Divadelní A studio Rubín „vyřešilo“ svoji pandemickou krizi filmovým seriálkem Lockwood
Když letos v únoru byla tuzemská pandemická situace zoufalá, lidé kolem pražského A studia Rubín se uchýlili do svého malostranského podzemí a ve spolupráci především se studenty FAMU natočili nyní postupně publikovaný seriál čítající osm několikaminutových epizod. Jmenuje se to Lockwood: Konečný krizový štáb.
V hlavní roli je herecký sextet Ondřej Pavelka, Radovan Klučka, Nataša Mikulová, Šimon Krupa, Natálie Řehořová a Marta Vítů. Scházejí se v Rubínu a chtějí naplánovat inscenaci. Nejde jim to. Jsou rozpadlí, nekoncentrovaní, podráždění, nesoudržní, odhodlaní i rezignovaní zároveň. „Prostřednictvím Lockwoodu sebeironicky reagujeme na situaci umělců v současné ‚divadelní krizi‘. Inspirovaly nás ale i praktiky v mnohem vyšších kruzích, než jsou ty umělecké. Snažíme se to dělat nesentimentálně, s rubínovským nadhledem a ‚bez fňukání‘ nad nevlídným a kritickým stavem v uměleckém prostředí. V seriálu také reflektujeme (ne)možnost nahradit divadlo jakýmkoliv jiným médiem. Pozastavujeme se nad příznačným a neoddiskutovatelným faktem, že každé divadlo dnes točí film,“ shrnuje záměr Jiří Ondra, který spolu s Janem Fričem režíroval herce divadelně; dalšími režiséry, kteří vedli filmovou stránku tohoto hybridu, byli studenti FAMU Jan Šolc a Kryštof Zvolánek.
Pusťte si trailer seriálu Lockwood. Na snímku A studio Rubín, které bylo vždycky tak trochu doupě, foto: A studio Rubín – Dita Havránková „Kdysi se dělalo live cinema, nyní lze dělat jen dead theatre. A v tomto novém žánru, dead theatre, jsme rozehráli téma: Když musí divadelníci dělat film nebo filmaři divadlo, je to dokundie,“ hrají si se slovy tvůrci Lockwoodu. Název je to, všechna čest, výtečný. Je však také bohužel nejštěpnějším okamžikem celého projektu. Jako svého druhu psychoterapie nebo aktuální záchrana před „zblázněním se“ fungovala tvorba Lockwoodu nejspíš dobře, ale po čtvrt roce od natočení je to z diváckého hlediska především dokument o určité situaci; situaci, která jako kdyby paralyzovala kreativitu, respektive seřízla ji na snahu prostě něco udělat.
Několikaminutové epizody tvoří relativně uzavřené situace. Chybí jim ráznost a říz, někdy také pointa. Převažuje povlávání a povídání figur. Pobaví jednotlivosti, méně už celek. Jsou tu doslovnosti – třeba opakující se sypání si cigaret (potažmo popele) na hlavu. Motiv s nefungujícími mužskými záchody je skoro infantilní. Když předseda Konečného krizového štábu (Ondřej Pavelka) velí schůzím pouze na dálku, prostřednictvím online přítomnosti v notebooku, který tým má na stole nebo na barovém pultu, je to křeč – Pavelka nemá moc co hrát a reakce z obou stran jsou rozpačité, byť se někdy nespisovně křičí. Je to ale právě Pavelka, v podzemí teď už fyzicky přítomný, kdo v sedmé epizodě rozjede výživný machistický a chlastací monolog o tom, že svět není v pořádku, protože všude se vecpaly ženský, pořádný chlapi zmizeli a vlastně všechno je v prdeli. V tomto okamžiku se celá ta bezradnost a neplodnost podzemního týmu překlopí do intenzivního gesta. To pak pokračuje v prvních minutách závěrečné epizody, kdy šestice sedí u ohně, kouří a vede řeči o tom, že něco skončilo – a vyústí to v melancholicko-hysterický pláč.
Většina scén prý vznikla metodou řízené improvizace, kdy herci měli k dispozici záchytné body scénáře. Výsledek ze všeho nejvíc připomíná snůšku náběhů, pouhého zahřívání, které předchází oněm neopakovatelným chvílím, kdy divák vidí a cítí, že dění je dílem okamžiku, okamžité inspirace, nenacvičenosti a odehrává se přímo před ním zázrak tvoření. Takové zázraky se však dějí při mimořádné disponovanosti a vyladěnosti aktérů. Zde však převažuje dojem, že se sešla partička, která se rozhodla hrát a točit o momentální bezradnosti, ale je to partička slyšící na sebe možná víc lidsky, „v civilu“, než herecky, nadto sevřená klaustrofobními prostory Rubínu, umocněnými o štáb s kamerami a mikrofony proplétajícími se mezi nimi. Jestli zde něčemu budiž chvála, tak tedy především snaze to zkusit, experimentovat, ohledávat, co hraní a natáčení za oné abnormální situace může vydat.
Lockwood – a tedy čas pandemického ustrnutí – jako kdyby obnažil a zesílil některé rysy pražského divadelního života patrné již delší dobu před pandemií. Těmi rysy pro mě jsou nadprodukce, tematická nahozenost, přibližnost, univerzální pražská ironie, rozlezlá desítkami inscenací napříč jednotlivými scénami a soubory. Takže jako dokument o situaci nejen ve smutné zimě roku 2021 Lockwood vlastně funguje.
A studio Rubín, Praha – Lockwood: Konečný krizový štáb (ČR, 2021, 8 epizod)
Námět: Bára Kunstovná, textová inspirace: Ondřej Šulc Králová, dramaturgická spolupráce: Dagmar Radová Fričová, divadelní režie: Jiří Ondra, Jan Frič, filmová režie: Jan Šolc, Kryštof Zvolánek, kamera: Kryštof Zvolánek, kameramani: Mikoláš Arsenjev, Juliana Moska, Jan Trnka, Michal Vasiľ, střih: Timotej Rajniš, výtvarná spolupráce: Jana Hauskrechtová, hudba: Václav Hoskovec. Hrají: Ondřej Pavelka, Radovan Klučka, Nataša Mikulová, Šimon Krupa, Natálie Řehořová, Marta Vítů a další; hosté: René Levínský, Halka Třešňáková.
On-line uvedení: 29. května – 10. června 2021; seriál je postupně k dispozici ZDE.
