Nejlepší báseň ze všech básní
Většinu času to vypadá, že se v poezii nic moc neděje. A kdyby se třeba něco dělo, stejně si toho nikdo nevšimne. Tak to vypadá navenek. I zevnitř to vypadá podobně, pokud zrovna nevydá knihu některý z žijících bardů – jako je třeba Miloslav Topinka. Anebo pokud někdo neumře. To se pak o něj začnou publicisté a trošku širší veřejnost zajímat. Takový Milan Kozelka by mohl vyprávět, kdyby žil.
Co však každoročně alespoň trochu zacloume poetickým děním v Česku, to je pravidelná publikace vydávaná brněnský Hostem zvaná Nejlepší české básně. I mnou to vždycky trochu pohne. Pravidelně si ji nechávám od Martina Stöhra z Hostu poslat v elektronické podobě, abych z ní mohl zhruba ve stejný čas, kdy je slavnostně uvedena v literární život, udělat výběr básní pro svůj web Nedělní chvilka poezie.cz. A tím ji mírně zpropagovat. Při otevírání došlého souboru si pak potvrdím, co jsem už mohl tušit, jelikož mě nikdo z nakladatelství Host neoslovil: Letos v ní zase nejsem. A také nikdo z autorů uvedených na mém poetickém webu. A ti letošní editoři Nedělní chvilku poezie.cz ani neuvedli mezi weby, ve kterých hledali. Jsem naštvaný a hned mám napsaný jízlivý úvod pro svůj výběr z Nejlepších básní 2017.
Pak mi zavolá manželka, že mám koupit rohlíky, nebo z práce, že někde sněží a kdy tam dojede redaktor, a přijdou jiné emoce. Když potom znovu sednu k výběru z Nejlepších básní , jízlivý úvod vymažu a napíšu úvod věcný. Předpokládám, že tak nějak to má každý, kdo se pohybuje v českém básnickém provozu, pokud zrovna ve výběru není obsažen a může si to hned dát vesele a sebevědomě na Facebook.
Nejlepší české básně jsou právě pro toto buzení emocí vynikající počin a Host by se od jejich vydávání neměl nechat odradit všemi, kteří upozorňují na úskalí vyplývající z vybírání a sestavování žebříčku něčeho tak těžce (navzájem) měřitelného, jako je poezie. A jestli by se na něco měl v oboru poezie vždycky najít grant na ministerstvu kultury, tak právě na tohle. Vzhledem k tomu, že antologii sestavuje každý rok jiná dvojice (většinou básník/básnířka & editor/editorka sledující „provoz“), je to vlastně i výborná sonda do literárního přemýšlení těchto lidí. Občas přijdou i překvapení. Například předloni, kdy vybírali literáti svázaní s Ostravskem a jeho „drsným“ prostředím a výsledkem pak byl asi nejakademičtější mix za poslední dobu. Nebo je fascinující v posledních letech se opakující vybrání vždy několika básní od autora, který je sice populární a jako jeden z mála básníků má potenciál oslovit širší publikum, ale vlastně celý život píše jednu dlouhou smutnou báseň.
Obálka nejnovějšího svazku Nejlepších českých básní, foto: Host
Ano, na Nejlepších českých básních je vždy co zkritizovat. Od výběru více básní od jednoho autora pro jednu publikaci (ostatní sekáte hlava nehlava a u velkých jmen se bojíte rozhodnout) až po větší či menší ignorování literárního života na internetu (což je samozřejmě práce podobná brodění se v hustém blátě v holinách o číslo větších). Ale není vlastně poezie tak skvělým uměleckým oborem právě proto, že je v ní skoro každé řešení či rozhodnutí správné?
Nejlepší české básně 2017 vybírala sehraná dvojice (spisovatelka) Sylva Fischerová a (editor) Jan Šulc. Společně například nyní uvedli novou sbírku Sylvy Fischerové Světový orloj a na křtu byl vidět stejný literární cit. Stejně jako editoři z předchozích let dopodrobna v úvodech, doslovech a různých rejstřících oba vysvětlili, podle čeho se rozhodovali a jak ke konečnému výběru „nejlepších básní“ došli. Stejně jako v předchozích letech je i tentokrát cítit mezi řádky jejich textů poctivost. K básním, autorům i ke svěřenému úkolu. Až za urážející pro editory těchto „best of“ svazků proto považuji například hlasy kritizující výrazně větší podíl básníků oproti poetkám, které se v minulosti objevily. Kvóty nic nevyřeší a nefungují. Tedy v poezii určitě.
Obálky dosavadních svazků vydaných v řadě Nejlepší české básně, foto: Host
Příští rok budou Nejlepší české básně vybírat J. H. Krchovský a Ondřej Hanus. Slavný básník k tomu těsně před Vánocemi na facebookovou stránku Nejlepších českých básní mimo jiné napsal, že k roli arbitra ročenky se nechal přemluvit po ujištění, že nebude muset přečíst víc než sto již předvybraných básní. A také, že se výslovně nejedná o soutěž, nýbrž o subjektivní dělbu textů. Dále Krchovský píše: „Osobní pohnutky k úloze arbitra nemám, zájem finanční lze u mne vyloučit – i díky slušným procentům z Hosta za moje knížky není pro mne honorář arbitra nijak motivující. Ze zájmu o současnou poezii mne však také podezírat nelze. Jen jsem prostě vyhověl, především s přihlédnutím k dlouholetým dobrým vztahům s Hostem; své sehrál mj. i fakt, že v příštím roce sám žádnou sbírku vydat nehodlám. A pak náznak redakce, že následující, desátý, bude pro Nejlepší básně ročníkem možná posledním, a kdo prý jiný nežli já by měl hrobařem této ročenky být.“
Pokud bude projekt Nejlepších českých básní umírat tak dlouho, jak o umírání píše ve svých básních J. H. Krchovský, nemusíme se o něj bát. Tak hodně radosti ze života a na závěr si místo písničky dáme básničku. Tu podle mne nejlepší z Nejlepších českých básní 2017. Je bez názvu a napsala ji jihočeská autorka Kateřina Bolechová.
***
Kateřina Bolechová
(Ne)viditelná ruka trhu
strčila prst do zadku
protrhla střeva
fekálie se vyvalily ven
do koryt
protékaly městem
lidé běhali po proudu
a křičeli
— Konečně pořádná řeka —
bude se jmenovat Sleva
Ti nahoře kradou
ti dole kradou
a ti uprostřed
mlčky čekají
na máslo v akci
Tablety do ruky
tablety do huby
Zubatá s kosou
Pche!
Bere i bezzubé bez kosy
