O Rozhovorech s přáteli se mluví jako o senzaci. Ale v tom románu je příliš dobových tanců

V posledních letech rozčeřilo literární dění několik titulů, o nichž se začalo globálně hovořit jako o senzacích. Jedná se o mezinárodní bestsellery, jejichž prodejnost dosahuje met severských detektivek či oddechového čtiva, ale disponují také – byť často diskutovanými, ba zpochybňovanými – kvalitami takzvané vysoké literatury. Jmenovat můžeme ty, které výrazně rezonují i u nás: neapolskou ságu od Eleny Ferrante či sebeobnažující projekt norského autora Karla Oveho Knausgårda, který se s vlastním životem vypořádal v hexalogii Můj boj.

Po bok zmíněným autorům lze nyní přiřadit Irku Sally Rooneyovou (*1991). V zahraničních médiích patří její jméno nějakou dobu mezi nejskloňovanější. V pražském Argu nyní vyšel autorčin debut, předloni publikovaný román Rozhovory s přáteli. O tom, jak je kniha „venku“ populární, svědčí i skutečnost, že vedle takřka obligatorních nadšených ohlasů z velkých titulů, jakými jsou The Times či The New Yorker, můžeme na obalu českého vydání číst doporučení od herečky Sarah Jessiky Parkerové.

Vypravěčkou románu je Frances, jedenadvacetiletá studentka a básnířka, která je jedno tělo jedna duše se svou nejlepší kamarádkou a bývalou milenkou Bobbi. Tedy až do doby, než dívky potkají manžele Melissu a Nicka. Oba jsou vlivní kulturní představitelé – ačkoliv nejsou tak slavní, aby se na internetu dalo dohledat, jak dlouho jsou manžely, což vypravěčka po chvíli googlování zjistí. Zatímco Melissa píše esejistické knihy a obdivovanou kulturní publicistiku, Nick je pohledný herec. Melissa hodlá o Bobbi s Frances, které společně vystupují na básnických čteních, napsat článek. Tím se děvčata dostávají do blízkosti manželského páru. Což vede až k poměru mezi dvaatřicetiletým Nickem a vypravěčkou. Vztah nabobtná v cosi vážnějšího, avšak naplnění stojí v cestě skutečnost, že Nick svou manželku nehodlá opustit. Vypravěččin poměr se navíc neblaze podepisuje na jejím přátelství s Bobbi, které se zpočátku jevilo jako nezlomné.

Jednou z předností knihy je schopnost Sally Rooneyové vpravit do vypravování témata, jež hýbou současnou západní společností. Navíc způsobem, v němž lze sice nalézat jistou míru angažovanosti, která je v literatuře poslední dobou velmi žádoucí, ale zároveň se nejedná o předvídatelné ideologické žonglování. Dvojice svéhlavých protagonistek je kupříkladu zaměřená proti kapitalismu, snobům, systému, který nutí lidi denně chodit do práce. Jejich rozhořčení se sice v románu sem tam objeví, zároveň je však často ironicky naznačeno, že více než o skutečný postoj se jedná – alespoň v případě vypravěčky – o atraktivní masku.

Frances není oproti ostatním postavám finančně zajištěná. Pochází z rozbité rodiny a otec-alkoholik, jenž jí má přispívat na studium, přestane zvládat sám sebe, natož aby finančně podporoval dceru. Vlivem reality se tak protagonistčina póza ve stylu „nikdy nebudu pracovat“ sesype jako domeček z karet. Tím se sociální a ekonomická otázka do příběhu vrací. Už ale nikoliv jako pouhý podnět pro cool pózu, nýbrž jako něco, čemu se nelze vyhnout. A co na čtenáře působí intenzivněji než řeči o tom, že chtějí dívky zničit kapitalismus.

Podobně se v knize objevují některá další současná témata. Nacházejí se spíše v pozadí milostného čtyřúhelníku, jsou součástí oněch všežravých „rozhovorů s přáteli“, v nichž přijde na přetřes kdeco. I vypravěččina básnická tvorba je v románu ironizována. Frances píše básně tak, že enter pro další verš mačká, kdykoli ji napadne. A když jednou bezděky enter nepoužívá, pod rukama jí vznikne povídka: vlastně jediný literární text, který má pro ni (a rovněž pro příběh) hlubší smysl a jehož téma je čtenáři – na rozdíl od básní – odkryto. Tak i zde se vkrádá otázka, nakolik je psaní poezie pro protagonistku spjato se skutečnou potřebou – zda i v tomto případě nejde pouze o něco, co je jednoduše řečeno zrovna v kurzu.

Z výše naznačeného vyplývá, že Sally Rooneyovou lze s jistou mírou nadsázky, která je nezbytná při každé podobné generalizaci, označit za literární hlas generace mileniálů, za autorku, jejíž dílo je úzce spjato s tím, co se děje tady a teď. Její první román však dalšími čtenářskými lákadly zrovna neoplývá. Jak u Karla Oveho Knausgårda, tak u Eleny Ferrante si mnozí literární kritici kladli otázku, nakolik se jedná o skutečně hodnotná díla a nakolik je jejich úspěch zapříčiněn spíše nepřiznávaným naplňováním schémat zábavného čtiva na jedné straně, případně senzačností a kontroverzností na straně druhé. U Rozhovorů s přáteli se podobná otázka nabízí rovněž. A román mladé Irky před takovými otázkami neobstojí zrovna nejlépe.

Sally Rooneyová sice píše s lehkostí, díky čemuž není problém jejímu vypravování podlehnout. Po dočtení však zjistíme, že román je jako nadýchaná poživatina – chutná dobře, ale nezasytí. Příběh příliš často přešlapuje na místě a stává se předvídatelným, aktuální témata nakonec nejsou v knize otevřena tak, abychom měli potřebu hlouběji nad nimi přemýšlet, jazyk je plochý. Zůstanou svižné dialogy a pocit, že se nás to, o čem jsme četli, dotýká, jelikož jsme tím sami obklopeni.

Nezbývá než počkat si na autorčin druhý román Normal People (Normální/Obyčejní lidé). Zveřejnila jej vloni, byla díky němu nominována na Man Booker Prize, chystá se televizní adaptace. Snad se budou moci i čeští čtenáři brzy přesvědčit o tom, jak Rooneyová svůj talent rozvíjí. Rozhovory s přáteli lze považovat maximálně za příslib.

Autor je literární recenzent.

Sally Rooneyová: Rozhovory s přáteli. Přeložila Radka Šmahelová. Argo, Praha 2019, 284 stran, doporučená cena 348 korun.