Fotografka Jitka Hanzlová: V jednoduchém spočívá to podstatné

Jitka Hanzlová, Praha, únor 2020
Jitka Hanzlová, Praha, únor 2020, foto: Tereza Kopelentová

Narodila se roku 1958 v Náchodě, vyrůstala v Rokytníku, odkud také pochází její první fotografická série. V roce 1982 emigrovala do Německé spolkové republiky. Tam začala fotit – ještě dříve, než se naučila německy. Později vystudovala fotografii na univerzitě v Essenu. Od devadesátých let cestovala a fotografovala po Evropě, Spojených státech i Africe. Vydala řadu monografií – například Rokytník, Bewohner, Forest, Hier, Cotton Rose, Horse, Vanitas a nově i Tišiny. V jednom textu píše španělská kritička a kurátorka Isabel Tejeda, že všechny fotografie Jitky Hanzlové jsou vlastně portréty. A to přesto, že fotografuje i města a přírodu. Za své práce získala řadu uznání – mimo jiné cenu Otto Steinerta, Grand Prix-Projekt Grant v Arles nebo Paris Photo Prize. Působila jako hostující profesorka na Akademii der Künste v Hamburku a Zürcher Hochschule der Künste v Curychu.

Pohled do výstavy Jitky Hanzlové Tišiny ve Veletržním paláci Národní galerie Praha Pohled do výstavy Jitky Hanzlové Tišiny ve Veletržním paláci Národní galerie Praha, foto: NG – Katarína Hudačinová

Začala jste fotografovat v emigraci do Německa, kdy rodná řeč ustoupila do pozadí a nová se teprve rodila a tím se „zrak stal vaší první řečí”, tedy alespoň na čas. Snažila jste se vyjadřovat svoje myšlenky vizuálně?

Myslím, že o to jít nemohlo, protože jsem se fotografovat musela nejprve naučit. Ze začátku jsem komunikovala kreslenými obrázky a dopisy. Byla tu tedy potřeba se sdělit. Ale zjistila jsem, že kreslení mi k tomu nestačí. Myslím, že to začalo takovou řečí dovnitř. Přístupem do vlastního světa. Vyjadřovat se prostřednictvím fotografií totiž nejde hned. Vlastně to bylo takové přibližování se k sobě, které ostatně dosud trvá.

Váš první cyklus začal vznikat v Rokytníku místě, odkud pocházíte bezprostředně po návratu z emigrace. Jak vás tento soubor ovlivnil? Začala jste díky ní svůj domov vnímat jinak?

Určitě. Já tam vyrostla. Na dovolené jsme nejezdili, takže dva měsíce prázdnin vždy patřily loukám, lesům, domovu a nám dětem. Pohybovali jsme se víceméně pořád v našem okolí. Ale když pak člověk vyspěje, začne vystrkovat růžky a odpoutávat se od svých rodičů, tak mi najednou začalo být všechno malé. Musela jsem odejít, neboť to bylo těsné a kontrolované ze všech směrů. V patnácti jsem byla na internátu, pak jsem pracovala v Hradci, potom v Praze. Hledala jsem svobodný život. Po útěku do Německa jsem se dostávala k různým výtiskům s informacemi o situaci v Československu i ve světě, a to mi začalo otevírat oči. Puzzle se začaly skládat. Samozřejmě, nebylo to lehké už proto, že jsem utekla při vědomí, že není návratu. O to větší byla radost vrátit se na místo dětství. Zkušenost odloučení mě dovedla i k poznatku, že v jednoduchém je to podstatné.

Na svých sériích pracujete několik let. Máte předem promyšlený koncept, nebo jednotlivé soubory vznikají spolu s plynoucím časem, intuitivně?

Vznikají intuitivně. Většinou mám na začátku jen směr, vizi, téma. A potom to ve mně i podvědomě skrze práci začne růst. Je to aproximace.

Pohled do výstavy Jitky Hanzlové Tišiny ve Veletržním paláci Národní galeriePohled do výstavy Jitky Hanzlové Tišiny ve Veletržním paláci Národní galerie Praha, foto: NG – Lukáš Havlena

Nejprve jste pracovala s černobílými filmy, později jste přešla k barvě, která se stala pro vaši tvorbu typickou. Co bylo impulsem k tomu přechodu?

Byla jsem přesvědčená, že černobílá fotografie je mé médium. Ale když jsem po vyvolání prvních černobílých kroků v Rokytníku zjistila, že to vůbec nevystihuje ony vybledlé barvy východního bloku, vydala jsem se cestou barevné fotografie, a už mi zůstala.

Výstava ve Veletržním paláci nese název Tišiny. Pocit ticha vyvolávají i vaše fotografie. Jak jste došla ke svému autorskému rukopisu?

Byl to dlouhý proces. Ticho jsem hledala vždycky, možná proto, že jsem v něm vyrostla. V Rokytníku totiž nebylo nic než okolní příroda a možná jedno auto na ulici. Jinak jen šuměl potok. Možná, že právě to jsem si začala v urbánním kontextu, v němž jsem žila, o to více uvědomovat. Myslím zároveň, že pro tvoření je ticho strašně důležité, pro vnitřní svět.

Forest, untitled, 2000–2005 Forest, untitled, 2000–2005. Reprodukováno se svolením autorky, foto: Jitka Hanzlová

Často pracujete s motivy přírody. Další z vašich sérií, Forest, vyobrazuje les. Co pro vás příroda znamená?

Kdybych to vyjádřila slovy mé japonské asistentky, když jsem pracovala v Japonsku: „The nature is the mother“. Tahle věta se mi hrozně líbila, potkala se s mým postojem. V přírodě jsem vyrostla, moji rodiče mají k přírodě vztah, jsou s ní spjatí, žijí s ní dodnes. Tam je skryté všechno. Tam najdete odpovědi, i nezodpovězené otázky. Bez ní nemůžeme nic. Ona bez nás ano.

V letech 1997–2000 jste portrétovala ženy nejrůznějších národností v různých světových městech, tak vznikl cyklus Female. Podle čeho jste volila, které ženy na ulici oslovíte?

Tohle se hrozně těžko popisuje, protože jde o intuitivní záležitost. Jednám přímo v situaci. Jdete po ulici a pozorujete lidi. To dělá každý. Rozdíl je v tom, že vy jdete dál, zatímco já je zastavím a začnu s nimi komunikovat. Je v tom určitá fascinace. Ten dotyčný člověk musí něco vyzařovat. V nejlepším případě mezi námi vznikne spojení, které je základem portrétu.

Přestože portrétujete lidi různých národností a etnických skupin, vždy je z portrétů cítit jistá blízkost. Stejně je tomu u vašich snímků zvířat, které dokážete zobrazit jako bytosti s vědomím, téměř rovné člověku. Vy jste se znala s britským kritikem a spisovatelem Johnem Bergerem, který ve své eseji Proč se dívat na zvířata popisuje, že od dob Descarta se v lidském náhledu ze zvířat staly bezduché stroje sloužící lidem. Ovlivnilo váš pohled na faunu a floru přátelství s Johnem Bergerem?

Ten „bergerovský“ náhled na zvířata ve mně už byl. Ale John se hlavně stal mým komplicem. A to je to krásné! Když v tom lítáte sama, tak jsou různá období, kdy člověk znejistí nebo neví. On to byl chytrý, a hlavně velký člověk. Dokázal koukat za věci, nebo do věcí. Dokázal svým pohledem překvapit. A já se od něj ráda učila a hodně naučila.

Ve vašich pozdějších souborech je patrný odklon od původní světlosti či prosvětlenosti fotografií. Ať už se jedná o portréty připomínající renesanční malby ze série There Is Something I Don’t Know, nebo fotografie rostlin Vanitas, odkazující už svým názvem na staré obrazy zátiší. Ty by se ostatně díky své ponuré atmosféře, ale i kráse mohly klidně jmenovat Memento mori. Cítíte potřebu zachytit věci dřív, než pominou?

Mám ráda kytky. Na terase mám asi sto květináčů a ráda pozoruji, jak se vše zjara probouzí. Potřebuju mít občas prsty v zemi, mít kolem sebe přírodu. Když dáte řezané kytky do vázy, mají ustřižený mozek, tedy kořen. Ještě nějakou dobu bez něj vegetují ze setrvačnosti, a pak začnou odcházet. Tato květina odejde navždycky, pokud nemá v květu semeno. Vadnoucí kytky jsem dříve také vyhazovala. Jenže pak jsem si všimla, že když začínají vadnout, nabírají úplně jinou krásu: dějí se v nich věci, a pokud se do nich člověk zakouká a vezme je pod lupu, začne objevovat úplně jiný svět. Jednou mi John (Berger) poslal obrázek kosatce. Mám kosatce moc ráda, protože jsem s nimi vyrůstala. Kosatec byl na černém pozadí. Tento obrázek se stal mou inspirací. A tak jsem si tyto umírající květiny začala v noci fotografovat.

Jitka Hanzlová, Praha, únor 2020 Jitka Hanzlová, Praha, únor 2020, foto: Tereza Kopelentová

Další posun je patrný na jedné z vašich nejnovějších sérií Water. Přecházíte od konkrétní fotografie k abstrakci. Baví vás stále zkoumat možnosti fotografického vyjadřování?

Baví. Ale hlavně si myslím, že každá série potřebuje svůj vlastní přístup. A na ten musím nejdřív přijít. To znamená jít i do nejistoty, zbavit se navyklého vidění a najít novou, svou cestu. To znamená jít do tunelu, do neznáma. Přesně tak jsem to zažila i u jiných sérií. Možná nejtěžší to bylo u sérií Forest a Horse.

Při pohledu na vaše fotografie zejména jejich tonalitu se nemůžu ubránit myšlence, že by dokonale zapadly do dnešní estetiky Instagramu. Využíváte tuhle sociální síť, nebo by vaše snímky „přehlušila”?

Instagram nemám, a nechci jej mít. Možná že je to součást mé potřeby ticha, i ticha vizuálního.

Jak nahlížíte na digitální fotografii?

Když se začala prosazovat, tak jsem si říkala, že ještě ne, ještě to nechám vyvinout. Proces práce s negativem v sobě nese určité tajemství. Obrázky jsou schované v černé škatulce a nevidíme je až do chvíle vyvolání. Někdy mezi expozicí a vyvoláním uplynou i týdny. Možná, že tím stoupá zvědavost, napětí. Vždycky jsem zvětšovala sama a měla jsem to ráda – hrát si obrázkem tři, čtyři hodiny a vyloudit z něj maximum v barvách i ve světle znamenalo žít všechno dvakrát. Dostat se digitálně k těm barvám je – jak jsem poznala – přinejmenším stejně tak náročné, ne-li náročnější. Příjemné je, že díky digitalizaci existuje více možností, jak to udělat. Zatímco práce s negativem má určitou hranici, na niž nutně narazíte. Ale právě to má i svůj půvab.

Související