Unikátní manga Blame! Mistrovská lekce monumentálního kyberpunku
I na tuzemském trhu se dají zakoupit svazky série Blame!, komiksového díla, které sice vznikalo na přelomu minulého a současného století, ale nic neztrácí na aktuálnosti. Japonec Tsutomu Nihei v nich otevírá velká témata: autenticitu lidství, vztah člověka a technologií, podstatu městského života.
Daleká budoucnost, v níž je země obklopená nekonečnými vrstvami betonu a poslední přežívající lidé už zapomněli, co znamenají slova „půda“, „slunce“, „oceán“. Nad ocelovou megastrukturou, která sahá až za Jupiter, vládne umělé Město, řízené z nehmotné netsféry. Lidé se do ní už po milénia nedostanou. Robotičtí stavitelé neustále bourají a přepracovávají patra navršená na sebe v tvarech jako vypadlých z knih M. C. Eschera nebo malíře Piranesiho. Čistě biologický život je nepřítelem číslo jedna. Post-apokalyptická kyberpunková vize mangy Blame! kreslíře Tsutoma Niheiho patří kyborgům a jim podobným.
Nic lidského v budoucnosti nepřežije. Tedy až na Killyho, hlavního hrdinu díla, které v celkem deseti svazcích japonsky vycházelo mezi červnem 1998 a zářím 2003. Killy, ozbrojený jen malou pistolí, hledá někoho s genem pro přístup do net terminálu – s ním se může dostat do datové struktury Města a přeprogramovat ji. Blame! je formálně sice manga, ale jak estetikou, tak způsobem vyprávění žánr japonských komiksů překračuje. Po dlouhé odmlce, kdy se původní anglické výtisky (ty vyšly mezi srpnem 2005 a listopadem 2007) prodávaly za horentní sumy na internetových aukcích, se před třemi lety vydavatelství Vertical Comics rozhodlo unikátní dílo vydat ve zbrusu nové edici: v šesti svazcích, na velkém formátu, s kvalitním tiskem a v novém (tedy anglickém) překladu. Tato „Master Edition“ se roku 2015 objevila nejprve v japonštině, v letech 2016 a 2017 došla anglické verze.
Pozor na technologie!
Tsutomu Nihei (v české transkripci Cutomu Nihei) sice napsal Blame! na vrcholu matrixovské kyberpunkové vlny, ovšem jeho kyberpunk je o poznání temnější a i dnes aktuální. Strachy z autonomních technologií dokázal přetavit ve vyprávění, které jako by vypadlo například z dílny anglického filozofa a spisovatele Nicka Landa a jeho Cybernetic Culture Research Unit – paraakademické skupinky z Univerzity ve Warwicku, jejíž tvorbou se prolínala temná proroctví o věku strojové inteligence, pádu lidstva a psychoanalytická fascinace biologickým zánikem. Niheiův hrdina Killy na své pouti potkává nejen vražedné ochránce Města, hororové bytosti vzniklé fúzí masa a křemíku, ale také nezměrnou prázdnotu světa, který už lidé opustili.
Při vykreslování nekonečných schodišť, spletenců trubek i tisíce kilometrů se táhnoucích koridorů vycházel Tsutomu Nihei (*1971) z Metabolismu, japonského designového hnutí, jehož cílem bylo vytvořit spojováním organického a umělého nový druh urbanismu. Post-humánní budoucnost Blame! je ironickou inverzí oslavy spontánního růstu a evoluce – místo přírody tu totiž nespoutaně roste železo, beton a slitiny oceli. Skrze spekulativní a jen v náznacích vyprávěný příběh o technologii, která se tak trochu vymkla z rukou, popisuje Nihei temné kyberpunkové osvícenství. Technologie svět nejen ovládají, ale lidstvo k nim i ztratilo přístup. Komiksové město se rozšiřuje jako hororový a kovový břečťan, asimilující při své expanzi vše živé.
Oslava měřítka
Hlavním hrdinou nakonec tak úplně není osamělý poutník Killy, nýbrž právě prostředí dystopické megastruktury. V Blame! se mluví málo, soudržného vyprávění je poskrovnu a speciálně první svazek nového vydání je plný dlouhých pasáží bez jediné konverzační bubliny. Místo nich jsou tu panely vyplněné bizarními strukturami, špinavě pokřivenými kontemplativními výjevy a tvářemi bytostí, v nichž se potkává organická bezútěšnost H. R. Gigera i chvějící se nadpřirozeno H. P. Lovecrafta.
Všechno drží pohromadě originální, kontrastní, takřka neuroticky šrafovaný styl kresby a autorův cit pro měřítko – při čtení Blame! nikdy nezapomenete, v jak obrovském prostoru se Killyho pouť odehrává. Miliony let, které ústřední poutník během svazků prožije, ubíhají tíživě hmatatelně. Temnotu přitom po způsobu skalpelu pravidelně rozřezávají výbuchy spektakulární akce – pistole, kterou Killy nese, umí produkovat gravitační vlny a dokáže prorazit i ty nejtvrdší materiály. Westernová etuda o osamělém vlkovi plahočícím se zdevastovanou krajinou může začít. Když už Killy potká druhé lidi, na budování vztahů není čas, protože poslání nečeká a pravidla megastruktury jsou jasná – přežije jen ten nejsilnější.
Z architekta ke staviteli temných světů
Tsutomu Nihei s Blame! debutoval. Později vydal prequel NOiSE, který dává tušit, že za pád lidstva do temnoty možná mohl teroristický útok antikybernetického kultu. Klasičtějším narativem nesenou mangu pak doplnil o tradičnější série Biomega a Knights of Sidonia. To první je frenetická kyberpunková detektivka, to druhé čistokrevná mecha, japonský žánr, v němž hlavní roli hrají bojoví roboti. Ani v jednom se neztrácí Niheiova divoká architektonická imaginace – spletité chodby a pulzující srdce betonovo-křemíkového bludiště v nich vyměnil za masivní vesmírné lodi nebo velkoměstské uličky.
Předloni se Blame! dočkalo filmové podoby. V produkci Netflixu vznikl animovaný film, který se však (patrně předem prohraného) pokusu o zachycení monumentality původního komiksu vzdává. Namísto toho se zaměřuje na osud jedné lidské osady, kterou Killy během své cesty potká. Výsledek je o poznání akčnější a přístupnější a Nihei, pod jehož dozorem animace vznikala, v něm uplatňuje v jiných svých projektech cizelovaný smysl pro drama. Když se po spoře vybavených osadnících sápou až organicky ohební strážci Města, tuhne krev v žilách.
Přesto původní Blame! zůstává tou nejlepší vstupenkou do celé autorovy tvorby. Ukazuje Tsutoma Niheiho v nejlepší formě, jako tvůrce, který má možná i díky své předchozí kariéře architekta cit pro podmanivá prostředí jako nikdo jiný. Na ploše svých děl přitom subtilním způsobem otevírá velká témata: autenticitu lidství, vztah člověka a technologií, podstatu městského života. Ve světě Blame! by nechtěl žít nikdo z nás. Přesto ho můžeme obdivovat, s každým zašustěním stránky, kterou pokrývají ohromující struktury z černého inkoustu.
