Praha nevídaná. Fotografie Pavla Hrocha z jara 2020
Když byl 12. března 2020 v Česku vyhlášen nouzový stav, radikálně se proměnila situace zejména měst. Jejich ulice a náměstí osiřely. Množství chodců se nebývale snížilo. Nejpatrnější to samozřejmě bylo v Praze. Tato situace dala vzniknout dvěma fotografickým knihám.
Jednou takovou knihou je svazek Jaro 2020, který společně vytvořili známý fotograf Jan Šibík a jeho partnerka a již také fotografka Daniela Matulová. Fotografovali barevně, v různých prostředích, ale vždy lidi. Knihu vydal Šibík vlastním nákladem a zajistil jí silnou publicitu. Svazek Pustým městem vyšel prakticky souběžně, ale tiše, téměř nepovšimnut a je fotograficky velmi odlišný. Záběry v něm přitom rovněž pocházejí z prvního pandemického stavu, který trval šestašedesát dní a během něhož bylo ve veřejném prostoru nejmrtvěji. Pozdější nouzové stavy už nevylidnily města tak razantně, zato dramaticky přibývalo reálných mrtvých.
Pavel Hroch je stejně jako Jan Šibík narozen v šedesátých letech (konkrétně 1967), ale není do fotografie tak absolutně nasazen jako Šibík. Hroch vystudoval překladatelství a tlumočnictví v oboru španělština – ruština na Filozofické fakultě UK. Dokumentaristicky a černobíle fotografoval na svých četných zahraničních cestách, v roce 2002 publikoval knihu o banátských Češích Ve Valašsku zůstáváme a před sedmi lety mu nakladatelství KANT vydalo soubor snímků z devadesátých let, především z Prahy utržené ze řetězu; svazek Chtíč po svobodě textově doprovodil spisovatel Jáchym Topol. Od zalidněného dokumentarismu však Pavel Hroch postupně přešel ke klidnější dokumentaci architektury. Obrazově vybavil čtyři publikace historika Zdeňka Lukeše o pražské architektuře minulého století Praha moderní či obdobný titul Brno moderní. Hrochovo architektonické zacílení se plně projevuje rovněž v knize Pustým městem, která nese podtitul Praha, jaro 2020.
Autor exponoval snímky především v historickém jádru metropole, několik záběrů vzniklo na náplavce u Vltavy pod Rašínovým nábřežím a v sedmém pražském obvodě, konkrétně na Letné a v Holešovicích. Všechny záběry jsou černobílé a exteriérové, bez popisků. Lidé nejsou přítomni, respektive na pár fotografiích lze při detailnějším zkoumání rozpoznat obrys chodce; jedinou výjimkou je záběr z Karlova mostu se žebrajícím mužem v popředí. Pavel Hroch v cyklu prokazuje zkušenost s fotografováním architektury, snímky mají náležitě srovnané linie domů či chrámů. (Z tohoto pojetí se vydělují dva záběry. Jeden snově máznutý s vícenásobnou expozicí, druhý pořízený výrazně širokoúhlým objektivem a přiznávající jeho „zborcenou“ perspektivu; logiku zařazení těchto dvou kusů jsem nepochopil.) Ryze fotograficky – přesněji řečeno řemeslně, technicky – běží o standardní dokumentaci architektury, na tento způsob mnohokrát snímanou jinými dávno před Pavlem Hrochem. Podstatný a nosný je tu však koncept: totiž absence chodců tam, kde se jich běžně v téměř kteroukoliv denní dobu pohybují mraky; to platí především o Karlově ulici, Staroměstském náměstí, Karlově mostě, Kampě či o Pražském hradu.
Historické exteriéry zničehonic dostaly možnost vydechnout si. Současný turistický ruch je totiž permanentně přetěžuje, nebyly našimi předky budovány za účelem masivní návštěvnické konzumace, která z nich činí kulisy bez ducha. Na střed města se náhle šlo podívat jinak: v klidu a tichu vnímat tvary, atmosféru, tep, genia loci. Zejména rodák si mohl uvědomit, jak je Praha ve svém centru pěkná, a uvědomit si to mohl právě proto, že „matka měst“ už není „jeho“, neboť při běžném provozu náleží globalizovanému pohybu lidí, zboží a kapitálu, který historické jádro zahlušuje a odcizuje. Najednou nebylo možné město jen tak konzumovat. V tom okamžiku se také velmi relativizoval čas; některé Hrochovy snímky působí, jako kdyby byly exponovány v bezčasí, respektive v těžko přesně určitelné době bez lidí a automobilů.
Pavel Hroch tedy využil oněch několika mála týdnů minulého jara k tomu, aby zaznamenal něco, co dlouhá léta předtím zaznamenat nešlo, a v další letech to velmi pravděpodobně opět nebude možné: osiřelý střed české metropole. Jeho „pustotu“ (nejsem si však jist, že přívlastek „pustým“ v názvu knihy je tím nejvýstižnějším) na nejednom snímku zdůrazňuje tím, že kompozici volí tak, aby objektiv zabíral kromě staveb i značnou část dlažby, po níž nejde ani noha. U některých lokalit (Malostranské náměstí, Václavské náměstí, Karlův most, Pražský hrad) jako kdyby se autor spolu s nakladatelem Karlem Kerlickým, s nímž knihu koncipoval, nemohli rozhodnout, která fotografie je nejvýstižnější, a tak v sestavě ponechali variace. Tím se dojem mírně rozmělňuje. Kdyby namísto variací bylo obrazově uchopeno ještě pár dalších míst v širším centru, byl by výsledek hutnější. Ale to je kdyby… Úvodní slovo spisovatele Miloše Urbana pak vyvolává ve čtenáři dojem, že vše podstatné je řečeno v citaci z písně Rolling Stones, kterou Urban přeložil a vsadil ji coby motto před svůj text, v němž mu téma a duch unikají mezi prsty a on těká od motivu k motivu.
„Stalo se to vůbec? Možná to byl jen sen…“ končí nakladatelský text na zadní straně obálky knihy Pustým městem o těch pár chvílích, kdy česká metropole „byla jen sama pro sebe a sama sebou“. Aby si tohle Praha mohla aspoň nakrátko dovolit, musela společnost zažít zlý sen; tak je to v současnosti uspořádáno. Pavel Hroch udělal dobře, že tu přízračnost a paradoxnost zaznamenal.
Obálka knihy v grafické úpravě Karla Kerlického, repro: KANT
Pavel Hroch: Pustým městem. Praha, jaro 2020. Text Miloš Urban. Překlad do angličtiny Stephan von Pohl. KANT – Karel Kerlický, Praha 2020, nestránkováno (136 stran), doporučená cena 450 korun.
