Ve vrcholném baletu jsem si přátele nikdy nezískala, říká Daria Klimentová
Daria Klimentová je jednou z mála českých balerín, jež se proslavily i v zahraničí. Zatančila si všechny hlavní role velkých baletů včetně Odetty a Odýlie v Labutím jezeře. Zářivá kariéra však s sebou přinesla i četné překážky. Kromě Dariiny interpretační dráhy v rozhovoru přišla řeč na pedagogickou činnost a kvalitu tanečních konzervatoří. A nemohli jsme se tak nedotknout knihy Baletky od Miřenky Čechové.
Stále žijeme v pandemické situaci a vy navíc žijete mezi Londýnem a Prahou. Předpokládám, že covid-19 váš život značně ovlivnil…
Samozřejmě. Hlavně se to dotklo mého zaměstnání. V Royal Ballet School, kde nyní vyučuji, jsme ze dne na den začali učit balet přes internet. Postupem času jsem si na to zvykla a také jsem byla ráda, že můžu alespoň něco dělat. Tanečníci z divadla se totiž ocitli doslova na dlažbě.
Lze vůbec učit balet přes internet? Zní to skoro jako oxymóron.
U starších studentů se to dá, u mladších to podle mě možné není. Potřebujete s nimi být fyzicky na sále a ukazovat jim rozdíly a detaily, nemají totiž žádnou předchozí zkušenost.
Myslíte si, že to bude mít nějaké důsledky do budoucna?
Problém vidím v tom, že během pandemie začal učit přes internet téměř každý, aniž by měl jakékoliv osvědčení, vzdělávání nebo zkušenosti.
Daria Klimentová, mimo jiné hostující pedagožka baletu Národního divadla Brno, foto: NdB
Domníváte se, že to mělo i nějaký pozitivní dopad?
Vnímám to spíš negativně. Student tance musí být na sále, je třeba ho vést osobně. Spoustu detailů přes online přenos zkrátka ukázat nejde.
Máte četné pedagogické zkušenosti nejen v zahraničí, ale i u nás, kde vedete jednou ročně master class. Co soudíte o úrovni českého tanečního vzdělávání?
Je mi jasné, kam tou otázkou míříte. Sama v poslední době vnímám kritiku, která se snáší na české taneční konzervatoře. Osobně nemám pocit, že jsem v době studia na konzervatoři o něco přišla, naopak si je velmi pochvaluji.
Česká republika však nepatří mezi velké země a pravděpodobnost, že se objeví výrazný talent, je nižší než v zahraničí. A když adepti výrazný talent nemají, těžko s tím něco naděláte. A pak do České republiky nechodí studovat mnoho zahraničních zájemců. Venku je ta situace jiná, čímž se zvyšuje počet možných zájemců o studium a posléze tak i jeho úroveň.
Ta kritika vůči zdejším tanečním konzervatořím se objevuje čím dál častěji. Domníváte se tedy, že oprávněná není?
K tomu se nemohu vyjádřit, protože na českých konzervatořích neučím. Myslím si však, že v dnešní době je třeba aktualizovat vzdělávací programy tak, aby odpovídaly standardům 21. století. Často ve vzdělávání chybí práce s psychologií a s duševním světem studenta, ačkoliv by to měl být jeden ze základních stavebních kamenů. A to se týká nejen studentů, ale i pedagogů. Přijde mi, že to konzervatořím stále chybí. Pozoruji to na svých mezinárodních master classes, kde vždy mám české i zahraniční studenty. Těm českým nejčastěji chybí zdravé sebevědomí, stojí vzadu nebo v rohu, myslí si, že nejsou dost dobří, chybí jim zápal a chuť. Zahraniční studenti většinou do toho jdou po hlavě a dají do toho všechno.
Daria Klimentová se děkuje – fotografie ze slavnostního gala, jímž se na jaře 2014 baletka loučila s pražským publikem; v tom roce totiž s aktivní kariérou skončila, foto: Archiv Národního divadla
Jak nahlížíte na drilování na tanečních školách?
Silná taneční technika je v dnešní době důležitá. Bez ní se tanečník nemůže umělecky osvobodit. Samozřejmě, že zvedání nohou do extrémní výšky nebo několikanásobné piruety nejsou nutností, ale je pravda, že pro dnešní choreografy musíte být schopni ohnout své tělo do extrému. Navíc v dnešním světě sociálních sítích jsou tanečníci pod velkým tlakem Instagramu. Vidíte tam dokonalá těla, dokonalou techniku, vše je dokonalé… ale kde je umělecký prožitek?
Četla jste knihu Baletky Miřenky Čechové?
Četla. Když se ta kniha začala prodávat, zrovna jsem byla v Praze. Knihu jsem zahlédla na pultu v knihkupectví, letmo jsem ji prolistovala a koupila. Když jsem ji začala číst, tak mě to po čtyřech stranách přestalo bavit a odložila jsem ji. Nicméně později mě kontaktovalo mnoho lidí, zda bych se k Baletkám mohla vyjádřit. Ačkoliv jsem se k ničemu takovému vyjadřovat nechtěla, zajímalo mě, o co se jedná. Knihu jsem tedy otevřela podruhé a přečetla ji až do konce.
A co jste si o Baletkách myslela? V české taneční komunitě to bylo žhavé téma.
Každý z nás studium na konzervatoři prožívá jinak. Očividně jsem to brala úplně jinak než Miřenka Čechová. Pro mě to bylo šťastné a zážitky naplněné období. Pro ni to bylo o terorizování a ponižování.
Záleží tedy na psychickém nastavení člověka?
Myslím, že ano. Navíc neúspěch může zapříčinit to, že člověk pak viní za vše školu. Neříkám, že je to zrovna případ této autorky, ale i to se stává. U nás v Royal Ballet School se s tím setkávám velmi často. Například když někdo nepostoupí z jednoho ročníku do následujícího, první reakcí je vinit školu a její pedagogy. Navíc podobná kniha může tanečnímu umění velmi ublížit. Jak jsem předtím zmiňovala, Česká republika je malou zemí a po vydání této knihy se může stát, že na přijímací zkoušky přijde ještě méně talentů.
Traduje se, že mezi tanečnicemi v souboru panuje velké napětí, soutěživost, někdy i nevraživost. Jakou jste měla zkušenost vy?
Za celou dobu, co jsem tančila, jsem si nenašla mezi svými kolegyněmi, tedy hlavními sólistkami, jedinou dobrou přítelkyni. A to i přesto, že jsme měli společnou šatnu. Naopak třeba se mnou nemluvily, když vedení oznámilo, že budu tančit první premiéru a ony až druhou nebo třetí. Když jsme pak zkoušely na sále, všechny se dívaly s takovým tím pohledem: Tak nám teda ukaž, proč si vybrali právě tebe. Na to opravdu musíte mít výdrž a odolnost, je to psychicky náročné. Ale jakmile jste na jevišti a pohasnou světla, ocitnete se v úplně jiném světě.
Kdyby nějaký student nebo studentka chtěli jít ve vašich stopách a stát se sólisty světového souboru, co byste jim doporučila?
Pracovat, pracovat, pracovat. Disciplína je základ. Ale stejně důležité je naučit se poslouchat své tělo a odpočinout si, když je to třeba. Tanečníci paradoxně své tělo v tomto ohledu ignorují a tančí přes bolest. Mají totiž pocit, že jim uteče kariéra. Bohužel to někdy může vaši kariéru poměrně rychle ukončit.
Daria Klimentová s kameramanem a režisérem Martinem Kubalou v roce 2009 při International Ballet Masterclasess v Praze, foto: International Ballet Masterclasess in Prague – Milan Fara
Vy jste své tělo během kariéry poslouchala?
Neposlouchala. Byla jsem prototypem baletky, která se domnívala, že když zamešká jeden trénink, bude to znamenat konec. Až později jsem si uvědomila, jaký je to nesmysl. Teď to učím i své studenty. Vždy říkám, že když je něco bolí, je lepší přestat a odpočinout si.
Co soudíte o vedení souboru pražského Národního divadla Filipem Barankiewiczem?
Myslím, že udělal dobrou práci. Soubor se nachází v lepší kondici než před lety. Na můj vkus se ovšem až příliš inspiruje v repertoáru Stuttgartského baletu a tu nabídku výrazně nerozšířil. Sází na jistotu a na to, co už jednou fungovalo. Podle mě je to škoda, protože by bylo zapotřebí hledat české specifikum a jedinečnou identitu souboru.
Žijete dlouhodobě v Londýně, ale neustále se vracíte do Prahy. Jak pohlížíte na brexit a vystoupení Anglie z Evropské unie?
Je to velká škoda. Brání to umělcům i studentům v pracovních cestách a tím se tamní kultura velmi ochuzuje. Rozhodně s tím nesouhlasím. Zároveň je to příliš krátká doba na to, aby to mělo viditelný efekt a místní si to uvědomili.
Vaší velkou vášní je fotografie. Plánujete se jí věnovat více?
Během své taneční kariéry jsem uvažovala, že bych se mohla po jejím konci focením živit. Teď už to vidím jinak. Focení jsem si nechala jako krásného koníčka. Neživí mě to, ale o to víc baví. Připravujeme s malířem Janem Kunovským sérii výstav, a protože je tanec naší společnou inspirací, výstavy plánujeme uvádět po českých divadlech. Vedle toho připravuji na žádost Royal Ballet ještě knihu fotografií ruského tanečníka Vadima Muntagirova.
Autor je šéfredaktorem internetového portálu www.tanecniaktuality.cz.
Daria Klimentová na fotografii pro časosběrný snímek Martina Kubaly Daria Klimentová– Život v tanci (2013), foto: Archiv ČT
Daria Klimentová (* 1971). V pěti letech začala chodit na gymnastiku, později ji rodiče na radu učitelky přihlásili na klasický tanec. Ve čtrnácti ji na konzervatoři přeřadili do zvláštního kurzu pro budoucí sólistky a primabaleríny. Po absolutoriu Taneční konzervatoře v Praze (1989) se stala sólistkou baletu Národního divadla. V roce 1992 přijala angažmá v městském baletním souboru Kapského Města, od sezóny 1993 tančila ve Skotském baletu a od roku 1996 byla první sólistkou Anglického národního baletu, kde ukončila své působení v červnu 2014. V současnosti vyučuje klasický balet na Royal Ballet School při Royal Opera House v Londýně. Kromě toho vede mezinárodní baletní kurzy a profesionálně fotí. Provdala se za světelného designéra Iana Comera, s nímž má dceru Sabinu.
