Protivný román

Tím hrdinou je český vědec, který prožil deset let v Austrálii. Přijíždí na vědeckou konferenci do indického města Bangalore a všechno jej atakuje. Smog, skrze nějž prosvítá zelené slunce, přelidněné ulice, bizarní zvyky a tradice, pohledná a chytrá kolegyně – Indka, která pod svým barevným sárím jistě páchne, jako všechny barevné ženy páchnou bílým mužům. Zdejší jídlo, které se pojídá rukama. Slamy, z nichž má onen vědecký globetrotter strach, přestože netuší, že jde o běžné městské čtvrti. Zároveň opovrhuje rasismem svých českých krajanů a německými turisty, kteří sem přijíždějí kupovat si sex s nezletilými dívkami. Je si vědom toho, že co prožívá a z čeho se propadá do jakéhosi myšlenkového a počitkového deliria, je stejná rasistická konformita, jakou vyčítá ostatním a kterou v sobě máme geneticky naprogramovanou z dob neolitu. A tak se rozhodne své předsudky překonat tím, že se se svou indickou kolegyní vyspí, přestože pochybuje, že až ji uvidí nahou, vzruší se a bude schopen erekce.

Obálka knihy, kterou někteří kritici označili za zjevení v rámci současné české prozaické produkce, foto: nakladatelství Argo

Ubíjející pocit z času, který hrdina tráví nejraději v hotelovém pokoji, je posilován osobitým autorským stylem. Pánek proud svého vyprávění rytmizuje repeticemi, věty váže do valivých souvětí a každé z nich uvozuje spojkou „a“, takže na čtenáře padají ze stránek, jako kdyby každou z nich před tím zvednul do výšky. Ano, je z toho cítit inspirace Bohumilem Hrabalem, ale přetváří ji po svém. Jeho hrdina se propadá do zvláštní otupělosti, realitu prostupují fantaskní obrazy anebo je zdejší prostředí pro něj natolik exotické, že není jasné, zda jen nepopisuje skutečnost, která ho zmáhá a omamuje. Možná je přeludem i jeho indická kolegyně, s níž se nakonec (nebo možná) vyspí. Přesto je z Pánkova stylu silněji cítit ani ne tak autentický projev jako šablona, kterou pro sebe objevil a skrze niž cedí každý odstavec. A z níž se rychle stává rutinní a ke konci už i otravná figura. Bez ohledu na to, že knihu Láska v době globálních klimatických změn vyzdvihl spisovatel Václav Kahuda v anketě Lidových novin a Emil Hakl o ní v rozhovoru s autorem pro Salon napsal: „… jak stylově, tak tematicky absolutně překvapivá a svébytná, jelikož je naprosto nezávislá na jakémkoliv (ať módním, či tradičním) literárním trendu – v české próze hotový zázrak.“

V poslední třetině se příběh přenese na druhou stranu planety, na Island, ale to není podstatné. Ještě je tu pořád ta zvláštní dvojdomost hlavního hrdiny, který kritizuje pasivní rasismus Zápaďanů, ale zároveň jej v sobě není schopen překonat. Ani desetiletý pobyt v multikulturní australské společnosti, ani manželství s Kolumbijkou jej nezbavily předsudků a nevypěstovaly v něm schopnost tolerance a empatie. Je tenhle jeho pasivní rasismus skutečně genetickou predispozicí, kterou nejsme schopni překonat? Nebo je indické město Bangalore a jeho společnost první skutečně radikální zkouškou, před níž Pánkův světaznalý hrdina stojí? Možná jde o zkoušku, na kterou se nelze připravit. A nad níž není dobré se pohoršovat, dokud si jí sami osobně neprojdeme. Dokud se sami nepřesvědčíme, zda jsme schopni tak radikální jinakost nejen tolerovat, ale skutečně přijmout. Možná proto mě Pánkův román tak iritoval. Mně by se to přece nestalo!