Leonard Cohen byl trhlinou plnou světla. Vyšla o něm bytelná biografie

Leonard Cohen (1934–2016) coby hudebník zosobňoval romantickou melancholičnost a především důstojnost. Vždy dokonale oblečený zdvořilý a šarmantní rockový šansoniér, který dokázal – jak připomíná jeho životopiskyně – vytvořit i z velkých koncertních hal ten nejintimnější prostor.

Ovšem ještě před Cohenem-zpěvákem existoval Cohen-básník, považovaný už v době svého debutu za budoucnost kanadské poezie, a Cohen-prozaik. (Oba jeho za života publikované romány nedávno v reedicích vydalo pražské Argo). A pro mnohé z fanoušků pozdního Cohena mohou být tyto texty šokem – temné, otevřeně sexuální až perverzní, potměšilé a plné nejen poetických metafor a přirovnání, ale i bizarních scén a obrazů, z nichž oživlý dánský vibrátor vyrážející na nepopsatelnou dobrodružnou výpravu do světa je ještě z těch uvěřitelnějších.

Ostatně doslov k Nádherným poraženým, Cohenově druhému románu, napsal Tom Robbins, spisovatel a otec psychedelických žánrových divočin I na kovbojky občas padne smutek nebo Další dálniční atrakce. Robbins připomíná, že duchovní učitel Šrí Bhágván Rajnéš, celosvětově známý jako Osho (Simmonsová ve své knize letmo konstatuje neslavný konec jím založené oregonské komunity), kdysi definoval ideál moderního muže jako „Buddha Zorba“. Podle Robbinse právě takovým byl Leonard Cohen – muž, který „zná hodnotu buddhistické pravdy a zároveň hodnotu německé marky, ví, jaké spropitné dát číšníkovi v pařížském nočním klubu, a ví, kolikrát se uklonit v japonském chrámu v Kjótó.“ Cohen, který žil na řeckém ostrově Hydra, na ranči nad Nashvillem či v zenovém klášteře v Los Angeles, tedy naplňuje Robbinsovu představu vědoucí existence, ovšem Simmonsová v knize I’m Your Man. Život Leonarda Cohena působivě dokazuje, že tenhle příběh je i plný nejistoty, sžíravých depresí i věčného hledání klidu a souznění, které se přirozeně prolíná s opouštěním milovaných a s neustálými útěky.

Narozen v obleku

Leonard Norman Cohen se narodil do význačné rodiny, která doslova tvořila dějiny kanadského – a především montrealského – židovstva. Leonard se k tomuto dědictví opakovaně hlásil a například básnickou Knihou milosrdenství (1984) chtěl „vyjádřit vděčnost za to, že jsem byl této tradici vystaven“. Tradici, která pro něj od dětství představovala především mystérium slova. Když mu bylo devět let, zemřel jeho otec. Leonard tehdy údajně sepsal svému otci vzkaz na papírek, který následně v osamělém rituálu pohřbil na zahradě. Od té doby podle jednoho rozhovoru nedělá nic jiného, než že onen papírek a vzkaz hledá.

Možná proto dokáží jeho nejlepší texty – básnické, prozaické i písně – navodit pocit důvěrně sdělovaného tajemství. Možná proto byl údajně o jeho práce velký zájem mezi studenty talmudu. A možná proto obdržel později od svého zenového mistra róšiho Džóšua Sasakiho jméno Jikan, což v jednom z možných překladů znamená „ticho mezi dvěma myšlenkami“.

Ovšem od devítiletého, slušně vychovaného chlapce z prominentní rodiny, který pozorně poslouchá v synagoze, k „největšímu žijícímu autorovi liturgií“, jak jej popsal rabín Mordecai Finley, vedla dlouhá cesta. Její součástí bylo světské okouzlení slávou, sexem i drogami, stejně jako členství v debatním univerzitním kroužku nebo láska k poezii Federica Garcii Lorcy.

Právě v popisu formativních let, jež zahrnují dospívání, zromantizovaný pokus o hypnózu služebné, vysokoškolská studia a začátky spisovatelské kariéry včetně prvního pobytu na Hydře, je Simmonsová asi nejpůsobivější. Vytváří příběh uvěřitelnější a plastičtější než realita.

Čtenář. Fotografie z výstavy Leonard Cohen : Une brèche en toute chose/A Crack in Everything, která se konala od listopadu 2017 do dubna 2018 v The Musée d’art contemporain de Montréal; nedatovaný snímek, zdroj: Archiv The Musée d’art contemporain de Montréal

Propojuje v něm Leonardovy autentické texty s vlastními popisy Montrealu první poloviny dvacátého století („Bylo tu tak živo, že vedení armády zakázalo vojákům přístup do míst, kde bylo příliš mnoho bordelů.“) nebo příhody mladého Leonarda i jeho přítele Morta Rosengrantze (ten byl předobrazem Krantze v Cohenově románovém debutu Oblíbená hra). Jinými slovy: Simmonsová píše třetí Cohenův román. Ten, který sám mnohokrát začal, občas i dokončil, ale nikdy nepublikoval.

Třicátník, kterému můžete věřit?

Románové kvality si vyprávění Sylvie Simmonsové udržuje i posléze. Třeba když líčí, jak už více než sedmdesátiletý Cohen opět vyráží na turné a rozhodne se nejprve pro „šňůru nanečisto“ po kanadských zapadákovech bez jakékoliv propagace. „Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián.“

Simmonsové vztah ke Cohenovi však není pouze obdivný, jakkoliv z textu vyzařuje až něžná láska a shovívavost, s nímž vysvětluje jeho opakovaná selhání ve vztazích. Jejich konec ostatně nezřídka přicházel s písněmi, které se stávaly hymnami romantiků (So Long, Marianne). Ostatně sama Simmonsová poznamenává, že o tom, jak dokázal Cohen lidi mást, svědčí skutečnost, že Dance Me to the End of Love se hraje na svatbách, přestože k písni autora „inspirovala zpráva o orchestru vězňů v koncentračním táboře – nacisté je nutili hrát, zatímco jejich spoluvězni pochodovali do plynových komor“.

Právě v otázce ukončování vztahů jde kniha Cohenovi ovšem vyloženě na ruku. Mluví v této souvislosti spíše o instinktu přežití a o umělecké touze pokračovat stále dál. Netýká se to přitom pouze ukončení řady milostných vztahů, u nichž je zdůrazňováno především to, že obě strany si zachovaly přátelství, ale i způsobu, jakým byl Cohen schopen hodit přes palubu své producenty, a pak se k nim zase vracet (především Johna Lissauera).

Je přitom ironií dějin populární hudby, a Simmonsová se tomu podrobně věnuje, že jedním z hlavních důvodů, proč se Cohen stal písničkářem, byly finance. Jako básník nebo spisovatel prostě nebyl schopen vydělat dost peněz – a to ani na život na Hydře, kde bylo rozhodně levněji než v Montrealu či v New Yorku. A ironií je rovněž to, že Cohen, který kdysi působil v amatérské country skupině a k tomuto stylu měl celý život blízko, se prosadil jako rockový písničkář, přičemž se tak stalo v době, kdy už přesáhl třicítku a nepsané pravidlo rockové scény šedesátých let znělo „nevěřte nikomu nad třicet“. Ostatně syndrom starého muže pak Cohena provázel po zbytek kariéry – stále jako kdyby byl věkově o deset let napřed.

Cohenovi ovšem lidé – milenky, múzy, mentoři a především fanoušci – věřili. Byť tato důvěra procházela vzestupy a pády a nebyla nikdy masová. S nedůvěrou se musel potýkat od samých začátků v nahrávací společnosti (vyjádřenou výrokem „Leonarde, my víme, že jste skvělý, ale nevíme, jestli za něco stojíte.“), i později, když mu tvrdili, že nakonec tak slavná Hallelujah není dost dobrá na to, aby se stala singlem.

Písně kočkám a zraněným

V linii Cohenova úsilí o komerční úspěch Simmonsová logicky věnuje největší pozornost právě šedesátým letům a pak závěru Leonardova života. Způsob, jakým jeho písně nejprve nahrávali jiní a až později on sám, nebo například turné, jehož součástí byly koncerty v psychiatrických ústavech, si totiž zaslouží pozornost. A stejně tak pozdní události, jež vedly ke Cohenovým posledním turné: na prahu sedmdesátky zjistil, že jej jeho dlouholetá manažerka v podstatě dokonale okradla (částečně se tak opakovala historie, když v šedesátých letech ztratil práva na píseň Suzanne).

Simmonsová si přitom uvědomuje, jak snadno mohou tyto pasáže sklouznout k bulváru. V prvním případě pro množství alkoholu i drog a pro hédonistické užívání si se svolnými ženami. V tom druhém pro okolnosti vztahu Cohena a manažerky Kelley Lynchové a pro bizarnosti, které jejich vleklou soudní při provázely. Pokaždé to pisatelka řeší podobně – událostem věnuje důkladnou faktografickou základnu, kdy mapuje kroky svých aktérů takřka minutu po minutě, slovo od slova, ale pojímá je jako svého druhu zábavné scénky vyprávěné s odstupem a s jistým fatalismem (jako když mladý Leonard vjede na pódium na koni, nebo když je Lynchová zatýkána v bikinách v bazénu).

Obálka jednoho z četných vydání knihy v anglickém jazyce; tato edice spatřila světlo světa ve Velké Británii 1. listopadu 2012, repro: Jonathan Cape – Random House, zdroj: The Leonard Cohen Files

Jindy Simmonsová ironií až potměšilou dokáže Cohenův mýtus zlehčit. Například když komentuje zpěvákovy obavy, že bez cigaret by jeho hlas ztratil dimenzi, kterou jsou dle pisatelky schopny rozeznat jen „některé druhy savců a oddané fanynky“. Nebo když dává velký prostor vyloženě pábitelským historkám, v nichž kupříkladu Cohen trpící alergií na kočky zpívá nemocnému kocourovi, dokud se tento nevyléčí.

Sylvie Simmonsová bravurně ukazuje protagonistův život mimo svět hudby a ukazuje, že nejde vzít pouze jednu stránku osobnosti a oddělit ji od ostatních. Autorka věrohodně předkládá, že neselhávajícím svorníkem světlých i temných stránek Cohenovy osobnosti bylo jedině umění ve všech svých podobách. Vytváří nejen obraz, ale i „soundtrack“ Cohenova života a sumář jeho nejlepších chvil coby triumfujícího umělce i selhávajícího člověka. Člověka, který slovy Iry Mayera, kritika The New York Times, „dal úžasným způsobem průchod všem pochybám, obavám, touhám, vzpomínkám a zklamáním, ze kterých se ve dvacátém století skládá láska“.

Sylvie Simmonsová:  I’m Your Man. Život Leonarda Cohena. Přeložil Pavel Pokorný. Prostor, Praha 2020, 520 stran + 16 stran nepaginové fotografické přílohy, doporučená cena 497 korun.