Svět podle Donny Tarttové

Fascinovaně jsem pozoroval její tvář na videu. Tu z roku 1992, kdy bylo Donně Tarttové devětadvacet let, a tu z roku 2014. Klikal jsem z jednoho obrazu na druhý a přemýšlel, co stojí za její proměnou. A nemyslím tím přirozené projevy stáří, ostatně pořád je to krásná žena s vybraným a osobitým stylem oblékání. Překvapil mě vyplašený až vytřeštěný výraz v jejích zelených očích, jimiž nervně těká do stran. Její bledá pleť. Jako kdyby dlouhé měsíce nevyšla z pokoje. Zvláštní úzkost a napětí kolem úst. Kam se ztratila ta usměvavá, bezstarostná dívka, která nadšeně vypráví o svojí lásce k Dickensovi a ke Stevensovi? „Proč jste si jako zápletku vybrala zrovna vraždu?“ ptá se jí moderátor. „Nevím. Vlastně všechny moje oblíbené knihy pojednávají o vraždě. Možná až mi bude padesát, napíšu něco o lásce,“ odpovídá devětadvacetiletá Donna Tarttová. Tehdy, v roce 1992, vydala svůj debut, román Tajná historie. Prodaly se jej desítky milionů a vyšel ve třiadvaceti zemích - před loňskými Vánoci jej v českém překladu vydalo nakladatelství Argo.

Během čtvrtstoletí, které od debutu uplynulo, americká spisovatelka publi-kovala jen několik povídek a další dva romány. Každý z nich má na sedm stovek stran. Za ten poslední – Stehlík – získala v roce 2014 Pulitzerovu cenu. Co se s autorkou dělo v mezičasech, nikdo neví. Pečlivě si střeží soukromí. Mluví raději o svých třech psech než o svých partnerech, které média občas vyčenichají. A jak už to v takových případech bývá, jen to vzbuzuje ještě větší zvědavost a dohady. Tak se spekulovalo o tom, že si Donna Tarttová prošla autorskou krizí a nervovým kolapsem. Že se kvůli inspiraci a samotě přestěhovala do Amsterodamu. Že si koupila dům na ostrově uprostřed Pacifiku. Donna Tarttová podobné spekulace a výmysly popírá, a když se jí novináři ptají – a dělají to v každém rozhovoru – proč každý román píše tak dlouho, odpovídá jim, že prostě píše pomalu. Ráda by prý psala rychleji a sama nemá žádnou radost z toho, že jak jí to trvá. Jinak to ale nedokáže, je perfekcionistka, a dokud není spokojená s každou větou, nepustí román z rukou.

Její knihy se rodí osobitým způsobem. Nejprve si píše rukou poznámky do sešitů a na různé papírky. Teprve ve chvíli, kdy se v nich přestává orientovat a „je to skutečně zmatek“, sepíše první koncept na růžový papír. První verzi románu píše na papír šedý a čistou verzi na modrý.

Každý z nich je jakýmsi postmoderním ozvukem 19. století. Tarttová vypráví velmi tradičním způsobem bez experimentálních výstřelků. Postupně a detailně buduje fikční svět a dlouhé pasáže věnuje psychologické kresbě svých postav. Fascinující je promyšlená struktura jejích knih, kdy i zdánlivě banální a všední události se později vyjeví jako podstatné pro samotnou zápletku, nebo dokonce jako paraván, který má zakrýt násilný čin. To se týká právě Tajné historie, kde se skupina studentů klasické řečtiny ve snaze obnovit mysterium dionýsovských orgií dopustí vraždy. Následně pak sledujeme, jak jejich osobnosti a přátelství rozkládá strach z prozrazení a výčitky svědomí, které je paradoxně doženou k dalšímu násilnému činu. Strhující jsou přitom právě psychologické analýzy každého z hrdinů a jejich až paranoidního propadu (snad odtud ty narážky na Stendhala a Dostojevského). A vraždou začínají i další romány Donny Tarttové, byť se dotýkají naprosto jiných témat a vypráví je s jiným záměrem:
Pulitzerem oceněný Stehlík začíná teroristickým útokem v ne-wyorském Metropolitním muzeu umění, při kterém hlavní hrdina v raném mládí přijde o matku. Zároveň se nečekanou shodou okolností stane vlastníkem slavného díla holandského mistra Fabritia, což jej přivede do světa umění, ale i zločinu. A v románu Malý bratr se Donna Tarttová vrací do rodného Mississippi šedesátých let, kde namísto sexuální revoluce stále doutnají rasové konflikty. Na Svátek matek tu v jednom malém městě dojde k tragédii – na stromě před domem jeho rodičů najdou oběšeného devítiletého chlapce. Podobně jako v předchozích románech i v tomto jde o hledání trestu, viny a osobní odpovědnosti.

Vlastně nechápu, jak je možné, že mi knihy Donny Tarttové tak dlouho unikaly. Jsou odpovědí na neustálé volání po velkém románu, ve kterém se setkává osobní příběh se společenskou výpovědí. A vlastně i s jejím autorským příběhem, který se odráží v proměnách její tváře. V té smrtelné vážnosti a zaujatosti, s jakou odpovídá na každou otázku a s kterou přistupuje k psaní svých knih. Neumím si to představit a děsí mě to – deset let budovat jeden příběh, deset let žít s jeho postavami, deset let pochybovat o každé větě… Možná se v zelených očích Donny Tarttové zračí i posedlost a ztráta nevinnosti, o kterou přicházejí hrdinové její Tajné historie, když se dopouštějí první vraždy. Kdo ví. Třeba bude její další román o lásce. Ale spíš ne.

Rozhovor s Donnou Tarttovou z roku 1992 po vydání románu Tajná historie, foto: archiv Language is a Virus

Rozhovor s Donnou Tarttovou z roku 2014 po vydání románu Stehlík , foto: archiv knownpeople.net

Tarttová, Donna, Tajná historie, Praha: Argo, 2017.
Přeložila Klára Kolinská