Vladimír Birgus se vrátil k normalizaci. Dobře udělal

Vladimír Birgus (*1954) od deseti let navštěvoval fotografický kroužek, již jako hoch pracoval cílevědomě, roce 1971 měl první samostatnou výstavu, v roce 1978 absolvoval mimořádné studium fotografie na FAMU, kde se vzápětí stal asistentem. V sedmdesátých letech se veřejně prezentoval kupříkladu sociálně laděnými snímky z britských ostrovů či aranžovaným cyklem založeným na kontrapunktu těl světlé a tmavé kůže. Jako nejeden tuzemský dokumentaristicky zaměřený fotograf té doby se pohyboval s fotoaparátem na ulicích či náměstích tuzemských měst a víceméně pro vlastní potřebu exponoval všednodenní výjevy. Pro takové snímky však existovalo pouze sporadické veřejné uplatnění.

Birgus se z tuzemské komunity těchto autorů ovšem od počátku v něčem vyděloval. V rámci možností se snažil cestovat za hranice Československa a tam také fotografovat. Systematicky získával praktický i teoretický přehled o vývoji oboru ve světě. A proměňoval vizuální jazyk svých prací více či méně zřetelně v závislosti na trendech v příslušném oboru fotografie. Příklad: V osmdesátých letech začal pracovat s barevným materiálem a dokument, v té době u nás vnímaný jako víceméně objektivní či objektivizující zaznamenávání skutečnosti, Birgus posunul k subjektivnosti a niternosti. V oné dekádě se právě tento proces uskutečňoval v západní fotografii – roku 1986 publikovala posléze ikonická osobnost barevného subjektivního dokumentu, Brit Martin Paar, svoji první barevnou publikaci (The Last Resort. Photographs Of The New Brighton). Vedle toho Birgus v tichosti pokračoval ve svém „obyčejném“ černobílém dokumentování každodennosti, s nímž začal v sedmdesátých letech. Některé tyto snímky – například z leningradského nábřeží – zveřejňoval víceméně jednotlivě nebo jako součást základního přehledu své dosavadní tvorby. Ale dosud nikdy je nepředstavil v takovém počtu jako ke konci loňského roku, kdy připravil pražskou výstavu Tak mnoho, tak málo a souběžně s ní vyšla stejnojmenná kniha.

Netřeba spekulovat, proč Birgus tak dlouho nechával tyto záběry jako celek ležet stranou. Faktem je, že mezitím, myšleno od roku 1990, svá díla z časů normalizace představili (a docenění došli) obdobně snímající fotografové jako Karel Cudlín, Viktor Kolář, Dana Kyndrová, Jaroslav Kučera, Pavel Štecha, Jindřich Štreit či Gustav Aulehla, jehož tvorbu Birgus pomohl vnést do povědomí o české dokumentární fotografii. Možná že ona mnohočetná až hektická Birgusova práce na poli fotografie (přes činnost pedagogickou, historickou, kurátorskou, publicistickou až po vlastní autorskou tvorbu) byla hlavní příčinou onoho odkladu. Teprve v roce třicátého výročí listopadu 1989 nechal Birgus své černobílé normalizační snímky „rozkvést“. Učinil tak rukou zkušenou a poučenou, jak je u něho zvykem.

Pro výstavu v Domě U Černé Matky Boží, kterou autorovi uspořádalo Uměleckoprůmyslové museum v Praze, nechal zvolené snímky vytisknout na velké formáty, v některých případech do téměř nadživotní velikosti, aby byl divák do obrazu sugestivně vtažen. V tomto aspektu Birgus plně naslouchá trendu posledních let, kdy narůstá velikost formátů v galeriích instalovaných fotografií, což je umožněno technologickým pokrokem tisku. Otázka je, zda pro určitý typ fotografií, a mimo jiné právě i pro ten, který zde představuje Birgus a jenž navazuje na humanistický dokument, nejsou organičtější, adekvátnější zvětšeniny nikoliv tak procovského formátu. Součástí instalace v Domě U Černé Matky Boží je videoprojekce, v níž se některé snímky dublují s těmi, které jsou pověšeny na stěnách. Pod videoprojekcí se v sestřihu, v medley, v nehlasité reprodukci linou normalizační písně, což je bez náležitého vysvětlení sotva srozumitelné zahraničnímu publiku; nadto omezit výběr citovaných skladeb na československou hudební produkci není přesné, neboť v projekci se nacházejí snímky i z jiných „soc.“ států.

Jedna sestava fotografií se tedy ukazuje na stěnách, jiná běží ve videoprojekci a další sestava se nachází knize. Bez ohledu na dílčí různosti oněch kolekcí platí pro tuto Birgusovu tvorbu jako celek, že plně – obsahem i obrazovou kvalitou – zapadá do té linie české předlistopadové fotografie, kterou představují výše zmíněná jména. A chceme-li v jejím rámci aspoň stručně vymezit Birgusovu pozici, pak asi takto: jeho snímky tiše zdeptaných, frustrovaných občanů „tábora míru a socialismu“, kteří podstupují povinné a hlídané společenské rituály, anebo obstarávají své základní životní potřeby v mizerné síti služeb, nemají v sobě dokumentaristickou pozitivistickou popisnost, až jakousi bezpříznakovost prací Dany Kyndrové, ale ani obrazovou metaforičnost a kompoziční promyšlenost a víceznačnost Viktora Koláře, ovšem ani syrovost děl Jaroslava Kučery nebo Jindřicha Štreita (u něho k syrovosti ještě přistupoval jasný politický podtext). Birgusovy převážně pouliční záběry v této autorské škále balancují v pomyslném středu, vyznačující se centristickou zdrženlivostí, která politicky nemíří „na solar“. V některých rafinovaněji komponovaných záběrech je patrná poučenost pracemi kupříkladu právě Koláře, ale i exilové tvorby Josefa Koudelky. Birgus byl – a svoji pozdější barevnou tvorbou i nadále je – postranní pozorovatel tichých dějů. Soubor normalizačních fotografií Tak mnoho, tak málo Birgus v galerii i v knize završuje několika snímky z převratných dnů konce roku 1989. Tyto exponáty jsou – až na jeden či snad dva záběry – ze souboru nejslabší. Birgus, na rozdíl od Kučery či Karla Cudlína, nebyl a není fotografem akce, nemá v sobě reportážní nerv a současně jeho snímkům z euforických a přelidněných revolučních ulic schází právě ono „postranní“ pozorování.

Birgus se svými černobílými pracemi ze sedmdesátých a osmdesátých let vstoupil „komplexně“ na scénu zkrátka až tehdy, když obdobná tvorba jiných autorů je již dávno vnímána jako integrální součást dějin české fotografie druhé poloviny minulého století. Díky této sólové dodatečnosti působí soubor Tak mnoho, tak málo jako poměrně zvučné připomenutí šedi minulých časů, i jako malý, ale přece objev z dílny exponované osobnosti. Vladimír Birgus si zkrátka tři desítky let počkal, ale nic tím nezmeškal. Naopak: nakládal s materiálem, který prošel zkouškou času, a zdárně nynějším souborem rozšířil obraz své předlistopadové tvorby.

Vladimír Birgus, foto: Viktor Chlad

Vladimír Birgus: Tak mnoho, tak málo. Kurátor Jan Mlčoch. Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Dům U Černé Matky Boží (Ovocný trh 19, Praha 1). Výstava trvá do 15. března 2020.

Vladimír Birgus: Tak mnoho, tak málo. Fotografie z let, kdy se tak mnoho muselo a tak málo smělo. Úvodní text Jiří Siostrzonek, překlad Derek Paton. Vydal Karel Kerlický – KANT, Praha 2019, nestránkováno (88 stran), doporučená cena 490 korun.