Co kdyby místo vnímání nastoupilo zase chápání?

Sledujeme-li výskyt, ba téměř kulometnou frekvenci slovesa „vnímat“, ptáme, kam se podělo slovo „chápat“? V čem spočívá rozdíl mezi nimi? Nabízejí se letmé příklady, třeba vyslovené v osobním rozhovoru:
„Snažím se tě vnímat.“
„Pokouším se tě pochopit.“
Našinec se kontinuálně domníval, že vnímat může teplo, světlo, vůni… prostě sféru vjemů spíše fyzických. Osoby kolem sebe možná vnímáme, lepší se však jeví možnost chápat je.

Epidemie typu „vnímat“ se šíří dle následujícího drtivého mechanismu: někdo použije originální, nečekané slovní spojení. Budiž! Spojení se však nemístně – mimo svůj původní kontext – ujme a začne řádit. Chabě vybavená slovní zásoba jedince se obohatí a může začít machrovat. Ministrovi X již nestačilo, že vnímá osobitý odér svých goril (ač všichni pevně věříme, že kromě toho chápe úděl své funkce), a prohlásil, že cosi „navnímává“.

Ten žvást slyšíme a čteme všude: Jak vnímáte svůj nový film? Vnímal jste, že je celá věc složitější? Dá se to vnímat jako chyba? „Mediální scénu“ zotročili vnímači, vnímatelé, případně navnímávači. Lze se z chomoutu vnímání nějak vymanit, lze proti němu cokoli učinit? Stačí toto slovo nevyslovovat, nepsat? Nebo existuje způsob, jak se mu aktivně bránit? Jak je zatlačovat?

Vstupme teď do pomyslné kanceláře starosty obce Z. a poslechněme si dialog, který se v žádném reálu asi dosud neuskutečnil, ale za nějž bychom museli být rádi, kdyby nastal.

Žurnalista: „Já se zeptám: jak vnímáte problém veřejné zeleně? Jak ho chcete řešit?“

Starosta: „Nechápu zeleň jako problém, snažím se zdůraznit její smysl a význam. Neřešíme problémy, domýšlíme koncepci a myslíme na detaily. Co to melete o vnímání a řešení problémů? Jde o veřejný zájem, případně o překážky či potíže při jeho uskutečňování, toť vše. Pro jaké vlastně – jak vy říkáte – médium svůj článeček smolíte, sokolíku?“