Komiksový tanec okamžiku, nesmrtelné vášně a nespoutané vůle žít

Odkaz Roberta E. Howarda jsme stručně nastínili již v recenzi prvního svazku Conana z Cimmerie, nyní tedy jen stručně. Howard je jedním z nejvýraznějších autorů zlatého věku pulpových časopisů. Je spojený především s magazínem Weird Tales a postavou barbara Conana, ale stvořil i další hrdiny – krále Kulla, puritána Solomona Kanea, keltského válečníka Cormaca v éře vikingů nebo Brana Mak Morna – posledního nezdegenerovaného krále Piktů, odsouzeného sledovat, jak jeho národ neodvratně vymírá a sklouzává nejen k divošskosti, ale doslova zvířeckosti. Krom hrdinské fantasy, již pomáhal definovat, ovšem psal také horory, detektivky, sportovní příběhy a v neposlední řadě i výborné westerny, v nichž se odrážela i jeho výchova coby rozeného Texasana.

Než v roce 1936, zasažený smrtí matky, spáchal ve třiceti letech sebevraždu, zanechal za sebou úctyhodné povídkové dílo, které se navíc v některých ohledech prolínalo s tvorbou Howarda P. Lovecrafta (Howard patřil k těm, kteří pomáhali rozvíjet mýtus Cthulhu). Po jeho smrti byly reedice conanovských příběhů spolu s levným americkým vydáním Pána prstenů rozhodujícím faktorem v globálnímu vzestupu žánru fantasy. Samotný Conan pak patří k postavám jako Sherlock Holmes či James Bond, které přežily smrt svého stvořitele a nadále ovlivňují současnou popkulturu – ať už formou následování, vymezení se či s úctou složeného holdu.

„French touch“

Projekt nakladatelství Glénat je právě takovým holdem, ale také pokusem oprášit nánosy pozdějších podob postavy i celého subžánru a znovu nalézt jejich podstatu. „Francouzský dotek“, jak jej nazývá klasik anarchistické fantasy Michael Moorcock v předmluvě k jedné z adaptací, je přitom v rámci dnešní popkultury vlastně úsměvný. Minimálně proto, že v celém komiksu nenajdete ani jednu bílou vlajku. Především však francouzští tvůrci navazují na dlouhou tradici dobrodružných příběhů, které ve Francii rozhodně nezačínají ani nekončí dumasovskými Třemi mušketýry. A také na mýtus umělečtějšího pojetí evropských komiksových alb.

Ten přitom není definovaný nějakou nesrozumitelností či intelektuální nadřazeností. Většina nejslavnějších francouzských komiksových alb je ostatně ryzí žánrová zábava. Vždy však spojená s osobní autorskou vizí mnohem lépe odolávající unifikačním snahám velkých nakladatelů, které definují americký mainstream. Tento osobní přístup a odvaha jít proti srsti vizuálně i motivicky se odráží ve většině z předkládaných conanovských adaptací (mimochodem, v minulém svazku byl Conan v jedné povídce módně podholen a v druhé zase vyzdoben až maorsky působícím tetováním).
Nutno říct, že kresebně tentokrát není svazek tak vyrovnaný jako minule – knize naprosto dominuje úvodní Dcera pána mrazu v podání Robina Rechta (krom jiného autor výborné komiksové adaptace jiné fantasy legendy Elrica z Melniboné). Až neandertálským pojetím hrdiny pak zaujme Virginie Augustinová ve Stínech měsíční záře a nejméně zajímavou je práce dvojice Luc Brunschwig – Etienne Le Roux, kteří sklouzli k podivně průměrné středověké stylizaci (které se přitom Howard snažil vyhýbat) a odvázali se pouze v jednotlivých obrazech Conanova bloudění podzemím čarodějovy Šarlatové citadely, která dala jméno poslední povídce.

O barbarech a jiných rasách

Zmíněná Dcera pána mrazu je pro cyklus zásadní. Je to první příběh, který Howard skutečně napsal jako conanovský – předchozí Meč s fénixem je přepracovanou povídkou ze staršího kullovského cyklu Touto sekyrou vládnu já. A je tedy paradox, že za Howardova života tak nikdy nevyšla. Tehdejší editor Weird Tales Farnsworth Wright ji totiž bez udání důvodu odmítl.

Howard ji tedy upravil, změnil hrdinovo jméno (Amra je ovšem přezdívka, pod kterou bude Conan později znám mezi piráty v časech strávených po boku krásné a divoké Belit – viz minulý svazek a Královna Černého pobřeží) a povídka takto vyšla v magazínu The Fantasy Fan jako Gods of the North. V původní podobě pak pravidelně vychází až po autorově smrti. A mimochodem, měla sloužit i jako prolog nezrealizovaného scénáře Johna Miliuse k pokračování slavného Barbara Conana.

Je to však také povídka, která dobře odráží i problematické stránky Howardovy tvorby. Není to tak dávno, kdy se na českých fanouškovských stránkách objevil článek spisovatele a publicisty Jasona Sanforda o Howardově rasismu. Ten je přitom v obecném povědomí ve stínu mnohem lépe zdokumentovaného a i v umění reflektovaného rasismu Lovecraftova (viz román Noční oceán). Sám Sanford ovšem říká, že z Howardova díla přežila celá řada povídek dodnes – a jsou to především ty, v nichž se rasismus projevuje nejméně. Je to i díky Howardovu známému opovržení civilizací a velkému prostoru, který věnoval divochům a nejrůznějším barbarům. Jakkoliv popisy úpadku řady národů jsou skutečně odpudivé a nezadají si s popisy „nižších“ ras právě u Lovecrafta, jsou také vyvažovány romantickými obrazy ušlechtilého divocha.

V conanovských povídkách je vlastně rasismus obsažen v jakémsi obecném nastavení světa – jižní a východní národy jsou kruté a dekadentní, ale také jaksi přežilé, zatímco ty západní a severské spíše vznešenější, ovšem současně drsnější a dravější. A občas (jako ve Stínech měsíční záře) se vzhledem k místu děje docela nelogicky popisují božské bytosti jako ultra bělošské.
Sanford má jistě pravdu v tom, když říká, že je tedy dobré si být temných aspektů Howardovy tvorby vědom, ale nenechat si tím znechutit všechny, natož ty nejlepší jeho texty.

Kdo vystoupá na Odroerir, Kotel světa?

Ovšem rasismus není jediným prvkem, který dnes v Howardových textech působí nepatřičně. Ve své podstatě je Dcera pána mrazu příběhem sexuálního násilníka. Jakkoliv Conanovi v jeho pozdějších příbězích ženy a dívky padají k nohám až programově (s tímto motivem ostatně poprvé výrazněji pracuje ve Stínech měsíční záře), v této dřevní povídce se Howard žádnou klišovitou šablonou pravého muže coby přirozeného a nezpochybnitelného zachránce a lamače srdcí nezatěžuje.

Conan prostě jako jediný přežije brutální střet oddílů dvou severských národů. A na krví ubroceném poli se mu jeví polonahá dívka. Bojem a chtíčem vybičovaný Conan ji začne pronásledovat… aby byl nakonec nalákán jako ovce na porážku před dívčiny polobožské bratry, které ovšem k jejímu překvapení přemůže.

Z brutálně přímočaré povídky stvořil Robin Recht malý klenot, který patří vůbec k tomu nejlepšímu, na co letos v překladových komiksech narazíme. Vypráví ve variacích bílých, modrých a rudých ploch v nejrůznějších, vždy však tlumených či vyloženě studených tónech. Výjevy z Conanova delirického a dynamického honu za dívkou prokládá monumentálními statickými obrazy horských štítů a ledových plání, aby ve správné chvíli nechal promluvit bohy starší než lidstvo samo, vtělené v samotné přírodní síly. Ovšem nezapomíná přitom, že takovou přírodní silou je i sám Conan – válečník plný vášně a vůle žít každý okamžik naplno a bez výčitek.

Stvořil tak komorní drama bojovníka na pokraji šílenství, který čelí vlastním vidinám, ale také zachytil drama střídání geologických epoch a střet člověka s přírodou. Až svatokrádežně se nabízí konstatování, že fatalistická živelnost Markéty Lazarové se zde setkává s meditativními žárnovými opusy Nicolase Windinga Refna. Ovšem nakonec je pravda jednoduchá – je to prostě Conan. Dokonalý hrdina z časů, kdy byla civilizace jen přeceňovaným slovem, a který musel k vlastnímu morálnímu kódu teprve dospět.

Jenže právě pro onen posun od pudy a instinkty řízeného a krví zbroceného mládence po pohodlím nezkroceného, ale nakonec přemýšlivého krále, který se staví na stranu poddaných vůči zvůli šlechty, je conanovská sága dodnes tak fascinující. I když je nutné přiznat, že ona ušlechtilejší Conanova podoba v Šarlatové citadele šustí papírem víc než ta divoká z Dcery pána mrazu…

Conan z Cimmerie – svazek 2. Přeložil Richard Podaný s přihlédnutím k překladům Jana Kantůrka, Argo, Praha 2020.