Co je to krása? Jak a proč se tanečnici Silvii Gribaudi daří strhnout diváky

Na scénu postupně přicházejí tři tanečníci v černých elastických kraťasech. Stojí v tichosti, ale už v prvních minutách se snaží diváka pobavit zaručenými divadelními klišé, například když performer Matteo Marchesi hledí na diváky s roztomile hloupým úsměvem. Ohrané, avšak funkční vtipy a vzorce jsou pak jednotícím prvkem celé inscenace a spolu s chytlavě rytmickou hudbou spolehlivě udrží divákovu pozornost po celých šedesát minut.

Ačkoliv se Silvia Gribaudi snaží v inscenaci Graces komunikovat poměrně složité otázky – co je láska, co hojnost nebo radost? – daří se jí vystavět notně fyzickou inscenaci zaměřenou na tělo v jeho svobodě a kráse. Všichni čtyři performeři nezřídka pracují se slovem, přesto se daří mluvu plynule propojovat s tělem. Nestává se zde, že by se autorka pro samé nutkání sdělit něco ze svých myšlenek vzdálila od principů fyzického divadla.

Účinkující si od samého začátku vynucují interakci, čímž vyvolávají v českém divákovi, typicky rezistentnímu vůči komunikaci během představení, značné rozpaky. Jakmile několik lidí v hledišti pochopí, že se dá na výzvy k interakci odpovídat i potleskem, stává se právě aplaus bezpečným únikem z této situace. Po chvíli se v divácích vybuduje jistý Pavlovův reflex, kdy už jen pouhé „thank you“ Silvie Gribaudi vzbuzuje nutkání tleskat. Neustále vynucovaným potleskem je divák vytrháván z příběhu, ačkoliv zřejmě není ambicí Gribaudi vypravovat souvisle.

Tanečníci se pohybují na klasickou hudbu, organicky a vlnivě, kdy impulzy přecházejí z jedné části těla do druhé a chtějí vytvořit iluzi schránky bez kloubu a kostí. Toto zdání se však daří naplnit pouze Siro Guglielmimu, který je ze všech účinkujících technicky nejzdatnějším tanečníkem. Jeho dva kolegové v provedení značně pokulhávají, čímž stále znovu pokládají základní otázku představení – co je krása?

V určitých pasážích však klasické nástroje střídá extrémně rytmická elektronická hudba, která snese skákavý a repetitivní pohyb. Ten je zábavný i po několika minutách, zejména díky mimořádné energii Silvie Gribaudi; kromě toho oplývá neuvěřitelným jevištním charismatem a radost z pohybu z ní tryská.

Gribaudi se vprostřed inscenace obecenstva přímo ptá, co je to krása. Tentokrát neočekává odpověď jako u ostatních svých otázek, nýbrž nabádá publikum k zamyšlení. Na pohroužení do myšlenek však není prostor, protože přicházejí další podněty. Performerka přichází s otázkou, co je to krása, v době, kdy se toto téma objevuje i ve veřejné debatě například v podobě hnutí body positivity čili přijetí těla přirozeného a nedokonalého. Dříve než se však ona či divák dobere k nějaké odpovědi, ostré osvětlení se mění na intimní žluté, Gribaudi odchází ze scény a její „Tři Grácie“ se svlékají a ukazují svá těla v objektivně krásných pózách a linkách, tedy dávají na odiv krásu naprosto konvenční a přesto jímavou. Přestože jsou všichni tři muži v tu chvíli zcela nazí, jde o krásu naprosto nesexualizovanou.

Když nemáš vousy, k Silvii Gribaudi se nepřibližuj…, foto: Giovanni Chiarot

Autorka inscenace zde nabourává jeden z genderových stereotypů, kdy je společensky jako objektivně krásné vnímáno výhradně tělo ženské, kdežto těla mužská jsou přijímána jako neestetická. Gribaudi ukazuje, že jde o jednu z mnoha „pravd“, kterou staletími zažitý úzus vštěpil do kolektivního (pod)vědomí. Navíc ona sama se v inscenaci staví do pozice síly a dominance, odporuje stereotypu toho, že žena mezi mnoha muži je na jevišti buď křovím, nebo ornamentální ozdobou…

Objevuje se rovněž part, kdy čtveřice paroduje klasická baletní díla či lépe řečeno: Kvarteto se tu pohybuje na velmi ostré hraně mezi snahou o interpretaci a o parodii. Zároveň si opět hraje s divadelními principy a snaží se z pseudobaletních částí udělat show, která bude diváka bavit (a znovu se tu, i když ne tak okatě, vynucuje potlesk). Závěr Graces se daří neutahat, naopak skvěle graduje – i v posledních minutách dokáže diváka nadchnout znovu a jinak. Performeři rozlévají vodu po jevišti a začínají se po něm klouzat. Gribaudi s přehledem předvádí některé figury známé z krasobruslení. Jedná se spíše o efektní než myšlenkově nosnou část, divácky však funguje spolehlivě.

Inscenace nakonec nenabízí mnoho odpovědí na to, co je to krása. Spíše v této věci zanechává nezodpovězené otázky. Silvia Gribaudi se zde totiž především zabývá tématem divadelních klišé, přičemž neváhá s diváky manipulovat. Tudíž navzdory tomu, co bylo pořadateli avizováno, Graces nijak zvlášť nepřispívají do debaty o redefinici krásy. I tak jde o dílo povedené, soudržné, logicky plynoucí a divácky atraktivní. Největší přidanou hodnotou je neuvěřitelné jevištní charisma a energie hlavní protagonistky a tvůrkyně inscenace.

Autorka je novinářka, pracuje v magazínu Aktuálně.cz a jako taneční publicistka působí v redakci Tanečních aktualit.

Tanec Praha – Silvia Gribaudi: Graces
Choreografie: Silvia Gribaudi, dramaturgie: Silvia Gribaudi, Matteo Maffesanti, světelný design: Antonio Rinaldi, kostýmy: Elena Rossi. Performeři: Silvia Gribaudi, Matteo Marchesi, Siro Guglielmi, Andrea Rampazzo.

Psáno z představení v pražském Divadle Ponec, kde Graces byly provedeny ve dnech 2. až 4. června 2021; následně inscenace zavítala do Tábora (5. června) a k vidění ještě bude v Ostravě (7. června) a v Brně (9. června).