Vražda a sebevražda na začátku románu, který nakonec zas tak nepřekvapí
Viktorie Hanišová se řadí k současným českým autorkám, jejichž nové knihy čtenáři se zájmem očekávají. Autorčina novinka nese název Rekonstrukce. Mladá protagonistka se v něm pokouší přijít na kloub rodinnému kostlivci ve skříni.
Roku 2015 vydala Viktorie Hanišová (*1980) svůj debutový román Anežka. Jeho přijetí bylo jak ze strany čtenářů, tak literárních kritiků a recenzentů vřelé. Následující román Houbařka (2018) byl opět přijat vcelku příznivě a nakladatelství jej nechalo dotisknout, ovšem u sečtělejších čtenářů mu mohla na kreditu ubírat skutečnost, že se v lecčem podobal úspěšnému debutu Do tmy spisovatelky Anny Bolavé. Mezi romány bylo možné nalézt paralely – například houbařka na straně jedné, sběračka bylin na straně druhé. Autorský fokus Hanišové je však silněji než v případě Bolavé zacílen na pokroucené vazby mezi dětmi a rodiči a také na to, jak stigmata z mládí znesnadňují, či dokonce znemožňují plnohodnotný život v dospělosti.
To dokládá i Rekonstrukce. Ostatně nakladatelství Host na její obálku vetklo: „Román Rekonstrukce završuje volnou trilogii románů, jež propojuje téma mateřství.“ O tom, že v Hostu užívají sousloví „volná trilogie“ poněkud svévolně, jsme se přesvědčili už v případě Dešťové hole Jiřího Hájíčka, která dle anotace završovala „venkovskou trilogii morálního neklidu“. Na tři romány Hanišové nesedí pojem trilogie ještě křiklavěji než na ty Hájíčka, jenž je svým zaměřením na jižní Čechy mezi současnými prozaiky pokud ne ojedinělý, tak alespoň vzácný. Téma pokroucených rodinných vztahů však v současné české próze není neobvyklé; do podobné „volné trilogie“ bychom třeba mohli uzavřít takřka libovolnou trojici próz Petry Soukupové.
Protagonistkou Rekonstrukce je Eliška, již sledujeme od roku 1999 až téměř do současnosti. Na začátku je jí devět let a musí čelit hrůzné zkušenosti: po návratu ze školy najde doma mrtvou matku a malého bratra Mikuláše. Otec se jí ujmout nechce, a tak je předána do péče své tety, stárnoucí Leonie, která celý den sedí v křesle a vzpomíná na mrtvého manžela. Eliška sice ve školním kolektivu nepatří k těm zrovna nejoblíbenějším, ale dospívá bez výraznějších problémů. To se změní po nástupu na vysokou školu. Teta Leonie zemře, do velkého domu na pražském Smíchově si Eliška nastěhuje nejlepší kamarádku Romanu, najde si přítele. Na počátku nového životního období se Eliška ukazuje jako silná a na svůj věk nadmíru zodpovědná osoba, když pomáhá Romaně s dítětem, které se jí narodí po neprozřetelném poměru s vysokoškolským docentem, jenž se o potomka odmítá starat. Časem se však do Eliščina života začnou vkrádat neodbytné otázky: Proč se matka zabila? A proč zavraždila malého Mikuláše, zatímco ji samotnou nechala napospas? Trpěla matka psychickou chorobou? Nebo naopak trpěl Mikuláš a matka jej chtěla zachránit? Proč nenechala alespoň dopis na rozloučenou? Z dotěrných otázek se pomalu, ale jistě stává obsese a desítky případů matek vražedkyň, které Eliška se zápalem sleduje a zkoumá, jí brání v pravidelném spánku a po čase už ohrožují její zdraví – nejen to duševní.
Viktorie Hanišová. Pochází z Prahy, na Univerzitě Karlově vystudovala anglistiku a germanistiku. Věnuje se překladatelství a je lektorkou cizích jazyků, foto: Vojtěch Vlk
Kompozice Rekonstrukce není komplikovaná: sledujeme Eliščin vývoj v čase a to, co se pro ni v tu kterou dobu jeví být jako podstatné. Leckdy se může zdát, že některé epizody a peripetie, většinou emočně vypjaté, se v knize vyskytují jaksi navíc, neboť pro příběhovou kostru nemají „na první dobrou“ zřetelný význam. Ovšem jednou z předností Viktorie Hanišové je to, že zdánlivě nahodilé linie dovede splést dohromady a v jednom okamžiku je nechá vyvrcholit. Takových působivých a přesvědčivých kulminačních bodů, kdy se toho protagonistce děje víc, než je schopna unést, přitom najdeme v průběhu vypravování hned několik.
Stejně jako tvar, je nekomplikovaný i jazyk tohoto románu, jehož vypravěčkou je Eliška. Příběh se výborně čte – jazyk evokuje, že o událostech čteme „tak, jak se staly“, bez stylistického ozvláštnění. Takové nakládání s jazykem není samo o sobě problematické, bohužel v něm více než jinde ruší případy, kdy si čtenář pomyslí, že daná slova by postava stěží použila. Když například Eliška vyhrabe v noci v parku jámu, kolemjdoucí paní se na ni rozkřikne: „Proč tu tak ničíte ten kousek přírody?“ Podobné nepravděpodobnosti se vyskytují především v dialozích. A u nich vadí ještě jeden moment: když nějaká postava odříkává svůj životní příběh, činí tak s mnoha nadbytečnými detaily.
V předchozích dvou knihách se Viktorie Hanišová projevila jako autorka přesvědčivá při psychologickém rozpracovávání postav, jež je zároveň schopna vystavět silný, třebaže zdánlivě nenápadný příběh. To ve svém třetím románu potvrdila. Při čtení Rekonstrukce se však nelze zbavit dojmu, že té knize přece jen něco chybí. Na vině je z velké části právě jazyk. Hlavní postava sice roste, dospívá, situace nabývají na dramatičnosti, avšak ráz jazyka zůstává. Námět tak nakonec působí dojmem nedotaženosti a nevytěženosti.
Autor je literární recenzent.
Obálka třetího románu Viktore Hanišové, repro: Host
Viktorie Hanišová: Rekonstrukce. Host, Brno 2019, 312 stran, doporučená cena 349 korun.
