Mišimova maska vibruje mezi duší a tělem, mezi mužem a ženou
Věhlas Jukia Mišimy je možná ještě více než literárním dílem podmíněn rituální sebevraždou seppuku, kterou spáchal po neúspěšném pokusu o státní převrat. Jeho druhý do češtiny přeložený román však dokazuje, že Mišimovo prozaické dílo může rezonovat i po letech.
Jukio Mišima (1925–1970) je jedním z nejvýznamnějších japonských spisovatelů dvacátého století. Přestože se dožil pouhých čtyřiceti pěti let, jeho dílo je obsáhlé. Vedle více než tří desítek románů zahrnuje i knihy esejů, sbírky povídek či divadelní hry. Mišima si zahrál v několika filmech, pro další napsal scénáře, jeden snímek i sám režíroval. Ve světě je to autor proslulý, o čemž svědčí třeba zkušenosti posledního nositele Nobelovy ceny za literaturu Kazua Ishigura. Ten se v rozhovoru s dalším velkým japonským spisovatelem a rovněž nobelistou Kenzaburóem Óem svěřil s tím, že se jej v Anglii vzhledem k jeho japonskému původu (Ishiguro se narodil v Nagasaki) množství novinářů dokola vyptává právě na Mišimu.
Z nemnoha českých překladů Mišimy stojí za zmínku především Mišimův asi vůbec nejslavnější román Zlatý pavilon. Japonsky vyšel roku 1956, v českém překladu Kláry Macúchové v roce 1998. V současnosti je titul beznadějně vyprodán. I z toho důvodu je vcelku překvapivé, že nyní publikovaná Zpověď masky je teprve druhým česky přeloženým románem tohoto autora. Stejně jako Zlatý pavilon jej přeložila Klára Macúchová.
Jukio Mišima napsal Zpověď masky ve svých čtyřiadvaceti. Krátce po vydání se z díla stala událost. Nejen díky estetickým kvalitám, nýbrž také proto, že vypravěč se v románu otevřeně zpovídá ze svých homosexuálních – nadto i pedofilních – tužeb. Vypravěč se navíc věkem a mnoha životními zkušenostmi podobá samotnému autorovi, což rozruch kolem románu umocnilo.
Inkriminovaný obraz Svatý Šebestián od Guida Reniho. Olej na plátně je datován do let 1620-1639, repro: Google Art Project
Přestože může Zpověď masky působit jako bildungsroman – protagonistu sledujeme chronologicky od dětství až do necelých pětadvaceti let –, hned prvních několik odstavců naznačuje, že Mišima tuto románovou formu překračuje, respektive překrucuje. Román začíná protagonistovým zrozením, avšak pochyby o vypravěčově důvěryhodnosti vzhledem k reálnému světu mohou přijít hned s jeho první větou: „Léta jsem trval na tom, že jsem při svém narození viděl, co se děje kolem.“ Dále se vypravěč svěřuje se svým prvním konfliktem s okolním světem – dospělí lidé, kteří jej obklopují, se mu totiž jeho vzpomínku na vlastní zrození snaží pragmaticky vedenými argumenty vymluvit.
Na podobném principu je založen celý román. Vyprávění se neustále zmítá mezi protagonistovou imaginací a jeho tužbami na straně jedné a mezi tím, co se od něj společensky očekává – co je tedy pragmatické a běžné –, na straně druhé. A meritum vyprávění se záhy přesouvá k sexuální problematice. Vypravěč je od samého dětství přitahován ženskými převleky a úbory. Autoritativní babička, která jej vychovává, mu navíc zakazuje hrát si s chlapci. Vše vyvrcholí ve chvíli, kdy vypravěč poprvé masturbuje (masturbaci dále v knize nazývá „špatný zvyk“) nad reprodukcí obrazu Svatý Šebestián od Guida Reniho. Prvním vážným a živým objektem jeho sexuálního zájmu se pak stává v kolektivu mimořádně oblíbený starší spolužák Óbi.
Svár mezi slabostí pro muže a přáním, aby jej podobně přitahovaly i ženy, románem prostupuje nadále, stejně jako rozpor mezi přitažlivostí tělesnou a duševní, jež se projevuje už v jeho slabosti pro Óbiho: „Kvůli němu jsem začal milovat sílu, nádech divokého proudění krve, omezenosti, hrubá gesta, nevybíravý jazyk a neuvědomělou melancholii, která je vlastní tělu, jež není nijak pokaženo intelektem. (…) moje touha po nevzdělaném partnerovi, (sic!) vyžadovala bezpodmínečnou ‚vzpouru proti rozumu‘ z mé strany, alespoň dočasnou.“
Jukio Mišima. V roce 1945 byl povolán do vojenské služby, ale armádní lékař jej označil za zdravotně neschopného. Roku 1947 promoval na právnické fakultě Tokijské univerzity. Jeden rok pracoval na ministerstvu financí, pak se rozhodl věnovat výhradně literatuře, foto: Nobujuki Masaki
V dalších částech Zpovědi masky – román je rozdělen do čtyř kapitol – vystuduje protagonista střední školu a jeho následná univerzitní studia práv jsou přerušena povolávacím rozkazem do druhé světové války. Zprvu míří do války s nadšením díky vidině hrdinské smrti. Krátce po odvodu však simuluje (přestože jinak neustále trpí skutečnými tělesnými neduhy) tuberkulózu a brány kasárna opouští se slovy: „Sbíhal jsem nehostinný kopec pokrytý námrazou a nohy mě nesly úprkem, stejně jako při náletech v továrně na letadla, někam, kde není smrt. Kamkoli, hlavně když tam nebude smrt!“
Není nijak překvapivé, že podobné rozpory určují i vypravěčův vztah s dívkou jménem Sonoko. Ten se stává dominantní linií závěrečné části díla a právě ten má ukázat, zda vypravěč bude, či nebude schopen dostát požadavkům, které jsou na něj kladeny – či spíše které na sebe klade sám –, a prožít obvyklý a přípustný život.
Román sice z velké části tvoří hutné reflexivní pasáže vypravěče, lze v něm však nalézt místa tiše vtipná a živá: „‚Čekáte dlouho? Matka a naše stařenka,‘ použila příliš zdvořilého výrazu pro vlastní babičku a začervenala se, ‚ještě nejsou zcela připraveny, proto se patrně trochu opozdí. Ještě chvilku prosím počkejte,‘ znovu se zarazila a opravila se: ‚Mohl byste prosím laskavě ještě posečkat?‘“
Lze jen doufat, že další překlady tohoto autora budou následovat.
Autor je literární recenzent.
Autorem obálky je pražské studio OFICINA, repro: Rubato
Jukio Mišima: Zpověď masky. Přeložila Klára Macúchová. RUBATO, Praha 2019, 232 stran, doporučená cena 280 korun.
