Komiksy Nagaty Kabi jsou upřímnou výpovědí o samotě a společenském tlaku

Západní komiksy jsou plné silných autobiografických příběhů. Padoucnice, Modré pilulky nebo Maus ukazují, jak silné a niterné emoce dobrý vizuální román dokáže vykreslit. S japonskou mangou si podobná témata nespojujeme, ačkoliv se dílu A Drifting Life kreslíře Yoshihira Tatsumiho, v němž popisuje svůj poválečný život mezi lety 1945 a 1960, dostalo nemalého uznání. Komiksoví autoři navíc čím dál častěji mluví ve svých sešitech o queer námětech nebo duševních obtížích, tedy o tématech, která však mainstreamová manga produkce buď přehlíží, nebo je uzavírá do ustálených škatulek romantických homoerotických komiksů yaoi a yuri. V tomto kontextu je Nagata Kabi vzácným úkazem. Ve své dosavadní trojici knih (jde zakoupit i v některých českých internetových obchodech – pozn. red.) s odzbrojující upřímností popisuje narušené rodinné vztahy, tíhu deprese, trapnost sexu i vyrovnávání se s vlastním úspěchem a dilema tvůrkyně, pro niž se stalo popisování sebe sama živobytím.

Jak a kdy dospět v dnešním světě?

Největší ovace sklidil debut My Lesbian Experience with Loneliness (2016). „Nikdy jsem s nikým nechodila. (…) Nevěděla jsem ani, jaké to je být produktivním členem společnosti, ale teď jsem tam seděla a klepala se před starší prostitutkou,“ otvírá Kabi knihu. Úvodní scéna se odehrává v japonském „hotelu lásky“, do něhož se s pocity osamění a nedostatečnosti ztrápená autorka uchýlila, aby zkusila pocítit aspoň trochu mezilidského tepla. O stránku dál uvidíme její jizvami ze sebepoškozování pokrytá předloktí.

Jak setkání dopadlo, to si v narativním oblouku Kabi nechává na konec; „zbytek“ knihy mluví o důvodech, proč se osmadvacetiletá žena ocitne v takové situaci. Po odchodu z vysoké školy potkáváme Kabi, jak žije u svých rodičů, pracuje na částečný úvazek v pekařství a není schopna naplnit očekávání ambiciózní společnosti. „Měla by sis sehnat opravdovou práci,“ připomíná otec dívce bojující s depresí a poruchou příjmu potravy, která po nocích kreslí skici s cílem stát se manga umělkyní.

Kniha My Lesbian Experience with Loneliness možná získala tolik pozornosti i kvůli provokativnímu názvu, avšak o queer identitě tady běží až v poslední řadě. Dokonce i víc než o duševních trablech to dílo pojednává o pasti společenských očekávání, která se propisují až do nejintimnějších rodinných vztahů. Když si Kabi přečte, že oběti zneužívání jsou nezdravě připoutány ke své matce, přiměje ji to reflektovat svůj vlastní vztah k matce a k mateřské lásce vůbec. My Lesbian Experience with Loneliness je tak jednak upřímnou zpovědí z utrpení, ale rovněž dílem o hledání vlastního místa v pokročilé rané dospělosti, kdy už bychom podle tradičních očekávání měli mít jasno. Lesbický coming-out možná, ale hlavně obžaloba společenských sil, které ty „jiné“ svazují do pevných pout.

Mangový deník jako terapie

Na úspěch My Lesbian Experience with Loneliness navázala Nagata Kabi dvojicí publikací, které vznikly coby knižní převod deníčků psaných na internet. Kabiin debut byl formálně klasickým uzavřeným příběhem, v němž se tvůrkyně sice (jako v autobiografii vždy) více či méně interpretuje, ale pořád je to spíš pomyslný dopis bez adresáta. Dvojice knih My Solo Exchange Diary Vol. 1 (2018) a My Solo Exchange Diary Vol. 2 (2019) je zajímavější. Hans Rollmann první z nich v článku na webu PopMatters nazval komiksovou auto-etnografií. Jednotlivé deníkové příspěvky jsou sice seřazeny chronologicky za sebou, ovšem příběh Kabiina života v nich má trhliny – částečně zaplněné vnitřními dialogy mezi jednotlivými verzemi autorky, která se na začátku každého zápisku oslovuje: „Drahá Nagato Kabi…“

Narušená časová kontinuita otevírá prostor jak pro čtenářovu, tak autorčinu (sebe)reflexi. Jak píše Rollmann: „Tím, že se na věci dívá z několika úhlů – jak kresbou, tak textem – a skrze různá svá já, vstupuje do autorského dialogu sama se sebou, z první i třetí osoby.“ Namísto jednolitého autobiografického příběhu je My Solo Exchange Diary mnohovýznamovější než My Lesbian Experience with Loneliness. Sice je stále o rodině, ale jako by v něm Nagata Kabi sama prodělala osobní cestu: reflektuje jak svůj úspěch, tak připouští nedostatek empatie, když zjistí, že zveřejnění jejího debutu otci, matce i tetě ublížilo. Ve dvacítce kapitol nás autorka zavede do psychiatrické léčebny, na plochu svého mobilu, kde scrolluje diskuzní fóra, v nichž lidé mluví o její tvorbě – a o pár panelů dál se rozhoduje tuhle část autorství zavřít za „zapovězené dveře“, jen aby nakonec skončila u toho, že jí kvůli nízkému sebevědomí chybí vlastní „metr“, jímž by sama sebe ocenila za svůj úspěch.

Podkladovým tématem je nadále především osamělost, kterou ani peníze z tisíců prodaných výtisků neutiší. „Pozdní“ Nagata Kabi je roztržena mezi touhou po rodinné blízkosti a samostatnosti. Což ji vede k několika kolečkům stěhování do vlastního a ke smutným návratům na rodinný futon. Cestu sebepoznání kříží sporadická přátelství, obnovené vztahy ze střední školy i jeden pokus o románek, který skončí nezdarem.

Trápení prodejců vlastního já

Nejsilnější je Nagata Kabi ve chvílích, kdy přemítá nad podstatou autobiografického psaní. „Když svůj život prodáváte kousek po kousku, cizinci vám ho můžou bez dalšího zamyšlení jen tak pošlapat,“ píše Kabi v závěru druhého svazku My Solo Exchange Diary. Je v tom tísnivé prozření autorky, která může zaplatit složenky jen díky tomu, že svoje zážitky převádí na obchodovatelné kupičky svázaného papíru, čímž se však zároveň vydá všanc krutému kybernetickému světu. Nagata Kabi s vidoucím pohledem (a výmluvnou kresbou) popisuje těžkosti osobního psaní. Jako by ty tři knihy byly cestou k tomuto momentu: Kabi sice nachází pocit naplnění, ale jak to ve světě bez růžových brýlí bývá, i za vítězství se platí.

My Solo Exchange Diary končí slovy: „A nezapomeň na to, že je potřeba být ,milován a taky milovat‘. Jak se ti daří, tam někde v budoucnosti?“ Jestli má v něčem Nagata Kabi dar, tak ve schopnosti psát o sobě s nadhledem. Není naléhavá a sebelítostivá, přitom mluví o všudypřítomných problémech. A dělá to způsobem, který by jinde než v komiksu dost dobře nešel.

„Vím, že jsem se neměla moc dobře, ale zdá se, že se věci o hodně změní!“ píše na poslední stránce debutu – vidíme ji jen zezadu, jak s batohem na zádech vyráží vstříc budoucnosti. Jako by to neplatilo jen pro její život, ale taky pro tuto autorskou dráhu, která mění konvence japonského komiksu. A i kdyby se – jak sama říká – věnovala už jen fiktivní tvorbě, s její citlivostí a empatií je na co se těšit.