Tak končí automobilový mýtus 20. století: jako vrak, kdesi stranou

vrak s otevřeným kufrem uprostřed pustiny
Posloužil, odešel, ale zůstal. Záběr z knihy Auta (výřez), foto: Václav Jirásek

Fotografové rádi analyzují, katalogizují, mapují, archivují. Ať už je to série celé ulice Edwarda Ruschy, sociologické práce Augusta Sandera, domácí soubor Český člověk nebo přísná logika Düsseldorfské fotografické školy, technické obrazy mají sílu odhalovat nové významy a spoje v okolním světě. Nejen zaznamenávat, ale také objevovat; nikoliv pouze ukládat, nýbrž nutit přemýšlet. Nová kniha Václava Jiráska (*1965) Auta takovou perspektivou zpracovává dost možná největší mýtus modernity – osobní automobil. Na autorových fotkách však leží u silnic, zarostlé trávou, se psem přivázaným ke kapotě, doplňují krajinu o romantický prvek rozpadající se minulosti, stávají se součástí domovů. Nebo jen tak stojí jako memento méně či více dramatické události a čekají. Ale na co?

Francouzský filozof Roland Barthes svými vhledy zbystřil naše vnímání fotografie, její schopnosti zastavit čas. U Jiráskových Aut můžeme kontemplovat nad postupně rezivějícími blatníky a odpadávajícími palubními deskami coby svědectvím rozkladu. Humanistickou perspektivou začneme Jiráskovy vraky vnímat jako objekty prakticky s lidskými tvářemi a vlastnostmi, do nichž se otiskly tužby a vkus jejich majitelů (autor občas fotí i na soukromých pozemcích – sběratelská obsese nepočká), případně jako smutné, opuštěné entity, na které zapomněli všichni kromě deště a mechu.

vrak auta obložený palivovým dřívímZáběr z knihy Auta / Cars, foto: Václav Jirásek

Elegie o čtyřech kolech

Ale Jiráskova Auta jsou především cestou za horizont běžného dokumentu nebo divného roadtripu bez řidičů. Auta jsou zprávou o končící éře fosilních paliv, sérií (v původním, náboženském významu) ikon víry, kterou kdysi soukromé automobily představovaly a na venkově možná pořád představují. I když Jirásek začal svůj soubor fotit na počátku 21. století, tak dnes, v době, kdy se klimatická krize ozývá s čím dál větší naléhavostí, se z něj stává tragikomická připomínka kognitivní disonance západní společnosti.

Modernismus se svými brutálními dálnicemi a magistrálami povýšil automobil na piedestal nadreálného – udělal z něj předmět, po němž začínáme toužit, v jakémsi niterném smyslu, jako po příslibu nespoutané osobní svobody. Pro současného amerického filozofa a teoretika designu Benjamina Brattona je automobil způsobem vztahování se ke světu – polstrovaný volant našeho automobilu je metaforou, že věci máme pod kontrolou. O to silnější je nynější „překvapení“ a vystřízlivění, když na nás tlačí ekologická situace na jedné straně, a na straně druhé počínající odsun řidičské aktivity do uzavřené kapitoly dějin, protože aktivní řízení bude zastáváno umělou inteligencí. A nic na tom nemění jistá „klukovská“ svůdnost zvuku motorů a naleštěných kapot.

Při prohlížení Jiráskových fotografií se všechny tyhle významy střetávají. Jeho vraky jsou vizuálně nádherné, často romantizující (kurátor Michal Nanoru ve svém eseji, který je součástí publikace, nabízí paralelu s romantikem Casparem Davidem Friedrichem), žijí svým vlastním životem a ve zdánlivé symbióze s okolní přírodou. Zároveň jsou dokladem ekologického odpadu, rozházeného bordelu, krajiny zničené rozpínavostí civilizace, která přírodu vnímá jako zdroj pro lidské potěšení. Auta jsou atlasem touhy, smutku, pobavené ironie i estetické fascinace.

dva vraky aut v subtropickém hájiZáběr z knihy Auta / Cars, foto: Václav Jirásek

 Sbírat a chápat

Obdivuhodný je Jiráskův zápal. „Podstatou tohoto projektu je neukojitelný pud sběratelství. (…) Přibývající množství úlovků mě nikdy nenaplnilo,“ podotýká autor. Jeho metoda sice připomíná výzkum, ale stejnou měrou je cestou do nitra autora. I když není ve fotografiích otisknutý přímo, přiložené mapky s místy pořízení fotografií překrývají „vrakový“ soubor sítí významů týkajících se Jiráskovy osobnosti: proč byl, proboha, na Zakynthosu tolikrát?

Autor fotografie uspořádal do kategorií, nejen podle vzhledu, ale také podle atmosféry nebo vlastnictví. Kniha se skládá z osmnácti sešitů – jednotlivých kategorií vraků. Vybízí k sestavování vlastních příběhů a spojnic, ke kombinatorice s (ne)mrtvým materiálem. Prohrabávat se Auty má něco společného s pohroužením do vnitřností motorového prostoru – jen místo hadiček, kapalin a pístů má Jirásek stráně, zahrádky a příkopy. Na první stranu fotograf umístil konceptuální mapu, která spíš než vědeckou teorii představuje plán Jiráskova myšlení. Ať už jsou to Floristi (obklopené rostlinami), Dřeváky (podložené poleny) nebo Stalkeři (podivně zapomenuté, jakoby vyprávějící nějaký nevysvětlitelný příběh), dává nám s Auty autor také návod, jak vidět svět jeho očima. Ostatně, jak sám píše: „Vycvičil jsem si instinkt. Vytušil jsem odbočku, kde nalézt velký úlovek. Naučil jsem se vcítit do uvažování lidí, kteří vrak opustili nebo ho nějakým způsobem zakódovali do nového prostoru.“

Modernistický kult osobní svobody se dnes rozpadá stejně jako vraky na Jiráskových snímcích. Auta jde číst coby příběh o sběratelské vášni, ale také jako zprávu o posvátnosti objektu, kterému jsme začali říkat automobil a jenž prochází (produktivním) odkouzlením. Americký fotograf Stephen Shore v jednom rozhovoru prohlásil, že má rád arabské rčení „Zjevné je mostem k reálnému“. Pod rezivějícími kapotami, rozbitými nárazníky a odmontovanými koly Jirásek odhaluje pro mnohé strašidelnou pravdu – soumrak aut už nastal – a zároveň se ptá: Co budou fotografovat lidé okolo cest za sto let?

Obálka knihy Auta / Cars Auta čili Cars, foto: ArtMap

Václav Jirásek: Auta / Cars. Esej a redakce: Michal Nanoru, design: Mikuláš Macháček (Studio zetzetzet). Českou edici v nákladu 300 kusů vydal ArtMap ve spolupráci s Eastern Front, anglickou edici v nákladu 300 kusů vydal Eastern Front, 436 stran, doporučená cena 800 korun.

Související