Ohlédnutí: Americe musel pravdu o ní ukázat až švýcarský fotograf Robert Frank

„Vytáhnul žalozpěv ze srdce Ameriky přímo na film a postavil se vedle tragických básníků světa.” I takhle formuloval beatnický spisovatel Jack Kerouac svoje pocity ze snímků Roberta Franka v úvodu fotografovy knihy The Americans. V jiném textu kritik Tod Papageorge připodobňuje Franka k básníku Rimbaudovi, který s mladickou energií vytvořil svá vrcholná díla, aby pár let na to poezii opustil. Když soubor The Americans poprvé vyšel – nejprve roku 1958 ve Francii, následující rok v USA – vzbudil podobné pohoršení jako verše prokletých básníků. Proč? Protože namísto idealizované, poválečnou euforií lakované skutečnosti tehdy pětatřicetiletý muž s fotoaparátem ukázal Spojené státy rozdělené třídními rozdíly a zachycené stylem, který vrhal na vypulírované záběry tehdejších obrázkových časopisů stín podezření z „milosrdné“ lži.

Dostal se „za“ to, co se vnucuje do objektivu

Robert Frank jakoby se svým plánem procestovat Spojené státy americké a zachytit jejich obyvatele při každodenních činnostech našel ideální historický čas. Když roku 1955 obdržel Guggenheimovo stipendium, měl už za sebou kariéru módního fotografa i renomé autora klasické fotožurnalistické školy, kterou zosobňovaly promyšlené a vizuálně perfektní eseje na stránkách časopisů jako byl Life. Kurátor Edward Steichen zařadil Frankovy fotografie do své vlivné výstavy The Family of Man, Lidská rodina. Je to připomínka nepředvídatelné ironie osudu – jen o pár let později se The Americans měli stát ideovým protipólem Steichenovy věhlasné, po světě putující oslavy globálního lidství.

Robert Frank: Z cyklu The Americans / Američané, San Francisco, 1956. (From “The Americans.”) Foto: © Robert Frank – Pace/MacGill Gallery, New York

Když publikace The Americans vyšla, časopis Popular Photography o ní napsal, že je to práce „zapšklého muže nevděčného k zemi, která ho přijala“. Jako rodilý Švýcar se Frank do USA přistěhoval v roce 1947 a neiluzivnost The Americans odrážela jeho vlastní pocity a přesvědčení. Frank ostatně kritizoval čelného představitele takzvané humanistické fotografie Henriho Cartiera-Bressona, protože měl za to, že v honu tohoto Francouze za dokonalou kompozicí „rozhodujícího momentu“ se ztrácela skutečná emoce.

Stačí otevřít The Americans v roce 2019 a je zřejmé, že Frankovy fotografie mají pocitů na rozdávání i dnes. Světový fotožurnalismus se sice změnil, přesto rozměr i tón Frankova projektu vyráží dech. Dva roky, osmadvacet tisíc snímků, osmdesát tři fotografií ve finálním výběru. Nebyl to jen knižní formát a odhodlání, jímž se Frank od tehdejší tvorby odlišoval. Syrový, často nedoostřený, expresivní styl se dokázal zavrtat pod kůži víc, než reprezentativní fasáda světové pospolitosti Lidské rodiny. Publikace The Americans demystifikovala poválečný sen o věčném míru; Frank jakoby převrhl metaforickou Potěmkinovu vesnici: za kulisami prosperity se přece nadále tyčily třídní, tedy ekonomické, a také rasové rozdíly. A jak víme, tyčí se dodnes…

Počátek nové cesty

Frankův počin The Americans, při němž se mimo jiné inspiroval starším dokumentárním souborem Walker Ewans: American Photographs, vydláždil cestu následným generacím fotografů, kteří přijali „cestovatelský kritický dokument” jako svůj výrazový žánr. Bez Roberta Franka si těžko představit pozdější práce Stephena Shora (American Surfaces či Uncommon Places), Williama Egglestona (William Eggleston’s Guide) nebo Aleca Sotha. Frankovo obrazové a ideové dědictví je v nich cítit mnoha směry – ať už je to onen pověstný „momentkový“ pocit z jejich snímků, zaujetí běžným životem nebo odhodlání jít naproti nastupujícím, zatím spíše latentním trendům své doby.

Přemýšlet o Frankovi v kontextu současné dokumentární fotografie je poněkud bolestné. Dvouleté stipendium se nyní zdá být nepředstavitelným luxusem. A vliv, který The Americans měli, se jeví být ve světě sociálních sítí pohádkou z dávných časů. Kolik lajků by přítomná doba, postavená na budování dokonalých obrazů sebe sama, asi Frankovým snímkům dala? Ale možná právě proto je Robert Frank i v současnosti inspirativní osobností! Jestliže v padesátých letech minulého století byly masy zpracovávány vyumělkovanými obrazovými magazíny, i dnes na nás „dokonalé“ fotografie útočí ze všech stran. Zmiňovaný Stephen Shore v jednom rozhovoru zmiňuje arabské přísloví: „Viditelné je mostem k reálnému.” Frankova práce s dvojrozměrným médiem fotografie připomíná právě tohle – snahu skrze objektiv hledat skutečnost, odtrhnout tapetu pomyslné normality a odhalit traumata, která sice vidět nechceme, avšak vědět bychom o nich měli. Kniha The Americans jakoby znamenala konec snu, že svět přece po prožitých válečných hrůzách uplynulých let bude lepším místem k životu tak nějak samovolně.

Jack Kerouac na konci své předmluvy k Američanům, která je mimochodem součástí nyní v pražském Argu vydaného svazku spisovatelových „drobností“ Dobrá bloncka, napsal: „Robertu Frankovi nechávám následující vzkaz: umíš se dívat.” Publicista Sean O’Hagan to v roce 2014, u příležitosti umělcových devadesátin, v deníku The Guardian shrnul: „[Frankova kniha] změnila povahu fotografie, to, co fotografie mohla říct a jak.”

Obálka jednoho z pozdějších francouzských vydání Frankových Američanů, foto: www.delpire-editeur.fr

P.S.: Kdo chce aktuálně spatřit podstatný výběr z díla Roberta Franka, může se vypravit do Berlína, kde ve fotografickém domě zvaném C/O Berlin probíhá od minulého týdne do konce listopadu výstava Robert Frank. Unseen (Neviděný).