Proč chceme zaznamenávat a sdílet svůj život
Žijeme v době, kdy se skoro všichni stáváme fotografy a filmaři a zároveň i filmovými a fotografickými objekty. Co není zaznamenané a sdílené s ostatními, jako by ani neexistovalo. Co nás k tomu vede a k čemu je to dobré?
Mnoho z nás den co den dokumentuje a zveřejňuje vše, co se nám zdá být důležité nebo zajímavé. Zaznamenáváme narození a narozeniny, svátky, svatby, pohřby. Zaznamenáváme děti, domácí mazlíčky, výlety, jídlo na talíři, dovolenou, setkání se známou osobností. To vše se MUSÍ natočit nebo aspoň nafotit. A pak hned sdílet. Dělíme se o výjimečné a zábavné zážitky, či naopak o ty velmi tíživé.
Zveřejňování fotek a videí na sociálních sítích spolu s pokrokem technologií vede podle mých zkušeností i k narůstající snaze prezentovat záznamy o sobě v televizi. Při práci televizní dramaturgyně a producentky jsem dříve dostávala náměty téměř výhradně od scenáristů a režisérů. Nyní se stále častěji setkávám s tím, že se nefilmaři hlásí s požadavkem, že je naprosto nutné určitou věc natočit a ukázat na obrazovce. Jako kdyby to, co existuje jen samo o sobě, už nemělo dostatečnou váhu. Někteří nabízejí, že si film o svých aktivitách natočí sami, případně přinesou disky s filmovým materiálem a my už to jen nějakým způsobem máme dát do kupy, napsat komentář a bez ohledu na technické kvality odvysílat. Do této kategorie se většinou řadí cesty do vzdálených krajin, výstupy na vysoké hory, lety balónem a plavby lodí kolem světa. Přicházejí i lidé, kteří si přejí, abychom natočili jejich osobní příběhy a zprostředkovali je divákům. Pochopitelnější jsou žádosti, abychom ukázali různé nespravedlnosti, které by se zveřejněním snad mohly vyřešit.
Z cyklu Čtyři v tom – Veronika Olejníková s dcerou Amálkou, která trpí závažným onemocněním zvaným spinální muskulární atrofie, foto: Archiv ČT
Touha po natáčení „všeho“ je všudypřítomná. I my filmaři žádáme takzvané obyčejné lidi, aby se nechali nafilmovat. Každou chvíli se v televizi objeví výzva, aby se někdo přihlásil do televizního pořadu. Lidé se nám ozvou a my pak děláme casting podobně jako v případě, když připravujeme obsazení do hraného filmu. V České televizi hledáme například páry, které čekají dítě, abychom zaznamenali, co se v jejich rodině v tomto období odehrává. Nyní dokončujeme a na jaře odvysíláme čtvrtou sérii Čtyři v tom. Když projekt začínal, nevěřili jsme tomu, že najdeme nastávající matky, ochotné rodit před kamerou, a ejhle ukázalo se, že porodit před očima televizních diváků je celkem normální a společensky přijatelné. Na jinou výzvu se nám přihlásily oběti domácího násilí. Nejdříve ženy (film Z lásky nenávist) a nyní se chystá vysílání na stejné téma, kdy se obětmi násilí stali muži (Z lásky nenávist 2). Ti všichni byli ochotni sdílet své navýsost osobní příběhy.
Svěřit se se svou bolestí – jedna z protagonistek dokumentu Z lásky nenávist, který režírovali Romuald Štěpán Rob a Jiří Strach, foto: Romuald Štěpán Rob, Archiv ČT
Příčin, proč lidé chtějí dokumentovat a dělit se o své soukromé zážitky s ostatními, je jistě víc. Když jsem se zeptala na názor přátel na Facebooku, psali, že všechno to zaznamenávání a zveřejňování záznamů o nás samotných je: narcismus, touha po pěti minutách slávy či finanční odměně, po pozornosti, pochvale, uznání, účasti, dokumentace, aby měl člověk na co vzpomínat, novodobý způsob vyprávění toho, o čem si dřív lidi spolu povídali osobně. Nejčastěji se objevovalo mínění, že jde o zábavu a formu komunikace. Moje vlastní teorie spočívá v tom, že jde o jakousi svépomocnou terapeutickou skupinu. Jedna kamarádka napsala, že podle vědeckých výzkumů tím dodává člověk svému životu smysl. Nejvíce mi ovšem líbí názor, podle něhož ten, kdo se zaznamená a sdílí, je „více živ“.
