K čemu jsou vlastně cesty do ulepeného a rozklíženého světa?

V Kamenci Podolském na jihozápadě Ukrajiny, před domkem, kde skla nepasují do oken a dveře do futer, jak je to na divokém Východě běžné, hraje pět mladých Poláků, studentů slavistiky, hru přezdívanou „přepij Rusa“. Kdo by z té pětice v pohorkách a flísových bundách vydržel víc skleniček vodky než místní děda Ivan, mohl by se potom doma na univerzitě chlubit, že „opil Rusáka“. Rozuměj, prošel by iniciačním obřadem, který z mládence a „inkousta“ udělá chlapa, jenž má v pití výdrž.

Děda už se chce vrátit domů, nebaví ho polykat vodku, přinese tedy studentům alespoň klobásu na zajedení, ale mladí slavisté jsou neúprosní. Nesloužil náhodou v armádě u raketových jednotek? Má doma ještě uniformu s placatou čepicí velikosti XXL? A neumí alespoň zahrát nějakou lidovou písničku na balalajku? Dědu přijde po chvíli vysvobodit babička. Slavisté z ní mámí historky z kolchozu nebo alespoň nějakou lidovou pověst.

Obal českého vydání Szczerekovy knihy Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů (v polském originále vyšla roku 2013), repro: Větrné mlýny

Podle polského spisovatele Ziemowita Szczereka (* 1978) scéna typická pro sortu mladých Poláků, kteří jezdí na východ, kdysi patřící k Rzeczipospolite, aby na vlastní kůži zažili postkomunistický život v ještě větším rozkladu a chaosu, než jej znají z domova. „Já ti řeknu, proč sem jezdíte,“ říká spisovateli, který je jedním z mladých dobrodruhů, černooké děvče ve vlaku směrem na Halič. „Jezdíte sem, protože v jiných zemích se vám smějou. A mají vás za to, za co máte vy nás – za zaostalou díru, ze který si můžou dělat prdel. A vůči který se můžou cejtit povýšeně.“

Podle toho, co v reportážní knize nazvané Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů její autor píše, děvče na chodbičce vlaku celkem vystihlo motiv cestovatelů z Polska východním směrem. Za hranicí Polska existuje ulepený, rozklížený, chaotický svět, který si cestovatel, věčně trochu v rauši z medikamentu prodávaného v lékárnách na podporu sexuální výdrže, poněkud nezúčastněně prohlíží. Východ známý, a přesto poněkud cizí mírou neuspořádanosti a bídy. Samozřejmě, Polák si v takové chvíli připadá jako člověk spojený s kulturou, která dokáže stavět zdi v pravém úhlu a kde za bílého dne nevyspávají opilé stařeny v parku. A jak dobře si připadá obyvatel Česka, jenž se o své zemi v téhle v knize dočte jako o upravené, klidné, civilizované a prosperující zemi ve stylu Rakouska či Německa, tedy alespoň ve srovnání s tím, co cestovatel vidí kolem. Mordorem v názvu je samozřejmě myšlené Rusko, rozleptávající dobytá území bezútěšností a nihilismem, rozmývající tvary původně elegantních, promyšleně vystavěných měst k nepoznání. Hlavně však rozleptávající představu jednotlivce coby tvůrce vlastního osudu. Při popisu otřískaných maršrutek nejedoucích nejpřímější cestou k cíli, při hledání „rusáctví“ jako stavu duše mezi deliriem a vytržením a při autorových úvahách na téma civilizace Východu a Západu možná proběhnou čtenáři před očima scény z Kusturicových filmů z Jugoslávie o divokých Slovanech jihu.

Nabízí se ještě jedno, přesnější přirovnání, jímž se vracíme ke scénce s poněkud naivními studenty, opíjejícími ruského staříka. V Indii narozená britská spisovatelka Gíta Mehta vydala v roce 1979 knihu Karma Cola (český překlad o dvacet let později vydalo pražské Argo). Popsala v ní kulturní naivitu hledačů osvícení, mladých Evropanů a Američanů cestujících po Indii, aby se nakonec nechali oškubat některým z pragmaticky uvažujících guruů. Ironický odstup, s nímž Gíta Mehta popisuje růžové brýle, kvůli nimž naivní cizinci nejsou schopni vidět indickou realitu, se podobá odstupu, se kterým gonzo žurnalista Szczerek ironizuje vlastní krajany i sám sebe na cestě – kdo ví za čím? Český čtenář se díky ironii, odstupu a podobné historické zkušenosti s polským autorem snadno identifikuje na své cestě – ví vlastně za čím?

Szczerek, Ziemowit: Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů, Brno: Větrné mlýny, 2017.
Přeložil Michal Lebduška