Jak bezejmenná dívka z proslulé fotografie nakonec získala jméno

Tou fotografií je zdaleka nejen v Československu (potažmo v České republice) proslulý snímek Před transportem. Jan Lukas jej exponoval v březnu 1943. Od fotografovy dcery Heleny zjistil, jak se dívka s Davidovou hvězdou na kabátku a s cedulkou na krku jmenuje. A dozvěděl se rovněž, že ta žena dosud žije – v USA. Napsal jí v únoru 2014 dopis se žádostí, zda by svůj příběh nechtěla sdělit. Odmítla. A to nejednou. Nikdy jej nikomu nevyprávěla, ani prvnímu, ani druhému manželovi ne, ani dětem ne. Nechtěla je tím zatěžovat a beztak měla prožitou zkušenost za nesdělitelnou. Kundrovi se ovšem podařilo tuto obrannou linii prolomit. Při své cestě po Spojených státech tu ženu, která v dětství nesla jméno Hana Vendula Voglová a nyní se podepisovala Vendula Old, v únoru 2017 oslovil telefonicky z města Columbus, kde žila. Svolila k návštěvě redaktora u ní doma, když už tedy vážil takovou cestu. Nakonec se dala do řeči o své minulosti. Rozhovor vedený v domě paní Old tedy položil základ pro článek v Respektu a pro nynější knihu Vendulka. Útěk za svobodou.

Ondřej Kundra (*1980) vytěžil z minima, z jednoho jediného sezení z očí do očí, maximum možného. Ani jednou nepoužil formu otázka – odpověď, vše převyprávěl, popsal a široce kontextualizoval. Paní Vendulu publicista pochopitelně také přímo cituje, především v kurzívou vytištěných reportážních intermezzech, v nichž evokuje atmosféru dialogu, který v ten únorový den spolu vedli. Zpočátku má jeho kniha formu historické mozaiky a exkurze. Tento vstup je pro mě osobně příliš edukativní tam, kde autor nastiňuje československou situaci třicátých let. Ovšem má-li Vendulka oslovit nastupující generace, případně někdy i zahraniční čtenáře, je obecnější nástin politických a společenských souvislostí nejspíš nutností. Po několika desítkách stran se vyprávění koncentruje na osud Hany Venduly Voglové a její rodiny, tedy i matky Karly a otce Šimona. Ale kniha má ještě jednu důležitou postavu: fotografa Jana Lukase (1915-2006), který je hned za Vendulou druhou nejexponovanější osobností Kundrova textu. Logicky a právem: Lukas byl rodinným přítelem Voglových, navštěvoval je navzdory osobnímu riziku i v časech protektorátu, kdy byli občany druhé kategorie a za kontakty se Židy hrozily drakonické postihy. Když byli Voglovi odtransportováni v březnu 1943 do Terezína, z něhož později putovali na východ a zažívali strašlivou koncentráčnickou anabázi, kterou nepřežil Šimon Vogl, zůstával s nimi Lukas v kontaktu. Vendule s Karlou nepřímo pomohl přežít poslední zimu války – ihned jim totiž poslal věci, o něž na podzim 1944 dopisem naléhavě žádaly; nejvíc jim pomohl teplý svetr.

Vendulka je tudíž knihou i o Janu Lukasovi; je mu malým holdem.  Kundra sleduje fotografovu profesní dráhu i osobní život, etiku jeho práce i občanských postojů. Kontakt s Voglovými, s přeživšími Vendulkou a Karlou, fotograf neztratil ani po válce, když obě ženy v roce 1948 emigrovaly a usadily se ve Spojených státech. Pro Lukase a jeho manželku to rovněž byla země zaslíbená. V polovině šedesátých let v autě, na jehož zadním sedadle seděly dvě jejich dcery, Lukasovi prorazili hraniční závoru na jugoslávsko-italských hranicích a tím se dostali na Západ. Zanedlouho přibyli do New Yorku, který se stal „jejich“ městem. Kdo se zajímá o dějiny české fotografie, Lukasovy postoje a životní milníky skoro určitě zná, nicméně Kundrův popis jeho trvalého vztahu s Voglovými je důležitým příspěvkem k poznání integrální osobnosti tohoto fotografa.

Součástí publikace Vendulka jsou reprodukce některých Lukasových fotografií a dalších dokumentů. Není jim věnována zvláštní obrazová příloha na vybranějším papíře; kvalita reprodukcí je zkrátka především informační a hodnota těchto materiálů prvořadě dokumentární. Zájemce o Lukasovu tvorbu lze odkázat na několik kvalitněji vytištěných monografických publikací, které mu zde po roce 1989 vyšly. Vyloženě otazníky mně však mimovolně vyvstaly nad faktografií určitých pasáží.

Spustila to pasáž na straně 60: Lukas chodil k Voglovým na návštěvu do Lodecké ulici č. 4. „Neměl to k nim daleko“, píše Kundra, protože fotograf žil u rodičů v Praze, „v jejich pronajatém bytě v Mělnické ulici, jen pár bloků odsud“. Jenže ty ulice jsou od sebe daleko tři kilometry; bylo tomu tak před válkou i během ní, neboť se jmenovaly stejně jako dnes (viz seznam ulic z roku 1938). Takže jsem namátkově šťoural v knize dál. Na straně 64 publicista uvádí, že Voglovi dostali povolání k transportu 5. března 1943 „den před nástupem“. Takže se 6. března, vyplývá z toho,  dostavili k transportu. „V Lidových novinách vyšly toho dne recepty na pomerančové dezerty, Sparta porazila Slavii 4:3 a v rubrice Literární pondělí vyšla recenze básnické sbírky Bosé oblohy Kamila Bednáře,“ přibližuje Kundra atmosféru obyčejného života v protektorátu. Jenže když si „nalistujete“ vydání Lidových novin z 6. března 1943, zjistíte, že byla sobota a nic z toho, co autor popisuje, ten den v Lidových novinách nevyšlo. Recenzi na Bednářovu sbírku nalezneme v LN v pondělí 8. března 1943, tedy v den, kdy transport, jak píše Kundra na straně 72, již dorazil do Terezína. A mimochodem: Sparta neporazila Slavii 4:3, protože s ní o tom víkendu vůbec nehrála: na letenském hřišti Sparty odehrály oba zmíněné kluby přípravné zápasy s divizními soupeři a Slavia porazila mužstvo SKEP 4:3 a Sparta rozdrtila Viktorii Žižkov 8:2.

Anebo: na straně 84 autor při líčení poměrů v táboře Terezín píše, že měsíc před smutně proslulou inspekční návštěvou pověřenců dánské vlády a Červeného kříže, která se uskutečnila 23. června 1944, „nacisté do Osvětimi vypravili transport se 7 500 židovskými vězni, aby ghetto vypadalo méně přelidněné“. Na následující straně však Kundra onen transport upřesňuje: ve skutečnosti šlo o tři transporty ve dnech 15., 16. a 18. května; v prvním se podle pisatele nacházelo 2 504 vězňů, v druhém 2500 vězňů a ve třetím „2000 lidí“. To však v součtu nedává 7500 vězňů. Ale tolik jich skutečně bylo, protože třetí transport, jak uvádějí dokumenty, čítal 2500 lidí. Více než na této čtvrt stovce tiskových stran jsem se v knize faktograficky nešťoural, nicméně mimořádnou redakční péči, kterou si pochvaluje v závěrečném poděkování autor, bych si po faktografické stránce představoval trochu jinak.

Tolik tedy namátková faktografické sonda.  Nyní již k étosu knihy. Ten je – bez ironie – nesporný. Konec publikace je vysloveně silný i dojemný. Před čtenářem se uzavírají životy, které měly smysl, svědectví vydali lidé, kteří  prožili věci až neuvěřitelné. A ještě jedno poselství v sobě Vendulka nese. V životě není na co čekat! Ondřej Kundra  navštívil paní Old v únoru roku 2017. A ona (narozená 27. prosince 1930) v noci z 1. na 2. července 2017 ve svém domě v Columbusu zemřela. Uchoval tedy její příběh na poslední chvíli. Budiž mu za to nemalý dík.

Ondřej Kundra: Vendulka. Útěk za svobodou. Fotografie Jan Lukas a další autoři. Paseka, Praha 2019, 184 stran, doporučená cena 280 korun.

Obálka knihy Ondřeje Kundry, repro: Paseka