Fotograf Jan Grarup: V pětadvaceti jsem viděl víc válek než jiní za celý život

Jan Grarup se narodil roku 1968 na dánském ostrově Sjælland. První fotoaparát dostal, když mu bylo třináct let, v patnácti pořídil snímek dopravní nehody a poslal jej do novin Helsingør Dagblad, které mu ho zveřejnily. Když Janovi bylo sedmnáct, trávil velikonoční prázdniny v Belfastu a tam se – s fotoaparátem v ruce – stal svědkem konfliktu, který zaznamenal. Studoval žurnalistiku a fotografii v dánském Aarhusu, absolvoval v roce 1991. Pracoval v dánském bulvárním titulu Ekstra Bladet. V jednadevadesátém poprvé – a pak ještě několikrát – získal cenu pro nejlepšího dánského novinářského fotografa roku. V roce 1993 se na rok přestěhoval do Berlína a tam pracoval jako nezávislý fotograf pro dánské noviny a časopisy. Vrátil se do redakce Ekstra Bladet, ale v roce 2003 přešel do prestižního deníku Politiken, v něm působil do roku 2009. Poté zvolil volnou nohu. Několikrát bodoval ve World Press Photo, získal uznávanou Cenu Oskara Barnacka a další pocty. Jeho kniha Shadowland (2006) je průřezem prací exponovaných během dvanácti let na různých bolavých místech světa včetně romských komunit na Slovensku. Následující rozhovor vznikl při autorově návštěvě Prahy v rámci festivalu Jeden svět. Stovky autorových prací si lze projít na jeho internetových stránkách.

První konflikt jste fotil v sedmnácti. Jak vypadaly fotky z něj?

Nebyly moc dobré, působily příliš dramaticky, ale obletěly svět. Pořídil jsem je v Severním Irsku. Byl jsem na pohřbu, který byl napaden protestantským hnutím UDA (Ulster Defence Association, pozn. red.). Byl jsem hrozně mladý a tahle zkušenost mi otevřela oči, ukázala, jak svět skutečně vypadá. Pocházím z velmi bezpečného prostředí Dánska. Najednou jsem byl uprostřed ozbrojeného konfliktu v Evropě. Dospěl jsem díky tomu velmi brzy. V pětadvaceti jsem viděl víc válek, než jiní vidí za celý svůj život.

Jak se rozhodujete, co ještě fotit a co už je za hranou etiky?

Pro mě je důležité, aby byla ve snímcích intimita. Proto se mnohem více soustředím na lidi, které konflikt zasáhl, než na ty, kteří přímo bojují. Ve své práci zastávám humanistický přístup. V daném místě chci vždy strávit co nejvíc času, protože jakmile to uděláte, dostanete se mnohem blíž k lidem. Co se týče etiky, snažím se lidi, které fotím, nezneužívat. Vždy se ujišťuji, že všichni akceptují to, že v danou chvíli fotím. To ale neznamená, že bych se ptal na svolení. Vždy s danou osobou navážu oční kontakt a dám jasně najevo, že se chystám danou chvíli zachytit. Trochu jinak postupuji, když fotografuji například ženy, které byly mučeny nebo brutálně znásilněny. Citlivá témata si vyžadují i velmi citlivé zacházení, takže v téhle situaci vždy nakonec skončím u slov a vysvětluji, proč je daný snímek důležitý.

Vyskytla se situace, v níž jste mohl fotit, ale záběr jste nepořídil a dodnes toho litujete?

Nemyslím si. Jsou snímky, které jsem „ztratil“ z mnoha různých důvodů a ty se mi pořád vrací jako noční můry – byly to situace, kdy jsem nebyl připravený nebo jsem se nenacházel ve správné pozici, abych mohl fotku pořídit. Ale nikdy se mi nestalo, že jsem mohl fotit a nefotil jsem. Občas jsou chvíle, kdy mám sám se sebou vnitřní dialog o tom, jestli nějaký výjev není za hranou etiky, ale vždy tu fotku udělám. To však neznamená, že danou fotografii také zveřejním.

Co je vaší motivací vracet se do oblastí válečných konfliktů? A kdy pro vás určitý projekt skončí?

Začínal jsem jako novinářský fotograf, potom jsem fotil reportáže. Teď sám sebe vidím jako člověka, který provádí antropologický výzkum. Doba, kterou věnuji svým projektům, se stále prodlužuje. Opakovaně se vracím do Rwandy, i když uplynulo už pětadvacet let od tamní genocidy. V Mosulu jsem byl osmkrát nebo devětkrát, než jsem odtamtud zveřejnil první fotky. Podle mě je důležité jít do hloubky. Svět není černobílý, nachází se v něm obrovská šedá škála. Život je komplexní – nemůžete někoho fotit třikrát a myslet si, že jste zachytili jeho život. Moje motivace fotit nějaký konflikt většinou začíná tím, že něčemu nerozumím a chci zjistit, jak tomu ve skutečnosti je. Právě teď pracuji na dvou velkých projektech – o odpouštění a o nenávisti.

Myslíte, že fotografie má i dnes možnost něco změnit?

Myslím, že dokumentární fotka má momentálně velmi dobrou pozici. Všechno v médiích teď funguje hrozně rychle. V televizi můžete sledovat 24 hodin denně zpravodajství, konzumujeme i tvoříme víc obrazů než kdykoli předtím. Hlavní příčinou toho jsou samozřejmě sociální sítě. A právě proto je pro fotografa důležité odpoutat se od novinářské fotky. Fotím černobíle, dlouhodobě pracuji na jednotlivých projektech, momentálně mám po světě čtrnáct výstav, spolupracuji s velkými organizacemi usilujícími o hlubší zpravodajství. Takže novinářská fotka může mít jisté problémy, ale dokumentární fotka je na tom dobře.

Dokážete si při fotografování utrpení zachovat odstup, nebo je to nemožné?

Pokud chcete intimní fotografii, musíte se angažovat, investovat kus sebe. Jakmile to uděláte, fyzicky i emocionálně, lidé se vám mnohem víc otevřou. Je to důležitá součást příběhu. Ne, že by byla moje přítomnost v něm podstatná, ale lidé cítí máte-li upřímný zájem – a pak vás vpustí blíž do svého soukromí. Nikdy bych nevyfotil lidi, pokud by mi nevěřili.

Myslím, že mentálně už bych byl naprosto zlomený, pokud bych se neměl kam vracet, pokud bych neměl svůj „přístav“. Když vidíte tolik utrpení, samozřejmě vás to ovlivní. Viděl jsem věci, které bych nepřál ani největšímu nepříteli, věci, které nikdy nezapomenu. Ale jsem otcem čtyř dětí, které mají schopnost vtáhnout mě zpět do jejich reality. A díky tomu občas zapomenu na hrůzy, které vídám.

Někteří váleční fotografové se vymezují vůči estetizaci násilí. Například Patrick Chauvel o sobě tvrdí, že se při fotografování konfliktu nesnaží pořídit pěkné snímky, ale jen zachytit to, co se děje. Jaký postoj zaujímáte vy?

Myslím, že dělám obojí. Občas fotím brutální snímky, pokud je to potřeba. A ve válce, která je sama o sobě hrozná, jsou takové snímky často potřeba. Lidé zabití v ozbrojeném konfliktu zkrátka nevypadají hezky. Nicméně jsem velký fanoušek díla Eugenea Smithe a jeden z mých dalších hrdinů je Sebastiao Salgado, který je, pokud jde o estetiku, brilantní. Jednou se ho někdo zeptal, proč fotí tak krásné fotky. A on odpověděl: Abyste se na ně koukali. Takže je asi potřeba dělat obojí.

V reportáži se vedle sebe může objevit drastický obraz, ukazující tu nejsurovější pravdu o konfliktu, ale po něm může následovat esteticky krásný snímek uprchlíků skrývajících se ve křoví. Nejde o to dělat z válečné fotky umění, ale udržet pozornost diváků, probudit jejich zájem o danou problematiku. Není pochyb o tom, že bych dokázal pořídit opravdu nechutné snímky, na které by se nikdo nechtěl dívat. Ale jde o balanc.

Fotíte černobíle. Je to proto, že absence barev poněkud brousí hrany, že černá krev nepůsobí tak brutálně jako ta temně rudá?

Občas tohle je tím důvodem. Ale zejména se snažím vymezit vůči novinářské fotografii. Když vidím některé válečné fotky, jsem z nich zhnusený. Připadám si, jako kdybych byl v zoo a skrze plot se díval na medvěda. Nespatřuji v takových snímcích žádný soucit, blízkost, emoce. Pouze brutalitu. A to není moje cesta.

Susan Sontagová ve své knize S utrpením druhých před očima píše o fascinaci dnešní společnosti násilím, zároveň také o jisté netečnosti. John Berger zase tvrdil, že se po pohledu na fotografie násilí cítíme provinile, proto je raději ignorujeme. Jak se podle vás dnešní společnost staví k obrazům utrpení?

Myslím, že oba mají svým způsobem pravdu. Ale doufám, že John (Berger) víc. Nejsem si tím jist, ale doufám v to. Susan (Sontagová) přišla ještě s jedním tvrzením, které je velmi důležité – žijeme ve velmi voyerské společnosti. Když se stane na dálnici dopravní nehoda, velmi brzy se u ní vytvoří hlouček lidí, kteří se na ni chtějí podívat, chtějí ji spatřit na vlastní oči. A tohle je velmi nebezpečná vlastnost naší společnosti. Důležité je mít soucit, být empatický. Občas nám může být smutno z toho, co vidíme, ale důležité je snažit se to také pochopit. Proto se zaměřuji spíš na malé, než na velké příběhy. Snažím se ukázat životy jednotlivých lidí tak, aby s nimi pak mohli ostatní cítit určité propojení a lépe pochopili, jaké má konflikt důsledky.

Kromě válečných fotografií fotíte sérii autoportrétů. Proč jste s tím začal?

S tou sérií jsem začal, když onemocněla moje bývalá žena. Bylo toho na mě hodně, musel jsem přestat cestovat, abych se mohl starat o naše děti. Měl jsem najednou strašně moc času a hodně emočního tlaku. Nesl jsem na ramenou břímě toho, že musím pomoct svým dětem vypořádat se s tím, že přicházejí o svou matku. Ve fotografii věřím v upřímnost, nechci nic lakovat na růžovo. A chci být upřímný i k sobě. Tak jsem se začal fotit. Když jsem se cítil špatně, i když jsem se cítil dobře. Moje série autoportrétů se prostě snaží vypovědět příběh člověka, který začal fotografovat války, když mu bylo sedmdnáct, a nese si v sobě hodně jizev.

Dánský válečný fotograf Jan Grarup, foto: Tereza Kopelentová

Udělal byste dnes něco jinak, kdybyste mohl?

Nemyslím si. Cítím se poctěn, že mi lidé tolik věří. Že mě pustí do svého života v době, kdy zažívají největší bolest. Je to pro mě velký kompliment i velká zodpovědnost. Takže přestože mám spoustu jizev, cítím se velmi obdarován a naučil jsem se díky tomu hodně o životě.

Používáte rovněž velkoformátový fotoaparát. Proč? Není to nepraktické?

Jsem fascinovaný fotografií ve všech jejích aspektech. Proto mám rád i klasickou portrétní fotografii. Mám rád ten pomalý, chemický proces. A velkoformátová fotka vykreslí snímek mnohem lépe. Fotím na kovové nebo skleněné desky, takže je to zároveň všechno velmi křehké. A co je nejdůležitější, čas expozice je mnohem delší – 5, 6, 7 vteřin. Kdybych chtěl vyfotit vás, bylo by extrémně důležité, abychom se předtím viděli, vyžadovalo by to i od vás hodně soustředění. Říká se, že fotoaparát nabízí pohled do duše. Při focení na velkoformát okamžitě poznám, když daná osoba není v daném okamžiku svou myslí přítomná.