Sjedeme to, Antoníne, ještě jednou. A tentokrát skoro až do konce
Muž, který má hotovo, a přitom některé resty už nikdy nemůže dohonit. To je stěžejní dojem z celovečerního dokumentárního filmu Můj otec Antonín Kratochvíl, který natočila Andrea Sedláčková. Fakt, že ten portrét natočila žena, je ve vyznění patrný a pro snímek podstatný.
Když do vyhledávání v iVysílání, tedy na stránce či v aplikaci České televize, zadáte Antonín Kratochvíl, vyjede vám slušná řádka pořadů, v nichž se tento muž vyskytl: 13. komnata, Na plovárně, Všechnopárty, Uchem jehly, Krásný ztráty, nemluvě o četných zpravodajských zmínkách. Kromě toho s Kratochvílem natočil v roce 1999 režisér Jiří Střecha pro ČT půlhodinový dokument Narodil jsem se fotografem (Sedláčková z něho některé záběry využila ve svém dokumentu). Kratochvílův osud byl také probrán v mnoha novinách a časopisech, kapitolu mu ve své knize Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci (1997) věnoval spisovatel a scenárista Jan Novák. Vloni vyšla třísetstránková publikace AK47, která přináší výběr autorových prací a textové ohlédnutí za fotografovým životem a dílem, jak je zaznamenala Lenka Klicperová. Režisérka Andrea Sedláčková šla tedy dost do plných. Přesto obstála.
Podívejte se na trailer filmu Můj otec Antonín Kratochvíl. Na snímku Antonín Kratochvíl v Černobylu, foto: Aerofilms Klíč Sedláčková našla ve fotografově synovi Michaelu, dnes již padesátníkovi, jehož matku, svoji manželku, Antonín opustil ještě před Michaelovým narozením. Odjel do emigrace, prostě z Československa utekl; snil o tom už do časů své puberty. Poprvé Antonín syna viděl, až když ten již byl dospělý, devatenáctiletý. Oba zjistili, že se sobě až neuvěřitelně podobají, shodují se v dikci, v gestech. Tohle první setkání se uskutečnilo ještě v době, kdy v Československu panovala komunistická strana a Antonín, coby již cizinec, Američan, se mohl do rodné země konečně podívat. Otec se synem se domluvili, že Michael rovněž emigruje, jenže kdosi jej udal, režim mu sebral pas a vypakoval ho dva roky na vojnu. Když se z ní mladý muž vrátil, psal se rok 1989, nastal politický převrat – a pro Antonína a Michaela znamenal volný pohyb kromě jiného to, že se konečně začali poznávat. Nastal docela bolestný proces, který je ve filmu oběma muži neidylicky reflektován.
Sedláčková tedy Kratochvíla portrétuje přes vztahy, aniž by jeho tvorbu odsouvala do pozadí, „pouze“ ukazuje, kolik fotograf za svoji kariéru předního dokumentaristy vztahově zaplatil. Čtyři manželky, tři synové. Vztah s nejstarším Michaelem jsme tu právě naznačili. Prostřední, dnes rovněž už dospělý Wayne, vzpomíná, jak si coby dítě myslel, že otec pracuje na letišti, protože ho často slyšel říkat, že jede právě tam – a pak třeba i na týdny táta zmizel. Wayne přiznává, že otce vlastně „moc nezná“. A pak je tu školou povinný Gavin, který s Antonínem a Gabrielovou Kratochvílovými (ona je matkou i Wayneho) žije ve společné české domácnosti – Kratochvíl s rodinou před časem natrvalo přesídlil do ČR. Tomuto synovi se Antonín Kratochvíl (*1947) věnuje dá se říci nejtradičněji, s ním zřejmě v lecčems zažívá otcovskou premiéru.
Z oněch tří vztahů otec-syn je pro film dominantní vztah s prvorozeným Michaelem, i proto, že otci kdysi asistoval a sám se rovněž věnuje fotografii. Kromě jiného k té asistenci patřila někdejší společná cesta do Černobylu, kde syn tátovi tahal brašny s fotoaparáty a nabíjel mu do nich filmy (dnes oba fotí na digitál). Nyní, před objektivem režisérčiny kamery, si cestu na Ukrajinu zopakují: procházejí místa, kde Antonín, když byl ještě před nějakými osmnácti lety fotografickým „bourákem“, suverénně pracoval za Michaelovy asistence; teď tu fotí oba, jen tak, dá se říct rekreačně. Antonín obtížně chodí, věk si vybírá daň. Večer si u krbu povídají o minulosti, co kdo kdy cítil, o co se snažil. Řeč však drží především syn, Antonín zůstává zdrženlivý, udržuje si své ochranné vrstvy, kterým Michael svým způsobem rozumí, současně jej dráždí, protože o určitých osobních věcech by chtěl s otcem mluvit naplno, ale nějak to nejde. Paradoxně se k Antonínovi jako svému otci nejvehementněji ve filmu hlásí jeho newyorský přítel a někdejší asistent Michael Persson; asi proto, že Kratochvíl jeho otcem fakticky není.
Režisérka do vyprávění nastříhává sekvence Kratochvílových černobílých fotografií, vesměs tak činí v tematických trsech, které se buď asociativně nebo přímo vážou k tomu, o čem je řeč. Když protagonista kupříkladu vzpomíná na krušné bydlení s rodiči ve Vinoři, kam po únoru 1948 rodinu živnostníka, komunálního fotografa Jaroslava Kratochvíla, vystěhovali z Lovosic, filmařka do obrazu zakomponuje reprodukce autorových fotografií dětí žijících v drsných podmínkách. Celý dokument sice začíná pasáží, kdy Antonín fotografuje dle všeho nějakou zakázku, tanečnici ve výskoku v industriálně vyhlížejícím prostoru, ale jinak nechává Kratochvílovy vysloveně komerční zakázky stranou – vyjma několika barevných lifestylových fotek a černobílých, dynamických portrétů světových kulturních celebrit, které autor shrnul do souboru Persona. S těmito snímky je propojena část z těch minut filmu, které štáb nasnímal v New Yorku. Do nich se Sedláčkové podařilo dostat melancholickou atmosféru, kdy Antonín s Michaelem procházejí mimo jiné místa, kde portréty Davida Bowieho či Harveye Keitela vznikaly – všechno jsou to už jen vzpomínky, Antonínův pravý, nabouchaný newyorský čas, jeho tvůrčí vrchol, je prostě pryč.
Respektive ještě na jednu zakázku dojde. V roce 2018 Antonín přijal nabídku nadace Peace, aby odjel do Rwandy obrazově zmapovat, jak se to v zemi změnilo od genocidy, která v tomto africkém státě vypukla roku 1994 a jejíž následky tenkrát dokumentoval. Filmové záběry ukazují starého pardála fotícího nejednou už v sedě, ale zde vzniklé snímky, jimiž režisérka prokládá tyto sekvence, dokládají, že oko pořád ještě Antonín má.
Můj otec Antonín Kratochvíl je portrétem nesporně bilančním, podtrhává se tu životní účet. Nejde jen o melancholii newyorských pohledů skrze výlohy, kdy oko kamery sleduje mírně posmutnělou tvář protagonisty sedícího v kavárně nebo v restauraci. Či o melancholii zátiší s věcmi, které Kratochvílovi zůstaly po focení včetně výprav do nebezpečných zón a nyní se mu tyhle „relikvie“ válejí poházené na půdě domu. Režisérce v Antonínově účtování napomohl čas. Fotograf zdravotně zkolaboval, vypověděly mu službu některé životné důležité orgány. Několik týdnů ležel v umělém spánku. Nebylo jisté, zda přežije. Sedláčková je svědkem jedné rodinné návštěvy ve špitále, kdy Antonín už je z nejhoršího venku, sedí na vozíku, povídá si s Michaelem. „Žena se o mě stará. Co bys chtěl víc? Pro mě to jsou to jistoty, rozumíš? To, co je důležitý. Myslím, že ta fotografie tak důležitá není, vole, že mi to jenom živilo. I když jsem v tom měl úspěch… Když přijde kosa na kámen, jak tady říkaj‘, so fucking up.“
Byl jsem zvědav, zda Sedláčková pomine, či nepomine aféru z předloňského léta, kdy Kratochvíl čelil obvinění z nevhodného chování vůči ženám, přičemž americká VII Photo Agency, kterou v roce 2001 spoluzakládal, mu kvůli tomu nejprve pozastavila členství, a po několika týdnech Antonín na členství sám rezignoval. Režisérka aféru nechá zaznít. Obvinění komentuje jak fotograf sám, tak jeho synové a manželka. Považují to za nespravedlnost a pitomost, za plod podivné atmosféry, v níž člověk může být považován za vinného jen na základě obvinění, které nemusí být prokazováno soudní cestou. Režisérka se neptá druhé strany, tedy agentury, ukazuje pouze, že Kratochvíla a jeho nejbližší ona aféra zasáhla. Dojem z toho je posmutnělý a podobný jako z pasáží v New Yorku: tahle doba už není érou a časem Antonína Kratochvíla. Ten má takříkajíc hotovo; se všemi jizvami, které utržil, a zároveň zanechal na druhých.
Oblouk se ve filmu přirozeně uzavírá. Portrét začíná záběry z vernisáže výstavy agentury VII v Praze, která se uskutečnila na podzim 2016. Kratochvíl je na vernisáži prominentním aktérem a na kameru o něm uznale hovoří jeho agenturní kolegové Ron Haviv a Ed Kashi. Ke konci filmu vidíme Kratochvíla ve společnosti pěti dalších fotografů a jedné fotografky v pražském Veletržním paláci. Je předjaří loňského roku a nedávno založená česká agentura 400 ASA otevírá svoji první výstavu. Kratochvíl říká, že v „té druhé“ agentuře velké přátelství neexistovalo, jak zjistil. „Já už se s tím nezatěžuju, je to pro mě konečná. Jsem tady se 400 ASA“. „Patřím se. Možná. Já nevím.“
Andrea Sedláčková uchopila Kratochvílův život a dílo bez iluzí, ale s empatií. Přiznávám, že při informacích, že tento snímek vzniká, jsem neměl valná očekávání. Protože některé skutečnosti z fotografova života jsem za těch uplynulých třicet let, kdy je přítomen v českém povědomí, slyšel či četl tolikrát, že je znám skoro nazpaměť. Režisérka ty skutečnosti nemohla pominout, pokud chtěla vyprávět příběh jednoho dramatického a naplněného života. Ale díky nápadu, píli a štěstí odvyprávěla ten příběh s dokumentaristickou nadhodnotou, která se tam dostala jednak díky tomu, že sama žije rozkročena mezi Česko a Francii (do níž emigrovala v roce 1989, nedlouho „před sametem“), jednak díky tomu, že je žena. Žena totiž některé věci neudělá spíš než muž. Ženy neopouští děti tak často, jako muži. Na vztazích a lidských vazbách ženám víc záleží. A zájem o vztahy je právě i hodnotou tohoto dokumentárního portrétu.
Syn & otec. Vizuál k filmu Můj otec Antonín Kratochvíl, foto: Aerofilms
Můj otec Antonín Kratochvíl (ČR, 2020, stopáž 80 minut)
Scénář a režie: Andrea Sedláčková, kamera: Jan Baset Střítežský, David Cysař, střih: Boris Machytka, zvuk: Václav Flegl, hudba: Quentin Sirjacq.
Premiéra: 4. června 2020 v kinech a současně na platformách iTunes, O2 Videotéka, Starmax CZ, Starmax SK, Orange TV, Slovak Telecom, Aerofilms, Dafilms.
