Providence – letos bezesporu nejlepší v češtině vydaný komiks

Brit Alan Moore (*1953) je žijící klasik komiksu. Byl to on, kdo svými Watchmeny dokončil dekonstrukci superhrdinského mýtu započatou Frankem Millerem a Návratem temného rytíře. Byl to on, kdo napsal fascinující historický thriller Z pekla. Byl to on, kdo před několika lety stvořil spolu se svou ženou Melindou Gebbie pornografický komiksový román Ztracené dívky o zrodu dvacátého století skrze historky vyprávěné trojicí slavných fikčních děvčátek – Wendy z Petera Pana, Dorotkou z Čaroděje ze země Oz a samozřejmě Alenkou z říše za zrcadlem.

Právě na posledně jmenovaný opus navazuje komiks Providence, jakkoliv to může znít bizarně, neboť jeho nejviditelnější složkou je inspirace dílem mistra pulpového vesmírného hororu Howarda P. Lovecrafta.

Zrození moderní doby

Dlouhé devatenácté století skončilo v krvavé Velké válce, která kromě jiného definitivně narušila dosavadní vnímání racionality. Kanadský historik Modris Eksteins se domnívá, že válka začala na poli kultury a umění, v nichž se postupně rozvíjely modernistické tendence a myšlenka osvobození od starého řádu, stejně jako mizela hranice mezi jasně oddělenými říšemi idejí a praktického života. Na přelomu 19. a 20. století došlo v tomto smyslu k zásadní revoltě.

„Sen se od činu tolik neliší, jak si mnozí myslí. Veškerá činnost člověka má svůj počátek ve snu a později se opět stává snem,“ tvrdil tehdy Theodor Herzl, označovaný za duchovního otce státu Izrael. „Člověk má žít tak, aby se stal něčím na způsob fikce…“ dodával spisovatel Oscar Wilde. Dopředu se žene mládí, zatím na krvavá jatka, později na jeviště světa, v němž máloco dává smysl vyjma víření v neustávajícím pohybu kamsi vpřed. Ne nadarmo končí příběh velké touhy a osvobození sebe sama ve zmíněných Ztracených dívkách obrazy vojáka umírajícího s vyhřezlými střevy kdesi v zákopech.

 Providence je komiksovým průvodcem po děsech člověka, který prošel Velkou válkou a zjistil, že slepě věřit v rozum je… nerozumné. H. P. Lovecraft ve svém díle často využíval jednak motivy předlidských monster toužících znovu ujařmit Zemi, jíž kdysi vládly, jednak motivy čarodějnictví a míst skrytých pod povrchem všednosti, v nichž ožívají hrůzy. Největší děs v nejlepších Lovecraft příbězích však vyvěrá ze šílenství, jemuž postupně propadává často vzdělaný hrdina, nebo naopak celý svět, v němž ten samý typ hrdiny zůstává jediným příčetným. V Lovecraftových příbězích hrají velkou roli teorie Junga i Freuda, stejně jako sny. Protože snem je v nich svět sám, nebo snad noční můrou. A to je pro Alana Moorea dokonalá výzva.

Investigativní novinář na oři rozumu

Providence vypráví příběh mladého novináře Roberta Blacka pracujícího v newyorkském Heraldu. Když jednoho dne náhodou vypadne z chystaného vydání půlstránkový materiál, Robert musí narychlo sehnat námět na reportáž. Volí kanadský žertík: rozhodne se zjistit, jak to bylo s inspirací slavného Krále ve žlutém, tedy sbírky mysteriózních hororových povídek spisovatele Roberta Williama Chamberse. Během rozhovoru s podivínským vědcem živořícím v činžovním bytě, neustále ochlazovaném pomocí čpavku, se Black dostane na stopu spolku Stella Sapiente a podivné knihy jistého arabského mystika. Rozhodne se, že tajný život Ameriky by mohl být vhodným námětem pro jeho román, a vyráží sbírat materiál…

Alan Moore stvořil komiksovou obdobu Ecových románů Foucaultovo kyvadlo a Pražský hřbitov. Robert Black postupně odhaluje tajné spolky a nauky kdekoliv – v zapadlých městečkách i v životem a vědeckým poznáním kypících velkoměstech. Jsou to spolky, jejichž existenci často potvrzuje sám fakt, že v ně někdo věří. A po celou tu dobu, jakkoliv bizarní informace se dozvídá, Black neochvějně lpí na rozumu a eukleidovském základu našeho vesmíru. Dokud není pozdě.

U Providence platí, že čím více má čtenář načteno z Lovecrafta, ale například i z Chamberse či z Lorda Dunsanyho, tím podvratnější mu bude komiks připadat. Kapitoly nejprve procházejí jednotlivé složky Lovecraftova díla a jejich výrazná témata – od Chladného vzduchu přes Stíny nad Insmouthem a Barvu z kosmu až po Pickmanův model. Dlouho nás však Providence ponechává v nejistotě: hraje si s námi naše fanouškovské povědomí o Lovecraftových příbězích a vidíme v tom vyprávění něco, co na stránkách komiksu ve skutečnosti není? Nebo jsme o krok před hrdinou a můžeme se smát jeho nevědomému úsměvu a naivní sebedůvěře? Postupně však přituhuje a brány Lovecraftových hrůz se otevírají.

V tu chvíli se nestává z Providence prostý makabrózní, jakkoliv stylisticky i formálně vybroušený prostý horor, jakým je například jinak výborný film Johna Carpentera Ve spárech šílenství. Nikoliv: Alan Moore namísto toho bravurně rozpracovává koncept života jako snu, moci fikce nad realitou a toho, kam nás zavede podvědomí. A ještě se u toho královsky baví. To když v městě Altholu smrdí vypravěč rybinou či majitel hotelu tvrdí o své ženě, že jí trvá dlouho, než se vynoří ze svých hlubin. Nebo když Black přebývá v domě bostonského malíře věnujícího se realistickým malbám, na nichž podivné bytosti trhají lidi naturalisticky, ale také s jistou veselostí, na kusy. „Reprezentují hněv utiskovaných nižších společenských tříd, mám pravdu? Výbuch násilí, jako u té policejní stávky…“ říká Black malíři a ten se zamyšleně zarazí. „Ehmmm… Ano, ano, dalo by se na to nahlížet i tak.“

Tato scéna není jen intertextuálním vtípkem, ale zároveň výsledkem pečlivé dramaturgie příběhu. Black si totiž právě prošel infernem, během něhož prostor a čas ztratily smysl, stejně jako vůle a kontrola nad čímkoliv, včetně vlastního těla. V Bostonu s vypětím všech sil Black znovu kontroluje svůj rozum a naposledy vidí svět skrze jednoduché přírodní a společenské zákony. Takže Moore tuto kapitolu logicky pojal coby černohumornou grotesku.

Podivné věci nekončí

Providence je obsáhlý komiks, u něhož se vyplatí studovat každé slovo a každý panel. Moore trousí narážky na filozofická i literární díla a míchá reality, sny i vzpomínky. Americký kreslíř Jacen Burrows (*1972) mu zdatně sekunduje. Jednotlivé kapitoly jsou navíc odděleny výpisky samotného Blacka, v nichž glosuje předchozí děj – od postupného převyprávění ovšem přechází v nesouvislé výkřiky a nástřely myšlenek či zápletek možných povídek, skrze něž prosvítá čím dál zoufalejší snaha udržet si víru v realitu.

Podivné věci se děly i v reportáži o knize v Událostech v kultuře, kde jsou omylem prohozené titulky u překladatele Marko Hauliše a redaktora nakladatelství Argo Richarda Klíčníka, repro: Argo

České vydání bohužel hyzdí dvě věci. Tou první je nešťastná chyba, kdy se u osmé kapitoly během výroby knihy ztratily bubliny i s textem (navíc v úseku příběhu, který lze vykládat čistě jako sen, takže absence textu není ihned nápadná). Argo sice promptně zareagovalo a opravené vydání (s vlepenou černobílou verzí kapitoly s textem) je již k dostání. Bohužel určitá nedůvěra k textu přetrvává, zvláště když bublina chybí i například v první kapitole. A za druhé: Providence je jak prequelem, tak sequelem ke dvěma dalším Mooreovým příběhům (Alan Moore´s The Courtyyard a Neonomicon), které bohužel česky nevyšly a bez jejichž znalosti (nebo povědomí o jejich existenci) může závěrečná kapitola působit poněkud bizarně a nezvládnutě.

Nic to nemění na faktu, že Providence je jedním z největších a nejdůležitějších světových komiksů po roce 2000. I proto, že nepracuje pouze s popkulturou mnohokrát provařeným lovecraftovským mýtem, nestvůrou zvanou Cthulhu, nýbrž také s dobovým každodenním rasismem, homofobií (Black je gay) a v neposlední řadě s láskou, kterou podivný pán z novoanglické Providence choval ke kočkám.

Obálka českého vydání komiksu Alana Moorea a Jacena Burrowse Providence, repro: Argo

Alan Moore, Jacen Burrows: Providence. Přeložil Marko Hauliš, Argo, Praha 2019, 592 stran, doporučená cena 1298 korun.