Fotografové v hledáčku. Vojtěch Veškrna: bleskem si tvořím hezčí realitu
Vždycky chtěl „ukrást“ kousek světa a mít ho u sebe. Proto začal fotografovat. Dokumentární fotograf Vojtěch Veškrna tvrdí, že ani zpravodajská fotografie by neměla mít hranice. Přesto na ně občas naráží.
„To už je tak dávno, že ani nevím, jestli na to dokážu odpovědět,“ říká Vojtěch Veškrna na otázku, kdy ho fotografie uhranula. Bavilo ho vytvářet počítačové hry, aby však realitu mohl přenést do počítače, potřeboval textury. Začal proto fotografovat kmeny stromů, vodu, nejrůznější povrchy. „Přes textury jsem se dostal k myšlence, že je dobré mít záznam všeho, co vidím a co mi přijde zajímavé,“ přibližoval už v podcastu Grain. Jako způsob svého sebevyjádření tak zvolil fotografii, kterou pak studoval v ateliéru reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a na FAMU.
„Studium fotografie mi dalo hodně svobody, abych přemýšlel o tom, kdo jsem, a taky hrací pole, na kterém jsem mohl experimentovat. Nejsem si jistý, jestli to nakonec mělo něco společného s fotkou, možná jsem ji tam trochu minul, ale poznal jsem svoje limity a kousky svojí duše,“ přemýšlí modrooký fotograf. Protože se pro něj fotografie stala jen jedním z nástrojů, jimiž se chtěl vyjadřovat, během bakalářského studia strávil rok na stáži v polských Katowicích studiem grafického designu a v rámci magisterského studia pak na rok „utekl“ na stáž i na pražskou UMPRUM, která je jen kilometr vzdálená od FAMU, kde v té době studoval. „Chtěl jsem se schovat před fotkou a líbilo se mi, jak pracuje designér Petr Babák. Grafický design jsem se tam asi nenaučil, ale obzory mi to rozhodně otevřelo.“
Svou diplomovou práci zasvětil polskému dokumentaristovi a členovi Magnum Photos Rafalu Milachovi, kterému po studiích dělal tři roky také asistenta. „Znal jsem jenom jeho fotky, ale nějakým způsobem mě to k němu táhlo. A ukázalo se, že je přesně takový, jako jeho fotografie. Je z nich cítit odhodlání, které má i on sám. Naučil jsem se od něj, že jakákoliv cesta může být správná, když si ji před sebou dokážu obhájit,“ vzpomíná Vojtěch Veškrna.
Z tvorby Vojtěcha Veškrny, fotografie pro die Zeit, autor: Vojtěch Veškrna
Manuál k obrazům
Říká o sobě, že je dokumentární fotograf, který má přesah do produktové fotografie a všeho, co má nějaký smysl. „Šifra, jak témata zpracovávám, tkví akorát v tom, aby to, co dělám, nebyla blbost,“ směje se. Záleží mu na tom, aby fotografie nebyla vylhaná, aby neukazoval něco, co neexistuje nebo to, jak si někdo na něco hraje. „Snažím se využívat reality. Pozoruju světlo, dále to, jak lidé fungují, jaké mají povahové rysy, ladím se na jejich způsob myšlení.“ Obrazem pak k jednotlivým situacím vytváří jakýsi „manuál“, na jehož základě lidem ukazuje, co se zrovna děje, jak události chápat a kde v nich hledat kontext.
„Samozřejmě že ten manuál tvořím já, takže je subjektivní. Nemůžu být poplatný všem a mluvit univerzální řečí. Univerzální řeč ve fotografii sice existuje, ale ty věci jsou pak podle mě strašně povrchní. Když v divákovi fotografie nic nezpůsobí, je k ničemu, nemusí existovat, protože tak si to každý dokázal představit i bez nich,“ myslí si třiatřicetiletý fotograf.
Tento přístup využíval také při práci fotografa a kameramana v Seznam Zprávách. Zpravodajské fotografii nechtěl klást hranice. „Tento typ fotky má prostě za úkol divákovi zprostředkovat to, co se děje. K tomu může používat jakékoliv výrazové prostředky – jen když to bude jasně předávat informaci,“ tvrdí, že fotograf zkrátka pozoruje příběh, který se snaží přeložit, interpretovat. „Často jsem dostal zadání, které bylo úplně prázdné, tak jsem zvolil výraznou obrazovou rovinu, abych téma udělal atraktivnější. Neměl jsem silný příběh, tak jsem se snažil vytvořit silný obraz,“ přibližuje.
Po dvou letech však Veškrna Seznam Zprávy opustil se slovy, že tam pro jeho fotografie došel prostor. „Vojta Veškrna je umělecký fotograf, přejeme mu, aby našel to správné uplatnění ve svém oboru, třeba v nějakém artovém médiu. Seznam Zprávy, jak už název napovídá, jsou zpravodajský web. Jdeme cestou autentických zpravodajských a reportážních fotografií, které zachycují realitu a skutečné emoce,“ odpověděl šéfredaktor Seznam Zpráv Jiří Kubík na můj dotaz, proč tam pro Veškrnovy práce došel prostor.
Vojtěch by i tak rád v médiích nadále figuroval. „Tvořit fotky někomu navzdory mě stálo hodně energie. Po mém odchodu mi ale neskutečně chybí příběhy, kterých jsem byl díky zpravodajství svědkem. Chtěl bych je fotit i nadále, ale ne tam, kde to nechtějí.“
Momentálně dokumentuje stavbu nově vznikající Kunsthalle Praha, spolupracuje také se svou přítelkyní, módní návrhářkou Terezou Rosalií Kladošovou. „Jsem emocionálně hrozně angažovaný do toho, jak bych chtěl, aby to vypadalo. Když na něčem pracujeme spolu, zákonitě to tím ovlivňuju. Kdyby její módu fotil někdo jiný, nebyl by zatížený všemi těmi věcmi okolo. Já se při fotografování často nedokážu naladit na pozitivní vlnu, protože vidím všechny problémy, které se za tím skrývají. Máme se rádi, ale oba si neseme utrpení z častého nepochopení naší práce a workoholismu,“ dává do soukromí nahlédnout Veškrna.
Svoboda světla
Zřetelný rukopis Veškrnových fotografií tvoří kromě jiného práce s bleskem. Prý si ho oblíbil, protože díky němu může vytvářet jakousi „novou“ realitu. „Většina věcí, které jsem fotil, byla ošklivá. Politici mají škaredé kanceláře, na spoustě míst se mi nelíbí. Když jsem ale využíval blesky, mohl jsem si realitu dotvořit tak, aby byla pro diváka čitelná,“ popisuje. Při blesknutí vystoupí lidé, kteří stojí v popředí a to, co nemá být vidět, se schová do stínu…
„Pro spoustu lidí se blesk rovná amatérská fotka, ale už si nejsou schopní všimnout toho, jakým směrem světlo jde a co všechno ten blesk umožnil. Pro mě to je výrazový prvek, díky kterému mohu naopak povýšit kvalitu obrazu. I já mám rád přirozené světlo, ale lidi jsou vůči přirozeně krásným fotografiím málo vnímaví, tu krásu v nich nevidí, je pro ně moc jemná.“
Vojtěch Veškrna rád experimentuje, chce si hrát a mít kolem sebe lidi, kteří to vnímají podobně a nejsou uzavření. „Neříkám, že něco dělám nejlíp. Jen mi přijde mrzuté, že u nás prostor pro dobrou fotografii sice je, jenže se mu věnuje strašně málo energie, a tak na tom podle mě česká fotografie jako celek moc dobře není,“ tvrdí.
Z tvorby Vojtěcha Veškrny, ptáci u Karlova mostu, autor: Vojtěch Veškrna
Za hranicemi zpravodajské fotografie s Filipem Lábem z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy
Je novinářská fotografie řemeslo, nebo umění?
Novinářská fotografie je primárně nástrojem pro informování. To se ale nevylučuje s tím, že by neměla mít nějakou míru estetických kvalit. Je však potřeba dobře balancovat mezi tím, kdy se jedná o předávání co nejobjektivnějších informací a autorský vklad, rukopis, estetizaci. Fotoreportéři se obvykle snaží spíše držet té jednodušší roviny, kdy pouze reportují a svůj autorský styl mírně upozaďují.
Má zpravodajská fotografie hranice, které by neměla překračovat?
Hranice se dají vymezit různě. Typicky jde o nějaké explicitní zobrazení drastických jevů, násilí, nahoty, dětí… Fotografové to většinou řeší tak, že snímek sice pořídí, ale je už otázkou editora, jestli ho publikuje.
Míra estetizace se ve fotografech pere – každý fotograf chce podávat co nejvyváženější svědectví, ale zároveň dělat dobré fotografie, které budou fungovat i jako obrazy. Například Sebastião Salgado fotografuje dokonalé snímky, umí i z hladomoru vytvořit nádherný obraz s božským světlem. Tady jde ale forma přímo proti sdělení a nijak mu nepomáhá – tragédii předvádí jako vizuální krásu, a to není dobře.
Pomáhá médiu, když má zřetelný vizuální styl?
Rozhodně. Médiím by moc slušelo, kdyby se mezi sebou odlišovala vizuálním konzistentním stylem – nejde jen o fotografii, ale například i o nápaditou grafiku. V tomto ohledu jsou z mého pohledu česká média bohužel zoufale šedá.
Jak se podle vás dařilo Vojtěchovi Veškrnovi balancovat mezi estetickou a zpravodajskou hranicí fotografie?
Veškrna fotografie neposouvá mimo realitu, ale zároveň jsou jiné, zábavné na koukání. Používá tvrdé bleskové světlo, jde tedy trochu proti proudu, protože za normálních okolností se fotografové snaží světlo používat co nejměkčí, aby nebylo na scéně poznat. Nedá se ovšem říct, že tímto objevil Ameriku, jen používá něco, co už tady dlouho nebylo. Tento obrazový styl s tvrdým bleskem bychom našli už v období druhé světové války v New Yorku u Weegeeho, na konci sedmdesátých let to tak dělal zase Martin Parr, který do klasické dokumentární fotografie přinesl barvu a bleskové světlo…
Já bych takového fotografa jako je Vojtěch v médiích uvítal, má vlastní současný vizuální jazyk, i když je pravda, že ten ze striktního žurnalistického hlediska někdo může vnímat jako nežádoucí.
MgA. Vojtěch Veškrna (*1988) absolvoval ateliér reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a ateliér fotografie na FAMU. Jeho absolventská kniha My Air Force vyhrála v roce 2016 festival Self Publish v Rize, ocitla se také mezi finalisty ceny Anamorphosis Prize, díky které se stala součástí sbírky galerie MoMa v New Yorku. V letech 2013–2016 pracoval ve Varšavě pro mezinárodní fotografický kolektiv Sputnik Photos. Zastával pozici šéfkameramana na serveru INFO.cz, působil také jako kameraman a fotograf v Seznam Zprávách. Nyní je na volné noze.
doc. Mgr. MgA. Filip Láb, Ph.D. (*1976) působí na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval bakalářské a magisterské studium v oboru žurnalistika a mediální studia na FSV UK, vystudoval také bakalářské a magisterské studium v oboru fotografie na Filmové a televizní akademii múzických umění v Praze. Na FAMU poté absolvoval doktorské studium v oboru Fotografie a nová média.
