Přesmutné vyprávění o tom, jak pokrok dorazil do fantasy světů

Angličan Joe Abercrombie (*1974) je původně vystudovaný psycholog, který se dle vlastních slov nějaký čas živil tím, že připravoval v televizi čaj a pak se vypracoval ve filmového střihače na volné noze. A když neměl zrovna co na práci a nechtělo se mu pořád dokola hrát videohry, začal rozpracovávat koncept fantasy příběhu, jehož počátek se datuje ještě do časů Joeových vysokoškolských studií. Výsledkem byl román Sama čepel, který po několika odmítnutích vyšel roku 2006 (a česky hned v roce 2008). Byl to první díl trilogie, která se na první pohled tvářila jako další z posttolkienovských derivátů. Mocný čaroděj, proroctvím předurčený následník trůnu, barbarský válečník s tajemstvím, mocná říše zla sloužící temné magii…

Sedm česky vydaných knih Joea Abercrombieho – tedy ještě bez Trochy zlé krve, repro: nakladatelství Polaris

Jenže každý z oněch opotřebovaných motivů Abercrombie použil s ironií, sarkasmem a s větší než malou dávkou černého humoru. Ostatně ironie je nedílnou součástí i názvů jeho knih, které čerpají inspiraci u Homéra, Heineho, Ludvíka XIV., ale i třeba Klingonů ze světa Star Treku. A tak Bayaz z knihy Sama čepel, první z mágů, není žádným moudrým a laskavým Gandalfem, nýbrž mocichtivým psychopatem. Proroctví je kompletně vylhané a v podstatě dává za pravdu obavám pána Denethora z Pána prstenů o Aragornově původu. Barbarský válečník je krvelačný berserk (tedy zběsilý bojovník z evropského severu), který dříve nebo později brutálně zavraždí každého ve svém okolí. A místní pán zla se jen snaží zvrácenými prostředky potrestat dávný zločin. Plus nejpopulárnější postavou se stal zmrzačený inkvizitor Glokta.

Joe Abercrombie tak způsobem, jakým pracuje s fantasy klišé, výstavbou scén, dialogy a zvraty v osudech postav připomíná filmové práce Quentina Tarantina nebo komiksového scenáristy Gartha Ennise. A v dalších knihách svůj styl dál zdokonaloval.

Hrdinové těžko k mání

Po úvodní trilogii tvořené ještě díly Až budou viset a Poslední argument králů (obě česky 2009), která spustila autorův cyklus První zákon, Abercrombie publikoval tři samostatné romány tohoto cyklu, které na předešlé prózy různě odkazují a okrajově využívají některé jejich postavy. Nejlépe chutná za studena (č. 2010) byl do kvazirenesančního prostředí zasazený krvavý příběh o pomstě, která se vymkla všem zúčastněným z rukou. Hrdinové (č. 2011) byl protiválečný satirický román, který skrze desítky postav (často velmi krátké životnosti) líčil tři dny trvající brutální bitvu, jež měla rozhodnout o osudu celého Severu (a nerozhodla o ničem). Rudá země (č. 2013) pak mixovala fantasy a špinavé westerny leonovsko-peckinpahovské tradice. Do stejného světa je zasazena i řada povídek shrnutých ve sbírce Ostré konce (č. 2018), které jsou částečně fanouškovským servisem k oblíbeným postavám, a částečně moderní variací na staré pulpové příběhy typu meč a magie.

Z nadějného nováčka se tak Abercrombie během patnácti let vypracoval v žádanou hvězdu oboru a poněkud neprávem i jedním z prototypických autorů takzvané grim dark fantasy. Což byly příběhy vulgárně reagující na úspěch Martinovy Písně ledu a ohně a vycházející z mylného předpokladu, že čtenáři požadují pouze násilí a morálně zvrácené postavy.

Ano, Abercrombie píše hodně násilné knihy a jeho postavy si málokdy vyslouží klasické označení „hrdinové“. Ovšem určující pro autorův styl je v úvodu zdůrazněná ironie a jistý unavený cynismus, kdy všichni zúčastnění byli už tolikrát zklamáni druhými i sami sebou, že prostě mnohdy jen rezignovaně čekají, až bude každý pokus zachovat se správně spravedlivě potrestán. Což glosují nejrůznějšími průpovídkami.

A tak Logen Devítiprsťák v původní trilogii nejprve filozoficky a posléze čím dál hořčeji konstatuje, že je třeba býti realistou. A v nové knize by se korunní princ Orso často velice rád zachoval jinak, jenže chápe a počítá s tím, že okolnosti jsou pokaždé proti němu. Obecně je u Abercrombieho řada scén vystavěna coby dialog prošpikovaný vzájemným špičkováním, povzdechů a čím dál temnějších podtónů. Výsledkem jsou masakry mužů, žen i dětí, které jsou občas popsány až děsivě naturalisticky, ale zároveň v sobě mají těžko definovatelný vtip a navzdory všemu i prvek překvapení. Oproti tuctovým spisovatelům totiž Abercrombie počítá s tím, jak běžný fantasy čtenář vnímá určité zápletky a výstavbu scénu, ale nikdy mu nedopřeje komfort známého a předpokládaného vyústění.

Pokrok nezastavíš

 Trocha zlé krve, která v originále vyšla vloni v září a je prezentována jako první svazek nové trilogie Věk šílenství v rámci autorova cyklu První zákon, se odehrává zhruba třicet let po událostech první trilogie (a asi patnáct po Rudé zemi). Ve středu pozornosti se nachází pokrok a střídání generací. Andrzej Sapkowski v jednom eseji napsal, že autoři se zamilovávají do svých světů a jednou ze strategií, jak se v nich udržet, je psát o dětech starých hrdinů. Často se však jedná pouze o nová jména při opakování starých zápletek a při snaze udržet status quo – odstrašujícím příkladem budiž série Terryho Brookse nebo R. E. Feista.

Joe Abercrombie, foto: Lou Abercrombie

Joe Abercrombie však skutečně posouvá svůj svět dál a předávání „zkušeností“ a „pochodní“ je v jeho podání díky výše zmíněné ironii dynamické a zábavné. A tak je napětí na dvoře krále Severu popsané slovy „Starý král a jeho staří kreténi se mračili na mladého následníka trůnu a jeho mladé kretény“, zatímco ve Spojeném království souběžně vypuká průmyslová revoluce. Tady se nebojuje proti strašlivým požíračům a démonům, nýbrž se vede boj za lepší pracovní dobu a prostou lidskou důstojnost na pozadí čadících komínů nově vznikajících továren (v nichž se občas nedopatřením upeče zaživa nějaký ten dětský kominík), jedy otrávených řek a špinavých chudinských slumů. Proklamovaná Velká změna se zvrhává v davové šílenství a vládu lůzy a vše ukončuje rázný zákrok inkvizice. A časy magie definitivně ustupují velké trojici peníze – priorita – politika. Jedna z postav poznamenává, že úkolem vlády je naložit nespokojenost a bezpráví na bedra těch, kteří mají ve společnosti nejmenší šanci s tím něco udělat.

Na jedné straně je zde tedy pokrok – Abercrombie se přitom odkazuje na Terryho Pratchetta, když připomíná, že všechny ty šílené a zlé věci se vlastně jen dějí rychleji – a nové příležitosti, jichž se chápe především Savine, dcera mezi čtenáři milovaného a mezi postavami knih nenáviděného arcilektora Glokty. Na straně druhé pak naivní nostalgie, především na Severu, po starých dobrých časech a velkých dobrodružstvích známých mužů, jako byl zmíněný berserk Logen a kteří většinou dříve či později zemřeli osamělí násilnou a bolestivou smrtí. Což ovšem mladá generace nechápe.

Zároveň si Abercrombie šikovně buduje širokou síť vztahů a referencí. Logenova hláška „je třeba být realista“, která kdysi předznamenávala grandiózní výbuchy násilí, je zde pamětníky použita jako pobavená připomínka starých časů. Řada známých postav se dočkala překvapivých kariér či rázných konců – kaprál Tunny z Hrdinů je pobočníkem korunního prince, notář Temple vede respektovanou právní kancelář a kdysi nepřemožitelný Whirrun z Blighu patří k těm, kteří slušně nezemřeli, dokud byli plni sil, nýbrž posloužili jako základní stavební kámen legendy slávychtivých mladých válečníků. Nad všemi se přitom vznáší stín Bayaze – o němž staří známí i čtenáři dobře ví, jak je nebezpečný, ovšem nové postavy jen nechápavě sledují, jaké reakce jeho jméno nebo zdánlivě žoviální vystupování vzbuzuje.

Výsledkem je působivá fantasy neschovávající se za romantizovaný kvazistředověký realismus ve stylu seriálové Hry o trůny, ale důsledně domýšlející společenské změny, k nimž v jejím světě došlo. A vypráví o nich prostřednictvím postav, které si získávají sympatie nikoliv vítězstvími, nýbrž selháním a tím, jak lžou samy sobě i druhým. Nebo také tím, že poučený čtenář dobře ví, jak málo sentimentální vůči nim Abercrombie bude.

Autor tak svět Prvního zákona i v sedmém románu dál prohlubuje a vede překvapivými směry. Traduje se, že Tolkien kdysi zkoušel napsat pokračování Pána prstenů. Nakonec ve své snaze přestal, protože by to byl nikoliv příběh ze Středozemě, ale o chybujících lidech. Tolkien ovšem psal příběhy mytickým jazykem a s vědeckým zápalem. Joe Abercrombie skládá příběhy jazykem živelným a hravým, s ironickou reflexí popkulturního žánru. A tak mohl ve svých knihách udělat krok, který si Tolkien dovolit nemohl. Trocha zlé krve je toho nádherným příkladem.

Obálka Trochy zlé krve, repro: nakladatelství Polaris

Joe Abercrombie: Trocha zlé krve. Věk šílenství: kniha první. Přeložila Olga Machačová, Polaris, Frenštát pod Radhoštěm 2020, 464 stran, doporučená cena 469 korun.