Fotografka Jitka Hanzlová: V jednoduchém spočívá to podstatné

Narodila se roku 1958 v Náchodě, vyrůstala v Rokytníku, odkud také pochází její první fotografická série. V roce 1982 emigrovala do Německé spolkové republiky. Tam začala fotit – ještě dříve, než se naučila německy. Později vystudovala fotografii na univerzitě v Essenu. Od devadesátých let cestovala a fotografovala po Evropě, Spojených státech i Africe. Vydala řadu monografií – například Rokytník, Bewohner, Forest, Hier, Cotton Rose, Horse, Vanitas a nově i Tišiny. V jednom textu píše španělská kritička a kurátorka Isabel Tejeda, že všechny fotografie Jitky Hanzlové jsou vlastně portréty. A to přesto, že fotografuje i města a přírodu. Za své práce získala řadu uznání – mimo jiné cenu Otto Steinerta, Grand Prix-Projekt Grant v Arles nebo Paris Photo Prize. Působila jako hostující profesorka na Akademii der Künste v Hamburku a Zürcher Hochschule der Künste v Curychu.

Pohled do výstavy Jitky Hanzlové Tišiny ve Veletržním paláci Národní galerie Praha, foto: NG – Katarína Hudačinová

Začala jste fotografovat v emigraci do Německa, kdy rodná řeč ustoupila do pozadí a nová se teprve rodila a tím se „zrak stal vaší první řečí”, tedy alespoň na čas. Snažila jste se vyjadřovat svoje myšlenky vizuálně?

Myslím, že o to jít nemohlo, protože jsem se fotografovat musela nejprve naučit. Ze začátku jsem komunikovala kreslenými obrázky a dopisy. Byla tu tedy potřeba se sdělit. Ale zjistila jsem, že kreslení mi k tomu nestačí. Myslím, že to začalo takovou řečí dovnitř. Přístupem do vlastního světa. Vyjadřovat se prostřednictvím fotografií totiž nejde hned. Vlastně to bylo takové přibližování se k sobě, které ostatně dosud trvá.

Váš první cyklus začal vznikat v Rokytníku – místě, odkud pocházíte – bezprostředně po návratu z emigrace. Jak vás tento soubor ovlivnil? Začala jste díky ní svůj domov vnímat jinak?

Určitě. Já tam vyrostla. Na dovolené jsme nejezdili, takže dva měsíce prázdnin vždy patřily loukám, lesům, domovu a nám dětem. Pohybovali jsme se víceméně pořád v našem okolí. Ale když pak člověk vyspěje, začne vystrkovat růžky a odpoutávat se od svých rodičů, tak mi najednou začalo být všechno malé. Musela jsem odejít, neboť to bylo těsné a kontrolované ze všech směrů. V patnácti jsem byla na internátu, pak jsem pracovala v Hradci, potom v Praze. Hledala jsem svobodný život. Po útěku do Německa jsem se dostávala k různým výtiskům s informacemi o situaci v Československu i ve světě, a to mi začalo otevírat oči. Puzzle se začaly skládat. Samozřejmě, nebylo to lehké už proto, že jsem utekla při vědomí, že není návratu. O to větší byla radost vrátit se na místo dětství. Zkušenost odloučení mě dovedla i k poznatku, že v jednoduchém je to podstatné.

Na svých sériích pracujete několik let. Máte předem promyšlený koncept, nebo jednotlivé soubory vznikají spolu s plynoucím časem, intuitivně?

Vznikají intuitivně. Většinou mám na začátku jen směr, vizi, téma. A potom to ve mně i podvědomě skrze práci začne růst. Je to aproximace.

Nejprve jste pracovala s černobílými filmy, později jste přešla k barvě, která se stala pro vaši tvorbu typickou. Co bylo impulsem k tomu přechodu?

Byla jsem přesvědčená, že černobílá fotografie je mé médium. Ale když jsem po vyvolání prvních černobílých kroků v Rokytníku zjistila, že to vůbec nevystihuje ony vybledlé barvy východního bloku, vydala jsem se cestou barevné fotografie, a už mi zůstala.

Výstava ve Veletržním paláci nese název Tišiny. Pocit ticha vyvolávají i vaše fotografie. Jak jste došla ke svému autorskému rukopisu?

Byl to dlouhý proces. Ticho jsem hledala vždycky, možná proto, že jsem v něm vyrostla. V Rokytníku totiž nebylo nic než okolní příroda a možná jedno auto na ulici. Jinak jen šuměl potok. Možná, že právě to jsem si začala v urbánním kontextu, v němž jsem žila, o to více uvědomovat. Myslím zároveň, že pro tvoření je ticho strašně důležité, pro vnitřní svět.

Forest, untitled, 2000–2005. Reprodukováno se svolením autorky, foto: Jitka Hanzlová

Často pracujete s motivy přírody. Další z vašich sérií, Forest, vyobrazuje les. Co pro vás příroda znamená?

Kdybych to vyjádřila slovy mé japonské asistentky, když jsem pracovala v Japonsku: „The nature is the mother“. Tahle věta se mi hrozně líbila, potkala se s mým postojem. V přírodě jsem vyrostla, moji rodiče mají k přírodě vztah, jsou s ní spjatí, žijí s ní dodnes. Tam je skryté všechno. Tam najdete odpovědi, i nezodpovězené otázky. Bez ní nemůžeme nic. Ona bez nás ano.

V letech 1997–2000 jste portrétovala ženy nejrůznějších národností v různých světových městech, tak vznikl cyklus Female. Podle čeho jste volila, které ženy na ulici oslovíte?

Tohle se hrozně těžko popisuje, protože jde o intuitivní záležitost. Jednám přímo v situaci. Jdete po ulici a pozorujete lidi. To dělá každý. Rozdíl je v tom, že vy jdete dál, zatímco já je zastavím a začnu s nimi komunikovat. Je v tom určitá fascinace. Ten dotyčný člověk musí něco vyzařovat. V nejlepším případě mezi námi vznikne spojení, které je základem portrétu.

Přestože portrétujete lidi různých národností a etnických skupin, vždy je z portrétů cítit jistá blízkost. Stejně je tomu u vašich snímků zvířat, které dokážete zobrazit jako bytosti s vědomím, téměř rovné člověku. Vy jste se znala s britským kritikem a spisovatelem Johnem Bergerem, který ve své eseji Proč se dívat na zvířata popisuje, že od dob Descarta se v lidském náhledu ze zvířat staly bezduché stroje sloužící lidem. Ovlivnilo váš pohled na faunu a floru přátelství s Johnem Bergerem?

Ten „bergerovský“ náhled na zvířata ve mně už byl. Ale John se hlavně stal mým komplicem. A to je to krásné! Když v tom lítáte sama, tak jsou různá období, kdy člověk znejistí nebo neví. On to byl chytrý, a hlavně velký člověk. Dokázal koukat za věci, nebo do věcí. Dokázal svým pohledem překvapit. A já se od něj ráda učila a hodně naučila.

Ve vašich pozdějších souborech je patrný odklon od původní světlosti či prosvětlenosti fotografií. Ať už se jedná o portréty připomínající renesanční malby ze série There Is Something I Don’t Know, nebo fotografie rostlin Vanitas, odkazující už svým názvem na staré obrazy zátiší. Ty by se ostatně díky své ponuré atmosféře, ale i kráse mohly klidně jmenovat Memento mori. Cítíte potřebu zachytit věci dřív, než pominou?

Mám ráda kytky. Na terase mám asi sto květináčů a ráda pozoruji, jak se vše zjara probouzí. Potřebuju mít občas prsty v zemi, mít kolem sebe přírodu. Když dáte řezané kytky do vázy, mají ustřižený mozek, tedy kořen. Ještě nějakou dobu bez něj vegetují ze setrvačnosti, a pak začnou odcházet. Tato květina odejde navždycky, pokud nemá v květu semeno. Vadnoucí kytky jsem dříve také vyhazovala. Jenže pak jsem si všimla, že když začínají vadnout, nabírají úplně jinou krásu: dějí se v nich věci, a pokud se do nich člověk zakouká a vezme je pod lupu, začne objevovat úplně jiný svět. Jednou mi John (Berger) poslal obrázek kosatce. Mám kosatce moc ráda, protože jsem s nimi vyrůstala. Kosatec byl na černém pozadí. Tento obrázek se stal mou inspirací. A tak jsem si tyto umírající květiny začala v noci fotografovat.

Jitka Hanzlová, Praha, únor 2020, foto: Tereza Kopelentová

Další posun je patrný na jedné z vašich nejnovějších sérií – Water. Přecházíte od konkrétní fotografie k abstrakci. Baví vás stále zkoumat možnosti fotografického vyjadřování?

Baví. Ale hlavně si myslím, že každá série potřebuje svůj vlastní přístup. A na ten musím nejdřív přijít. To znamená jít i do nejistoty, zbavit se navyklého vidění a najít novou, svou cestu. To znamená jít do tunelu, do neznáma. Přesně tak jsem to zažila i u jiných sérií. Možná nejtěžší to bylo u sérií Forest a Horse.

Při pohledu na vaše fotografie – zejména jejich tonalitu – se nemůžu ubránit myšlence, že by dokonale zapadly do dnešní estetiky Instagramu. Využíváte tuhle sociální síť, nebo by vaše snímky „přehlušila”?

Instagram nemám, a nechci jej mít. Možná že je to součást mé potřeby ticha, i ticha vizuálního.

Jak nahlížíte na digitální fotografii?

Když se začala prosazovat, tak jsem si říkala, že ještě ne, ještě to nechám vyvinout. Proces práce s negativem v sobě nese určité tajemství. Obrázky jsou schované v černé škatulce a nevidíme je až do chvíle vyvolání. Někdy mezi expozicí a vyvoláním uplynou i týdny. Možná, že tím stoupá zvědavost, napětí. Vždycky jsem zvětšovala sama a měla jsem to ráda – hrát si obrázkem tři, čtyři hodiny a vyloudit z něj maximum v barvách i ve světle znamenalo žít všechno dvakrát. Dostat se digitálně k těm barvám je – jak jsem poznala – přinejmenším stejně tak náročné, ne-li náročnější. Příjemné je, že díky digitalizaci existuje více možností, jak to udělat. Zatímco práce s negativem má určitou hranici, na niž nutně narazíte. Ale právě to má i svůj půvab.