Z trpaslíka, jenž mohl být bohem, je bůžek popkulturní zábavy

Vydávání komiksu v ČR se léta zdálo být poměrně jasně vykolíkovaným územím. Vedle tří silných hráčů (BB Art, Crew, Comics Centrum) existovala řada subjektů věnujících se menším či vyloženě undergroundovým podobám média. Nový hráč na poli mainstreamu se zdál být utopií. Ovšem v posledních dvou letech komiksové sekce zavedených nakladatelských domů Paseka a Argo dokázaly, že český trh se stále může rozprostřít.

Edice Argokomiks se zatím profiluje na pomezí evropských žánrových děl a velkých autorských osobností (Manara, Moebius, Jodorowski), případně jejich svérázného prolnutí (Andreasovo album Cromwell Stone, adaptace conanovských příběhů Conan z Cimmerie). Komiks Mjöllni podle scénáře Oliviera Perua (*1977) a v kresbě Pierra-Denise Gouxe (*1985) je mezi oběma zmíněnými rovinami chycen jako v pasti – velké ambice spojené s podvratným uchopením mýtu se střetávají s nedotažeností a příliš velkými zjednodušeními poplatnými kromě jiného klasickým rozsahům francouzských alb či konzumním podobám žánru „meč a magie“. Svazek totiž obsahuje tři původně samostatná alba (Le Marteau et l’Enclume, Ragnarök, Un monde sans Dieux).

Jak daleko má trpaslík do nebe? 

Tór má sto let a právě vyráží na sebevražednou misi do lidské vesnice, jejíž náčelník zajal několik trpaslíků a nutí je svádět souboje na život a na smrt v místní aréně. Tór se rozhodne zachránit své blízké. Do rukou se mu dostane zdánlivě obyčejné kladivo, jehož prostřednictvím v následné bitce udeří do lidského vůdce blesk. A tak se začnou šířit zvěsti, že Tór je bůh…

Na začátku komiksu se dozvíme, že i kdyby stál trpaslík na vrcholu hory, do nebe má vždy daleko. Společně se shrnutím důvodů, proč Tór vyráží do vesnice (protože pohanu lze v tomto světě smýt jen krví) a co se od něj čeká (smrt), se daří scenáristovi Peruovi rychle a jednoduše načrtnout obraz národa, který byl po mnoho staletí utlačován a vysmíván a jehož každý jeden pokus o získání respektu a zachování hrdosti skončil porážkou. Tór je velký – pochopitelně v přeneseném smyslu slova – válečník, ale ví, že jeho činy nic nezmění. Je unavený, zatrpklý, chtěl by žít v klidu se svými syny. Ani zásah boží moci mu to neumožní. Jedni chtějí totiž jeho možné božství využít, jiní s ním chtějí kupčit a někteří jej považují za hrozbu, kterou je nutné odstranit.

V těchto pasážích je Mjöllni neokázale velkým příběhem s kresbou, která je dechberoucí, ale zároveň strohá a důsledně se drží při zemi; a Tór je tragickou postavou skvěle pasující do krutého světa Midgardu. Ten je mimochodem důsledně odrealističněn – rozhodně nemá nic společného s evropským středověkem. Vedle sebe v něm žijí lidé, trpaslíci a zbytky elfů, podél duhové cesty, která snad vede až do Ásgardu, sídla bohů, stojí kamenné sochy obrů a sídla lidských králů připomínají spíše disneyovské hrady z Gumídků či snů ze řetězu utrženého Eduarda Riedela než cokoliv jakkoliv spojeného se středověkou severskou architekturou.

Nikoliv vzdálená Marketa Lazarová

Důležitá je atmosféra. A ta si se svým zdrojovým kódem v mytologii vystavěné kolem Ásů v ničem nezadá. Mjöllni je v podstatě hrdinská fantasy typu „meč a magie“, která se plně rozpomíná na kořeny žánru v mytologii. Jak napsal skotský spisovatel Alistar Rennie, protagonisté tohoto žánru nejsou hrdinové, nýbrž spíše ztělesnění přírody. Je jim souzeno přežít, anebo zemřít ve světě, jenž jim neustále klade do cesty útrapy. Nejde o příběhy těch, kteří slouží jakémusi vyššímu dobru, ale o válečníky bojující o přežití, o naplnění a dokonalé prožití prazákladních potřeb. Tento boj je vším, na čem záleží, co postavy formuje a co je činí živými. Podobný typ (mimochodem známý i v české literatuře například z Markety Lazarové) je nezatížen morálkou, ale právě proto se na jejich příkladech dá morálka ukázat, zasadit do kontextu. Taková je, osekána na kost, úloha mýtů.

Komiksový Tór tak poté, co kvůli lidským intrikám přijde o syna, vyráží na válečnou stezku, aby získal jeho duši zpět. Brzy Tór zjistí, že jeho božství je skutečné, že je novou inkarnací Tóra z legend. A že šedá eminence lidského panovníka je jeho nevlastním bratrem Lokim, jehož intriky donutí Tóra postavit se i Ódinovi a dalším bohům. Což je zlom, po němž se tento komiks nepokrytě vydává do hájemství epických fantasy příběhů a začíná mnohem více spoléhat na atrakce než na sílu příběhu obyčejného přehlíženého trpaslíka, který zjistil, že – byť obdařen mocí – je pouhou loutkou v plánech jiných. Poněkud se tím také narušuje poselství, že i malý trpaslík může být velkým hrdinou sám od sebe.

Mimochodem, podobné úvahy k žánru „meč a magie“ patří – například anglický spisovatel David Gemmell v jednom ze svých románů zkritizoval fiktivního básníka, že ve svém eposu o velké bitvě nechá zachránit hrdiny bohy, protože tím hrdiny zbaví volby obětovat se za cosi většího. Scenárista Peru začleněním božské linie hrdinství zbavuje (ne)lidskosti a od osudového pojednání o jedinci semletém světem a jeho předsudky i vlastními činy posouvá příběh k chytrému, ale nakonec velmi zjednodušujícímu hraní si s mytologickým kánonem.

 Zvrat a schválnosti

Gouxova kresba postupně přebírá iniciativu ve schopnosti udržet společné dílo v nadprůměru. Ale v úhrnu je to jen zábava bez větší hloubky. Ani závěrečné propojení s artušovskými legendami aka kladivo v kameni není ničím jiným než pomrkáváním po žánrových konvencích.

Nejviditelnější je změna na postavě Lokiho. Tórův nevlastní bratr si v posledních letech získal popularitu především díky adaptacím marvelovských komiksů a rysy britského herce Toma Hiddlestona jsou znát i v Mjöllni. A bohužel také zatlačení této postavy do pozice odrodilého kladného hrdiny. Z ukázkového zosobnění podvodu a chaosu se stává traumatizovaný fracek s dětskou tvářičkou, kterému jde o uznání rodiny a všechny ty ošklivé věci dělá jen coby volání o pomoc ve své osamělosti.

Komiksu se daří dost dlouho držet Lokiho postavu v jejím původním pojetí, bohužel v závěru dojde k naprostému zvratu, navíc nepodmíněnému ničím jiným než potřebou dovést příběh ke konci aspoň trochu dávajícímu smysl. Přičemž tato potřeba vytanula především z toho, že se scénář příliš odpoutal od komorních počátků a snažil se o vršení jednotlivých hrozeb namísto toho, aby se zdržel u jejich následků.

Je to škoda a osud trpaslíka Tóra se tak už poněkolikáté dočká nežádoucího deus ex machina. Z trpaslíka, který mohl být bohem hrdinské fantasy, je tak nakonec pouhý bůžek popkulturní zábavy, v jehož sveřepých rysech přesto probleskují záblesky nekompromisnosti, kterou může dotyčný žánr čtenářům nabídnout.

Obálka českého vydání, repro: Argo

Olivier Peru, Pierre-Denis Goux, Élodie Jacquemoire: Mjöllni. Přeložil Richard Podaný, Argo, Praha 2018 (fakticky vydáno v lednu 2019), 168 stran, doporučená cena 598 korun.