Živly & pudy & emoce Antonína Kratochvíla svázané do čtyř kapitol

vojenská hlídka
Irák, 2003. Z výstavy Antonín Kratochvíl: Fotoeseje, foto: Antonín Kratochvíl

Podstatná je retrospektiva Fotoeseje instalovaná v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Tomu, kdo autorovu výhradně černobílou tvorbu zná, nepřináší téměř nic nového, nicméně kurátorské uspořádání Pavlíny Vogelové dává Kratochvílově tvorbě zaznít. Divákovi, který přichází vybaven spíše základním povědomím o díle tohoto mezinárodně uznávaného fotografa, může výstava přinést dosti komplexní informaci a zážitek vyžadující osobní postoj, neboť autorovy snímky nejsou deklarativní, avšak znepokojující a apelativní ano.

Expozice nezačíná v prvním, nýbrž až ve druhém patře Domu U Kamenného zvonu a návštěvníka tedy vede po galerijních podlažích odshora dolů. Ukazuje se to být jako jednoduchý a funkční nápad, přitom málokdy v těchto prostorách využívaný, ačkoliv členité interiéry historického domu s gotickými prvky mají u nejedné ze zdejších výstav svůj podíl na tom, že právě ve druhém patře, a zejména v jeho zadní části, se z instalací vytrácí energie. Nadto se návštěvník při tomto standardním uspořádání vrací po absolvování výstavy stejnou trasou, jíž během prohlídky prošel. U Kratochvílovy retrospektivy se toto díky otevření únikového schodiště neděje, divák pokračuje v jednom směru pořád „pryč“ a v prvním podlaží expozici opustí.

Vittorio Storaro Vittorio Storaro, 1990. Z výstavy Antonín Kratochvíl: Fotoeseje, foto: Antonín Kratochvíl

Kurátorka Pavlína Vogelová rozčlenila autorovy práce do čtyř tematických oddílů: Člověk a příroda, Člověk a konflikt, Válka, Člověk a vize. Pojmenování to není úplně přesné, protože válka je rovněž druhem konfliktu, ostatně existuje sousloví „válečný konflikt“. Vogelová má vůbec problémy s přesným formulováním, což se vrchovatě projevuje v obsáhlém katalogu, který k výstavě vyšel a v němž se o autorově díle rozepisuje a snaží se je charakterizovat (této publikaci se tu budeme věnovat v samostatné recenzi). Když však přestaneme bazírovat na přesnosti pojmenování oddílů a přimhouříme nad těmi slovy oči, zjistíme, že celek výstavy docela funguje.

Ve vstupním oddíle se nachází výběr ze snímků, které Kratochvíl exponoval na různých místech Země, kupříkladu na Galapágách, v Jižní Americe, v Iráku, v Rumunsku. Střídají se zde záznamy ekologicky postižených krajin s obrazově emocionálními záznamy autorova setkání s přírodou ještě relativně nedotčenou. Mezi druhým a třetím oddílem existuje nepopiratelný překryv – tím spíš, že Kratochvílova metoda nepopisného záznamu následků ozbrojených bojů je přítomna v obou těchto oddílech; faktografické nuance se smývají ve prospěch expresivity záznamu, syrového zachycení dojmu, který fotograf z viděného měl. Rozdíl je pouze v tom, že v oddíle Válka převažují snímky z Iráku, kam autor odjel v závěsu za americkou armádou a irácká země ještě hořela. Kdežto například v Kambodži nebo ve Rwandě (Člověk a konflikt) fotografoval až poté, když tamní genocidy byly dokonány. Závěrečný oddíl Člověk a vize je nejútěšnější; stojí na portrétech kulturních osobností, ale i bezejmenných, něčím výmluvných tváří. Valná většina těchto portrétů se objevila v autorových knihách Incognito (2001) a Persona (2006). Do portrétního oddílu autor s kurátorkou rovněž zařadili předloňské snímky tanečníků z pražského Národního divadla, ale to je oproti zbytku oddílu i celé výstavní kolekce „hodňoučký“ dekor.

Výstava Fotoeseje je tedy komponována tak, aby divák do ní vešel a nebyl ihned naplno, téměř bez výjimky konfrontován s bolestmi a hrůzami, jež jsou obsahem prostředních – a stěžejních! – oddílů. A když se prohlídka chýlí ke konci, nastává chvíle pro vydechnutí u snímků celebrit. Není to ke škodě. Hutný a svírající dojem z prostředních, konfliktních oddílů ještě umocňují krátká videa, umně sestříhaná z autorových fotografií nebo (jím rovněž pořizovaných) filmových záběrů – jde o několikaminutové intenzivní dokupříběhy.

Fotoeseje jsou nesporně dosavadním završením Kratochvílových výstavních aktivit. A v tuzemském kontextu půjde o jednu z fotografických akcí letošního roku.

Rodinný apendix

Výstava v Leica Gallery Prague Můj otec Antonín Kratochvíl se váže na stejnojmenný dokument Andrey Sedláčkové. V tom filmu je vidět, že otec i syn při natáčení fotografují, například v Černobylu nebo v New Yorku. A právě výběr ze snímků exponovaných při vzniku dokumentu tvoří tuto galerijní sestavu. Převážná část instalovaných záběrů je černobílých a nese se v poetice Antonínovy vizuality, i když autory záběrů jsou někdy otec, jindy syn. Ačkoliv se Michael snaží fotograficky od otce odlišit, má takříkajíc svůj džob, tady se prezentuje snímky, jež jsou tátově stylu nápadně podobné. Divák tak může během procházení galerií provozovat drobnou hru: nepůjde hned k popiskům, nýbrž zkusí hádat, která fotka je čí. V několika málo exponátech je Antonínův rukopis ihned patrný (neostrost, diagonální kompozice), u jiných to okamžitě rozeznatelné není.

Abychom tady nechodili kolem horké kaše: záběry vzniklé během natáčení jsou zajímavostí, rozhodně nevzniklo nic, co by rozhojnilo Antonínovo „best of“ a Michaelovi založilo na samostatný nosný projekt. Specifickou kapitolou jsou pak barevné fotografie dokumentující práci štábu a protagonistů při vzniku portrétu Můj otec Antonín Kratochvíl; ty pořídili kameramani filmu Jan Baset Střítežský a David Cysař. Instalovány jsou v horní místnosti galerie. Jde o vyložené účelovky, fotky pro média nebo do albíčka pro štáb a aktéry, ale na výstavě působí zbytně. Pozoruhodné přitom je, že přinejmenším v Černobylu se otec a syn fotili i navzájem, některé ty snímky režisérka Sedláčková zakomponovala do filmu, ale na výstavě se nevyskytují.

Expozice Můj otec Antonín Kratochvíl je doprovodná, sekundární akce. Nic víc, nic méně.

starý muž v kožešinové čepici sedí u stolu Černobyl, Ukrajina, 2018. Fotografie pořízená během natáčení filmu Můj otec Antonín Kratochvíl. Z výstavy v Leica Gallery Prague, foto: Antonín Kratochvíl

Antonín Kratochvíl: Fotoeseje. Kurátorka Pavlína Vogelová. GHMP – Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské nám. 13. Výstava trvá do 18. října 2020.

Antonín Kratochvíl & Michael Kratochvíl: Můj otec Antonín Kratochvíl. Leica Gallery Prague, Školská 28. Výstava trvá do 6. září 2020.

Související