A znovu je tu 400 ASA! Tentokrát s relativně novými fotkami

Loňská výstava byla seznamovací. Sedmička českých fotografů, přesněji šest fotografů a jedna fotografka, kteří založili 400 ASA, na ní představili náhledy do své tvorby. Každému byla vyhrazena kóje s prostorem pro devět snímků. Většina členů fotospolku se rozhodla pro prezentaci svých starších děl, třeba i z devadesátých let. Kurátor Josef Moucha se snažil najít svorník mezi autorskou růzností v dokumentaci života v postsovětském bloku, ve volně pojatém středu a východu Evropy“.  Jeden fotil v Rusku, druhý na Slovensku, třetí v Rumunsku, čtvrtý v Polsku… někteří v Česku.

U následující výstavy bylo nabíledni, že autorům nezbude, než vyjít na světlo s novými pracemi, neboť dvě seznamovací expozice by nedávaly smysl a podkopávaly by kredit fotospolku 400 ASA hned na počátku existence. I když: jestliže se loňská výstava jmenovala 400 ASA: Fotografie a ta letošní nese název 400 ASA: Prostě dokument…, v obou titulech je evokována značná obecnost, jakási vstupní lekce do problematiky. Realita „Prostě dokumentu“ v Domě fotografie je v základu taková, že vystavená díla vykazují jednotné – precizní! – nazvětšování a paspartování, všechna jsou černobílá, převažuje mezi nimi sociální problematika a oproti loňské expozici není tentokrát zastoupen Tomki Němec.

Antonín Kratochvíl představuje snímky z cyklu, který roku 2017 exponoval ve Rwandě, kde pozoroval vyrovnávaní se s dědictvím genocidy, která v této zemi propukla v devadesátých letech. Kratochvílovy typicky dynamické komponované záběry ovšem nejsou pro diváka zrovna srozumitelné, ten nepozná, o co přesně v nich běží, co a proč vyfotografovaní lidé dělají. Na stěně galerie má každý ze zastoupených autorů kromě názvu cyklu jednu větu, kterou chce cosi podotknout k daným snímkům anebo vůbec k tvorbě či směrem ke společnosti. Kratochvíl nechal dát na zeď slova: „Věci prostě nejsou tak, jak vypadají na první pohled.“ Tak to určitě, ale jak to pomůže v orientaci návštěvníkovi? Je pravda, že každý obdrží při zakoupení vstupenky brožurku, v níž stojí základní informace o 400 ASA, o výstavě a každý z autorů je představen dvoustranou s reprodukcí jedné z vystavených fotografií a s vysvětlujícím odstavcem o daném cyklu. Jenže u Kratochvíla i zde vysvětlení, kdo na fotografiích je, schází; přetištěna je pouze citace z jeho loňské vzpomínkové knihy AK47, kde obecně hovoří o genocidě ve Rwandě a pak jsou vytrženě citována slova o projektu, který tam fotil, ovšem divák z úryvku moudrý není.

Na opačném pólu se nachází příspěvek Karla Cudlína, který vloni fotografoval zemědělské dělníky, dá se říci nádeníky, jež si na chleba vydělávají v Česku. Na stěně i v brožuře má autor jednoduché a srozumitelné věty: „Na jaře přijíždějí, část z nich na krátkou dobu, jiní do konce podzimu… Někteří už více než deset let… jsou většinou z Ukrajiny…“ Téměř to dostačuje, neboť Cudlínovy snímky jsou výmluvné, byť by nebylo od věci ke každé fotografii připsat, v jaké části republiky vznikla.

Rozepisuji se zde o vztahu instalovaných obrazů a přiložených textů proto, že pro prezentaci dokumentární fotografie je to fundament, jehož jako by si spolek 400 ASA zatím nebyl dostatečně vědom a nepracoval v tomto punktu přesně. Přitom na výstavě samotné se vyskytuje ukázka, jak je adekvátní prezentace jednoduchá. Hostem akce je Ital Paolo Pellegrin, člen agentury Magnum Photos. Jeho příspěvek, ukázka z cyklu Hranice, se rozsahově nevymyká. Vymyká se kvalitou, což je dané i tím, že na Hranici, příběhu „o dohledu, rase a chudobě“ v amerických městech Rochestru a Miami, pracoval tři roky (2011–2014), kdežto vyjma Kratochvílova rwandského cyklu z roku 2017 a výseku z cyklu Alžběty Jungrové Světlušky (2018) pocházejí příspěvky tuzemských autorů z loňského roku a nevelký odstup od vzniku děl je přece jen znát (k čemuž se ještě dostaneme). Ale Pellegrin se vymyká i tím, že každý exponát je vybaven informačním popiskem, který snímek vizuálně nesráží, nedoslovuje, nýbrž kontextualizuje, což je u dokumentární fotografie nezbytnost. Mimochodem, proč se cyklus ze ženské věznice jmenuje Světlušky, Jungrová nevysvětluje ani ve zmíněné brožuře (má snad návštěvník, i ten zahraniční, za povinnost znát, že jde o vězeňkyně ze Světlé nad Sázavou?). Kromě toho představa spolku 400 ASA a organizátorů z Galerie hl. m. Prahy, že návštěvník má po výstavě dokumentární fotografie chodit s brožurou v ruce a v setmělé galerii mžourat do tiskoviny, je dost zvláštní.

Patří se však zdůraznit, že odhodlání spolku 400 ASA jít ve většině s kůží na trh s čerstvými, nedávno vzniklými soubory, zasluhuje respekt a základní sympatii. „Najít opravdu výstavní exemplář je velmi těžké…“ nechal si napsat na stěnu k ukázce ze svého cyklu Lovci zkamenělin Martin Wágner. Je to tak. Jak u Wágnera, tak u Jana Dobrovského, který dokumentuje azylový Domov sv. Maří Magdaleny v severních Čechách, stejně jako u Jana Mihalička, který jezdí do vyloučených lokalit na východním Slovensku, ale koneckonců i u Cudlína, lze pozorovat nehotovost, nedovršenost cyklů, projevující se tím, že některé snímky se jeví popisné, zbytné, nebo že pro dvě dominantní velkoformátové zvětšeniny, které ukotvují instalovaný výsek z cyklu, autoři v některých případech nevybrali nejnosnější záběry (jakkoliv je samozřejmě takovéhle tvrzení krajně a drze subjektivní).

Vzdor zde formulovaným výhradám, které asi v zásadě směřují k tomu, že 400 ASA by měla mít svého uměleckého šéfa nebo stálého dramaturga, který by měřil všem stejně a dával by prezentacím spolku do detailů dotaženou tvář, lze aktivity téhle tvůrčí skupiny uvítat. A to proto, že při veškeré nynější obrazové nadprodukci zůstává role poctivého dokumentu nezastupitelná jak pro fotografii coby obor, tak pro společnost jako takovou.

400 ASA: Prostě dokument… Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Jan Mihaliček, Martin Wágner. Host: Paolo Pellegrin. Kurátor: Josef Moucha. Galerie hlavního města Prahy, Dům fotografie. Výstava trvá do 3. května 2020.