVISEJÍCÍ