Jodorowského Papež ukrutný je ukrutně ubíjející přehlídka sexuálního násilí
Alejandro Jodorowsky na loňském Světě knihy dokázal, že i v devadesáti je vitální osobností. Se svými fanoušky a s nebohými organizátory prováděl, co se mu zamanulo. Jeho nedávný, nyní česky vydaný komiks Papež ukrutný bohužel ukazuje, že autorova tvůrčí forma již není nejlepší.
Alejandro Jodorowsky (*1929) je chilsko-francouzský filmař, romanopisec, scenárista, básník, autor divadelních her, mág, guru, psychoanalytik, malíř, sochař, hudebník, komiksový scenárista. Ve světě si získal renomé hlavně coby tvůrce v Mexiku natočeného avantgardního psychedelického westernu prodchnutého náboženskými podobenstvími Krtek (El Topo, 1970); u nás je však vnímán především jako knižní autor. Škoda, že zde nebyl uveden dokumentární snímek z roku 2013 Jodorowsky’s Dune (Jodorowského Duna), příběh jím chystané adaptace slavné knižní Duny Franka Herberta. K megalomanskému projektu, jehož scénář nakonec předpokládal zhruba čtrnáctihodinovou stopáž a k jehož odkazu se hlásí díla jako Vetřelec, Star Wars či Pátý element, přislíbili napsat hudbu Pink Floyd, hlavní roli měl hrát Jodorowského syn, ale především – na vizuální podobě snímku se měli podílet H. R. Giger a Jean Giraud, ve světě komiksu známý jako Moebius.
Právě s Moebiem stvořil Jodorowsky svůj nejznámější komiks, který například položil základy jeho věhlasu mezi českými komiksovými fanoušky ještě před svým prvním českým vydáním – Incal. Do světa tohoto komiksu se Jodorowsky s Moebiem (i s jinými výtvarníky) opakovaně vracel. Vedle incalovských příběhů sem patří i v češtině vydané opusy Kasta metabaronů či Technokněží. Jedná se o obsáhlé komiksové space opery, do nichž Jodorowsky implementoval řadu prvků z přípravných prací na Duně, ale také své obligátní společenské, náboženské a sexuální provokace. A protože jeho fantazie se mezi sedmdesátými a devadesátými lety minulého století nacházela na vrcholu, jde o dodnes uchvacující díla mající schopnost nadchnout, i v nejlepším slova smyslu pobouřit. Což se bohužel o Papeži ukrutném říct nedá.
Hry o trůny nesvaté církve
Papež ukrutný je v podstatě volným pokračováním komiksu Borgia, na němž Jodorowsky spolupracoval se slavným italským mistrem erotické kresby Milo Manarou. Jejich historie vzestupu a pádu papeže Alexandra VI. (1431–1503) byla hravě perverzní, bizarně násilnická (v rámci volební kampaně se zde protivníkům doručovaly uřezané penisy stovky milenců nehodného preláta) a přitom stále flirtující s obdivuhodnou kreativitou vrcholící renesance. Nikoliv náhodou je Milo Manara vedle erotiky spojován právě s historickými obrazy a ne náhodou je jeho zatím posledním velkým dílem i česky letos vydaný životopisný Caravaggio.
Na Papeži ukrutném, který začíná smrtí Alexandra VI. a mapuje zvolení a vládu „papeže válečníka“ Giulliana della Rovere známého jako Julius II. (ve funkci byl v letech 1503–1513), Jodorowsky spolupracoval s o několik generací mladším italským malířem Theem Caneschim (*1973). Vizuálně běží o opulentní dílo, byť v počtu detailů se Manarovi nerovná. Jiné je i pojetí krajiny a interiérů, jakoby stále nahlížených přes hřejivé filtry a koupající se v slunečním žáru. A postavy Theo znázorňuje v jakémsi až starozákonním módu – mohutné, ale zároveň karikované a groteskní, plné temných vášní, hněvu a více či méně otevřené agrese. Sám Julius II. je zde ostatně zpodobněn jako někdo na pomezí hollywoodského akčního hrdiny osmdesátých let a Michelangelova Mojžíše (o jehož sochání se komiks letmo zmíní).
Jodorowského vize dobové papežské politiky je extrapolací těch největších historických excesů. V jeho podání jsou všichni kardinálové (a vůbec církevní hodnostáři) pederasti, sodomité, po moci a penězích lačnící zrůdy. Julius II. je v tomto ohledu jen prvním mezi sobě rovnými, nadaný ovšem neskonalou vůlí, s níž trestá nepřátele a čelí osudu. Již v první scéně je vykreslen jako sexuální maniak, který strávil noc, kdy zemřel Alexandr VI., hned se dvěma milenci – a neustálé „dobývání“, případně rovnou znásilňování nových objektů jeho vášně je tím, co pohání děj komiksu vpřed. Papežskou postelí tak projde nejen řada postradatelných figurek (z hlediska děje i historie), ale také například zmíněný Michelangelo nebo mladíček Raffael Santi (o jehož umění nemá dle scénáře Jodorowsky valného mínění). A minimálně náznakem i všichni členové tehdy nově založené Švýcarské gardy.
Vlastně celý Papež ukrutný je mnohem více pornografický (byť explicitních scén tvrdého porna je pomálu a samotné akty penetrací jsou buď skryté, nebo zabírané z cudnějšího úhlu) než komiks věnovaný Borgiům. Bohužel sexuální rozměr díla tentokrát spíše nudí, protože kresba nepřináší příliš originálních řešení (možná s výjimkou drobné aluze na výzdobu Sixtinské kaple) a scénář se bere až příliš vážně.
Únavné repetice, sem tam záblesk
Papež ukrutný získává na kvalitě vlastně pokaždé, když se v něm objeví záblesk vtipu. Jako když se Niccolò Machiavelli oddává souloži s několikametrákovými prostitutkami, jimž přezdívá podle aktuálně nejvlivnějších italských států a přehrává si tak dobývání a sjednocování Apeninského poloostrova. Nebo když Juliu II. navrhuje svérázné řešení likvidace těla monstrózně odulé šlechtičny. Případně ve výbuchu vzteku, když se Svatý otec dozví, že má být svolán koncil, aby jej odvolal: „Ti nadržení prašiví psi! Mají tu drzost mě vinit ze sodomie, ačkoliv v jejich vlastních prdelích je větší provoz než na náměstí sv. Petra!“
Takových míst však kniha má poskrovnu. Ve všech čtyřech albech, které nakladatelství Argo vydalo v jednom svazku (originály sešitů vyšly v letech 2009–2019), je příliš znát, že vlastně Jodorowsky moc neví, o kom a jak chce vyprávět. Vypravěčem se nakonec stává Machiavelli, ale i tak je nutná řada odboček a zásah deus ex machina. Postavy se objevují, jsou využity pro prvoplánovou perverzi nebo krvavou čuňačinku, a zase zmizí. Julius II. nemá protivníka a ani jeho náboženské třeštění nedokáže vybudovat výraznější dramatický oblouk. Juliovy „geniální“ plány jsou na úrovni tyrana ze sídlištního pískoviště, který viděl pár dílů McGywera; rozhodně nepřipomínají nic z mistra válečné politiky, jímž Julius II. byl. Obdobně zprzněné je i jeho mecenášství.
Výsledkem je něco přes dvě stě stránek orgií sexu a násilí, které jsou nakonec především únavné. Čistě jako přehlídka perverzit pro rychlé pobavení poslouží. Jenže ani ve zvráceném rozměru se Papež ukrutný nemůže rovnat starším Jodorowského dílům, v nichž autor neopakoval stále dokola týž vtip, nýbrž skutečně překračoval tabu.
Alejandro Jodorowsky, Theo: Papež ukrutný. Přeložil Richard Podaný. Argo, Praha 2020, 240 stran, doporučená cena 748 korun.