Marie Tomanová: New York je zlatá bublina, to si uvědomuju

V roce 2010 dokončila magisterská studia malby na FaVU v Brně. Odcestovala do USA, kde chtěla strávit nějaký čas jako au pair. Zůstala, konkrétně v New Yorku, mnohem déle, než původně plánovala. Marii Tomanovou jsme poprvé představili počátkem loňského roku v rubrice Profil. Nynější rozhovor se vztahuje k její aktuální výstavě It Was Once My Universe v Galerii 35m2, kterou kurátorsky připravili Thomas Beachdel a František Fekete. Expozice sestává jednak z titulního souboru, který vznikl vloni v rodném Mikulově po osmi letech strávených v Americe, jednak ze souboru Live for the Weather, sestaveném roku 2017 ze snímků pořízených autorkou v Mikulově mezi lety 2005 až 2010. Dodejme, že první samostatnou výstavu v české metropoli Tomanová měla vloni na podzim, konkrétně v Galerii Pragovka, kde představila svůj zatím nejznámější soubor Young American, který průběžně vzniká od roku 2015.

Young American neslaví úspěch pouze v USA, ale i v Evropě či v Japonsku. Čím podle vás ty snímky zaujaly publikum napříč kontinenty?

Portréty v Young American jsou o individualismu a o tom být sám sebou. Jdou proti módě komerčního looku, toho, jak bychom měli podle někoho jiného vypadat, jak bychom měli být perfektní a ideální. V mých fotkách je určitá opravdovost. To, kým člověk je, ať vnitřně nebo navenek, je úplně přiznané a určitým způsobem oslavované.

Zároveň v každé části světa na mou práci reagovali jinak. V New Yorku byla na vernisáži krásná energie, protože přišli lidé, kteří jsou na fotografiích a měli z toho obrovskou radost. Bylo vidět, že je to pro ně v určitém směru důležitý okamžik – spatřit dva, tři metry velké fotky vlastních tváří promítané na zdi. V Praze to podle mě fungovalo trochu jinak: v mých fotkách se našla spousta mladých lidí – dokázali se totiž napojit na zobrazovaný individualismus, který v Česku zatím není tak vyzdvihovaný, což je dané i tím, že za komunismu bylo nežádoucí být jiný, téměř nikdo nechtěl a neměl vyčnívat z davu. A v Japonsku mají rádi Ameriku a New York především – vnímali Young American jako výraz americké kultury, která je tam vyhledávaná.

Přestože Tomanová fotila newyorskou mládež, většina jejích modelů a modelek pochází z jiných částí USA. Do New Yorku se přestěhovali proto, aby mohli být těmi, kterými jsou, foto: Marie Tomanová

Tušila jste, že by vaše fotky mohly lidem pomoci přijmout to, jací jsou?

Týden před vernisáží jsem si říkala, že vlastně vůbec nevím, jak se k tomu publikum postaví. Byla jsem z toho nervózní, měla jsem strach, jestli to bude fungovat. Byla jsem překvapená, jaký to mělo dopad. Že moje práce byla vstřícně přijata, bylo pro mě potvrzením, že i já můžu být tím, kým jsem, že můžu tvořit, jak umím a chci – odmítám retušovat, stylizovat, vyumělkovávat sebe nebo ostatní.

Díky Young American se o vás začala zajímat média jako i-D, Vice nebo Dazed. Jaké bylo najednou pracovat s médii udávajícími, co je cool?

Ty spolupráce vznikly tak, že se mnou redakce dělaly rozhovory, takže se mi hodně přizpůsobily. Na svých platformách mi poskytly prostor prezentovat moji práci, což je super, protože to má dosah právě u mladých lidí. Od minulého roku jsem začala fotit i zakázky pro časopisy. To je pro mě trochu nový přístup, ale vlastně se to pořád váže k Young American. Vždycky mi totiž přijde email, v němž se píše něco ve smyslu: My bychom chtěli, abyste nám nafotila portréty těch a těch lidí, a chceme, aby to vypadalo jako Young American. Takže to jede v tomhle duchu, který je mi vlastní, baví mě a vím, jak k tomu přistupovat.

Plánujete se věnovat nadále dokumentu, nebo se v souvislosti se zmíněnými spolupracemi posunete kupříkladu k módní fotografii?

Chtěla bych, aby v tom zůstal balanc, tak půl na půl. Fotit dokumentární portréty je pro mě na prvním místě. A k tomu výstavy – ty považuju za důležité: dát svoje fotky do reálného prostoru a pohrát si jako autorka s jejich velikostí… Komerční věci pro mě zase znamenají výzvu, proto mě baví. Během jednoho dne musím nafotit sérii, která funguje jako příběh, má určitou hloubku.

V rozhovoru pro nejnovější číslo časopisu Foto jste řekla: „Jakmile se fotka stane hmatatelnou a reálnou, je v tom pro mě mnohem víc naplnění, než když existuje jen v nedosažitelném digitálním světě.” Byl tohle důvod, proč jste se Young American záhy rozhodla vydat knižně?

Určitě. Chtěla jsem knihu od prvního momentu, co jsem se dozvěděla, že bude výstava. Výstavy jsou skvělá věc, ale mají pouze určitou dobu trvání. Hledala jsem formu, která by mou práci uchovala déle. To samozřejmě nabízí kniha, která je pro fotografii ideální. Navíc je úplně odlišným médiem. Záleží na tom, jak je kniha velká, jaké obsahuje fotky, jak jdou po sobě… Poskytlo mi to další prostor, jak s Young American pracovat, což byla skvělá zkušenost. Už pracuju na další knize. Bude větší a bude tam víc fotek, takže to zase vyžaduje nový proces vybírání a editování.

Na Young American pracuje Marie Tomanová i nadále. Navíc i její komerční focení často zachovávají stejnou estetiku, foto: Marie Tomanová

Je tahle láska k hmatatelnému také důvodem, proč fotíte na analog?

Myslím, že ano. Za prvé mi přišlo příliš perfektní, příliš ostré a krásné to, jak vypadala fotka z digitálu. Za druhé mi chyběl pomalejší proces fotografování. Když jsem dřív fotila na digitál, sázela jsem fotku za fotkou, aniž bych nad tím přemýšlela, protože jsem si říkala, že to najdu při editování. To byla katastrofa: měla jsem hrozně moc fotek a nevěděla jsem, které vybrat. Když používám film, fotím úplně jiným stylem a mám k tomu odlišný přístup, který mě daleko víc baví. Nad každým stisknutím spouště se zamyslím, jestli je to skutečně ono, protože film je finančně mnohem náročnější a nejde to střílet jako digitálem. Také pro mě výborně funguje to, že portréty fotím velmi zblízka, vlezu vám do komfortní zóny. Je tam větší napojení, než kdybych na vás mířila digitálním foťákem s portrétním objektivem. Fotím point and shoot (tedy kompaktním fotoaparátem na kinofilm – pozn. red.), což je strašně jednoduché, a fotím s bleskem. Díky tomu hledám i frame fotky úplně jinak. Pro mě analog funguje vizuálně i jako nástroj.

V předmluvě k vaší knize, kterou napsal Ryan McGinley, i v eseji Thomase Beachdela o vašem díle se píše o odkrytí optimistické, tolerantní a inspirující tváře Ameriky. Vaše dílo je oslavou jedinečnosti a nepochybně i výpovědí o mladých lidech z New Yorku. Ale co americká maloměsta či venkov? Není to úplně odlišná tvář Ameriky?

New York je zlatá bublina, jsem si toho vědoma. Zbytek Ameriky není tak liberální, jak bych si třeba já přála, což jsme zjistili i ve volbách. Je to trochu děsivá situace. I proto si myslím, že série Young American tak dobře fungovala v rámci amerického kontextu. Ukázala tvář Ameriky, která momentálně nemá takovou politickou sílu, ale je to úplně jiná tvář, než jakou prezentuje Trump. Lidé z Young American jsou, doufám, budoucností Ameriky.

Marie Tomanová před projekcí na výstavě It Was Once My Univers v Galerii 35M2, foto: Tereza Kopelentová

Plánujete dokumentovat mladé i v jiných částech USA?

Bylo by to velmi zajímavé a chtěla bych, ale ještě jsem se k tomu nedostala. Nefotila jsem newyorskou mládež proto, aby to byla newyorská mládež. Byla jsem tak trochu uvězněná v Americe kvůli své osobní vízové situaci. Mohla jsem USA samozřejmě opustit, ale nemohla bych se vrátit zpátky, takže jsem si dobře rozmýšlela, jestli ten krok udělám. A od chvíle, kdy byl zvolen Trump, jsem přestala cestovat i v rámci Států. Sama sebe jsem uvěznila v New Yorku, takže ta komunita se pro mě stala středobodem. Zároveň je třeba zdůraznit, že newyorská mládež jsou děcka z celé Ameriky a hodně často i z různých konců světa. Jsou to lidé, kteří se přišli do New Yorku najít a být těmi, kterými být chtějí, nedefinuje je neliberální část Ameriky.

Může přistěhovalec spatřit skutečnou Ameriku? Je něco, co vidíte díky tomu, že pocházíte odjinud? Nebo naopak něco, co nejspíš nevidíte?

Těžko říct. Je to strašně individuální. Určitě vidím něco jinak, určitě z mojí strany funguje fascinace Amerikou a americkým snem, kterou ve střední a východní Evropě máme. To fungovalo už za mého mládí: naše představa Ameriky byly levisky, coca cola a všechno ostatní, co se tu nedalo sehnat. Hodně reflektuju sebe v lidech, které fotím, a oni se zase reflektují ve mně. Takže si k focení vybírám lidi, kteří mě inspirují a na něž cítím napojení, ať osobní, nebo vnější, vizuální. Tahle neustálá fascinace mě baví. Strašně ráda se dostávám mimo komfortní zónu a nechávám se unášet novými věcmi.

Ryan McGinley napsal v úvodu vaší knihy, že vaše češství je vaše „super-power”, superschopnost. Víte, jak to myslel?

On to popisuje jako něco, na co se mohou lidé napojit. Když jsem o tom později přemýšlela, tak to v podstatě funguje tak, že když někoho fotím, vidíme se většinou poprvé v životě. Vždycky začínám od nuly, nikdy nevím, jak portrét dopadne. S daným člověkem si před focením povykládám, povídáme si, odkud kdo jsme a tak. A když řeknu Česká republika, většinou v ní nebyli, nemají si co představit, takže nemívají předsudky. Není to stejné, jako když potkají holku z Texasu nebo z Floridy. Díky tomu, že si mě nedokážou úplně zaškatulkovat, vzniká svoboda, otevřenost, která potom funguje i v mých fotografiích.

„Jdu dost s kůží na trh, s natolik čerstvou záležitostí, že ani sama nevím, jak se k tomu postavit,“ komentuje Marie Tomanová fotografie, které pořídila na Vánoce roku 2018, foto: Marie Tomanová

Nyní v pražské Galerii 35m2 vystavujete práce, které jste pořídila po svém prvním návratu do České republiky, spolu se snímky, které jste exponovala v Česku ještě před tím, než jste se „stala fotografkou”. Pociťujete rozdíl, když fotografujete v New Yorku a v Česku?

Určitě. V New Yorku jsem fotila mladé lidi a byl to pro i prostředek, jak se začlenit do společnosti. Protože foťák samozřejmě funguje jako skvělý nástroj, jak někoho oslovit, potkat se, spřátelit se. V Česku jsem poprvé fotila na Vánoce 2018 a byl to úplně jiný proces. Trochu jsem si Čechy vysnila. Vždycky, když jsem byla v Americe a ještě jsem nemohla odjet, říkala jsem si, že přinejhorším můžu odletět do Česka, byl to pro mě záchytný bod. Uchovávala jsem si v paměti, jaké to tady bylo, než jsem se odstěhovala. Hodně se však mezitím změnilo, a hodně jsem se změnila i já. Takže přiletět zpátky bylo vnitřně matoucí; uvědomila jsem vzdálenosti místa a času, kdy jsem tu nebyla. Mnohokrát jsem si v Americe říkala, jestli jsem udělala správně. A teď jsem najednou měla reflexi a konfrontaci blízko a surově před očima a musela jsem se s tím vyrovnat. S tím mi pomohla právě fotka. Vzala jsem si z Ameriky foťáky s sebou a bylo mi jasné, že se za ně můžu schovat, a že mi zároveň nabídnou druhý pohled na věc, pomůžou mi s vlastním vyrovnáním se s návratem domů.

Z toho vznikla nyní v Praze vystavená série It Was Once My Universe. Je velmi osobní a vlastně i trochu nepříjemná. Jsem nervózní z toho, jak na ni diváci budou nahlížet. Jdu dost s kůží na trh, s natolik čerstvou záležitostí, že ani sama nevím, jak se k tomu postavit. Ale tenhle proces focení, vystavování a mluvení o podobných věcech je pro mě také způsobem, jak se vůči té situaci vymezit.