Drogy, síla, národ – bývá nesnadné tomu odolat

Existuje perverzní vtip: Nebýt Hitlera, neměly by dokumentární televizní kanály co hrát. Přiznejme mu však racionální základ – nepřestáváme fascinovaně hledět na černobílé záběry Třetí říše a ptát se, jak je možné, že se jeden uřvaný muž s knírkem stane strůjcem a symbolem nejtemnější epochy evropských dějin.

Existuje také skvělý televizní seriál Babylon Berlin z koprodukce HBO a německé veřejnoprávní televize ARD, který tuto otázku klade velmi rafinovaně. Neukazuje totiž Hitlera, nýbrž je portrétem dekadentního Berlína na přelomu 20. a 30. let minulého století, tedy krátce před triumfem národního socialismu v Německu. Ten uhrančivý portrét hlavního města za Výmarské republiky nás totiž nutí přemýšlet o příčinných souvislostech v dějinách; platí, že každá nevázanost v sobě zároveň skrývá i touhu po vládě pevné ruky? A že národy, jakkoliv civilizované, jsou nakonec stejně vždy náchylné uvěřit volání populistů po jednotě založené na společné krvi a půdě?

Severija – Zu Asche, Zu Staub, titulní píseň seriálu, zdroj: www.youtube.com

Nevíme. Jednoduchými kauzalitami totiž většinou nedokážeme vyložit ani vlastní život, natož dějiny národů, států a říší. Pokud jde o seriál podle literární předlohy detektivky Volkera Kutschera (česky vyšel vloni pod názvem Mokrá ryba v nakladatelství MOBA), pouze tipněme, že za poslední dobu neexistuje film nebo seriál s tak zdařilou titulní písní.

Německý historik Norman Ohler přibližuje v knize Totální rauš, drogy ve třetí říši (český překlad vydal předloni Host) málo známou stránku dějin nacismu jako kapitolu v dějinách drogové závislosti. A to nikoliv metaforicky – poctivá studie opřená o historické prameny dokazuje, že nadšení a odhodlání Německa za války poháněla masová produkce a konzumace pervitinu, a to včetně Vůdce samotného. Četba je to strhující, ale poučení tak triviální, až se ho člověk stydí napsat – snad všechny národovecké a náboženské diktatury nejprve podnikají puritánské tažení proti úpadku a dekadenci, jen aby potom kritizované drogy nahradily jinými, obvykle daleko škodlivějšími. Německo za druhé světové války v tom může být zářným příkladem, dokazuje Norman Ohler.

Záběr ze seriálu Babylon Berlin. Dosud vzniklo 16 epizod, každá čítá 47 minut. Režírovali Tom Tykwer, Hendrik Handloegten a Achim von Borries, foto: X Filme Creative

A ještě jeden takový knižní titul: historik a politolog Oliver Hilmes v knize Berlín 1936 (překlad vloni vydal opět Host) portrétuje šestnáct srpnových dnů léta šestatřicátého roku, kdy se tehdy již hitlerovské Německo chtělo předvést světu ve svém triumfu vůle a těla při olympijských hrách. Neexistuje nejspíš v dějinách nikdo, kdo udělal tak mizernou službu starořeckému ideálu kalokagathie, tedy spojitosti mezi krásou duše a těla, jako německá filmařka Leni Riefenstahlová, která svůj vizuální talent vložila do děl oslavujících onen ideál ve zcela zvrácených souvislostech.

Dějiny se neopakují dvakrát stejně. A čekat velká poučení z dějin nelze. Paralely a příčinnosti vždy mají ručení velmi omezené. Proto v tomto směru sdílím skromné ambice. Jestli si ze zmíněných děl něco vzít, navrhuji následující. Co začít se skepsí vůči sloganům typu „Tato země je naše“? Co začít osobní nedůvěrou vůči politickému, náboženskému, jazykovému a všelijakému jinému puritánství, jež v našich krajích zatím jen symbolicky vykazuje všechny „jiné“ kamsi za hranice státu či společenství? A s tím sportovním fanděním a jinými drogami taky, prosím, opatrně…

Babylon Berlin, HBO, 2017, 16 × 47 minut