Nekrolog: O kolik by byla česká fotografie bez Pavla Diase chudší
Jestliže tuzemská divadelní obec minulý týden přišla o důležitého pedagoga a teatrologa Jana Císaře, který zemřel ve věku devětaosmdesáti let, pak tento týden obdobná ztráta postihla českou fotografii úmrtím Pavla Diase. Zesnul v pondělí ve věku dvaaosmdesáti let.
Pavel Dias byl šťastným dítětem šedesátých let. Narodil se v Brně roku 1938. O dvacet let později tamtéž absolvoval fotografická studia na Střední uměleckoprůmyslové škole pod vedením uznávaného fotografa a pedagoga K. O. Hrubého. Pak se Dias přesunul do Prahy – na FAMU, konkrétně na katedru filmového obrazu. Na dva roky studium přerušil, respektive byl z něj za podivných okolností vyhozen. Sehnal zaměstnání jako fotograf v barrandovských ateliérech. Když se na FAMU mohl vrátit, pokračoval na katedře kamery, kde vznikla specializace umělecká fotografie. A roku 1964 se stal jejím prvním absolventem. Sám o sobě je to pozoruhodný fakt, ale vazba ke škole má u Diase zvláštní váhu. Stal se totiž později dlouholetým a vyhledávaným pedagogem.
Ještě zpět do šedesátých let; sám říkal, že to byla jeho éra nejplodnější. V té dekádě došlo po temných „padesátých“ letech k časopiseckému vzmachu, práce s fotografií se stala o něco velkorysejší a kreativnější. Pavel Dias byl u toho. Spolupracoval s několika periodiky, za speciální zmínku stojí týdeník Mladý svět (založený roku 1959), který se obrazovým pojetím v rámci možností snažil o tuzemskou variaci humanistické fotografie, esejisticky zacíleného dokumentování života. Dias se ovšem pracovně nikde neuvázal. Protože od konce padesátých let vystavoval a publikoval, byl v témže roce, kdy absolvoval FAMU, přijat do Svazu československých výtvarných umělců, což mu umožnilo zůstat ve svobodném povolání, takzvaně na volné noze. Bral různé zakázky časopisecké a reklamní, ale nikdy nerezignoval na rozvíjení své volné tvorby. A mohl cestovat, což pro něj bylo z tvůrčích důvodů podstatné. Jenže za normalizace šlo všechno hůř.
V roce, kdy bylo Diasovi pětačtyřicet, začala jeho pedagogická dráha. V letech 1983–1988 vedl obor fotografie na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně. A následovalo v podstatě totéž, jako když sám studoval: přesun na FAMU, kam přešel po devětaosmdesátém roce a působil na tamější katedře fotografie dvacet let (jeden čas tam vedl Ateliér dokumentární fotografie). Byl jmenován docentem (1995) a později profesorem (2004). Vedle toho v roce 1997 založil Ateliér reklamní fotografie na Institutu mediálních komunikací Technologické fakulty Vysokého učení technického ve Zlíně, které existovalo do roku 2001 a navázala na ně Univerzita Tomáše Bati, v jejímž ateliéru reklamní fotografie Pavel Dias učil až do roku 2018.
Ve své volné tvorbě Dias postupoval systematicky a uvážlivě. Nikam se netlačil, sem tam něco z toho publikoval většinou ve fotografických periodicích. Do listopadového převratu mu vyšla jediná kniha: Koně formule 1/1 (1985), v níž zúročil desetileté (1975–1985) snímání dostihů. Ale i po převratu autorsky, co se knih týče, mlčel. Naštěstí se jeho díla ujali o generace mladší Filip Láb a Jan Havel a spolu s autorem připravili důstojnou monografii, kterou vydalo univerzitní nakladatelství Karolinum v roce 2015. Publikace nabízí výběr z Diasových prací z let 1956–2000. Všechny jsou černobílé, v řadě z nich je přítomna „poezie všedního dne“, jak znělo sousloví vztahované k literárnímu časopisu Květen, existujícímu v druhé půli padesátých let. Však se také výstava ve foyer pražského kina Lucerna, kterou Dias v roce 1960 připravil s dalšími dvěma fotografickými spolupracovníky Mladého světa, Janem Bartůškem a Miroslavem Huckem, jmenovala Chceme vidět život ve všem.
Pavel Dias rozhodně nebyl fotoreportér. I když dokumentoval aktualitu, například pohřeb upálivšího se Jana Palacha v lednu 1969, převažovala optika střízlivého pozorovatele, kterého více než událost sama o sobě zajímá účast obyčejných, přesněji bezejmenných lidí na dění. Valná většina děl, jež jsou jádrem Diasova odkazu, vznikla v exteriérech, často na ulicích, na nichž byl fotograf jedním z chodců. Nic nearanžoval.
Kromě prostředí koňských dostihů měl Dias ještě jedno téma, které roky ohledával, rozvíjel a zapsal se jím do dějin české fotografie poslední třetiny minulého století. Totiž prostředí někdejších koncentračních táborů, kam přijíždějí pamětníci na pietní akty anebo prostě lidé, kteří chtějí vidět místa, kde se „to“ stalo. „Náklonnost k Židům byla u mě také způsobena tím, že tři moji příbuzní skončili v koncentračních táborech a dva zemřeli. Zavraždili je kvůli odboji, ne proto, že by byli Židé. Osud těch mých příbuzných mě s Židy spojil,“ vysvětlil Dias v rozhovoru s Karlem Hvížďalou, v interview zařazeném do monografie vydané Karolinem. Mimochodem, ten rozhovor stojí za přečtení celý, neboť obnažuje některé dobové drápy, které na Diase dotíraly, včetně Státní bezpečnosti, ale také jeho osobní záležitosti, včetně traumatu ze ztráty syna Pavla (1961–1979), který zemřel na akutní leukemii. Později to fotografa vedlo k vymyšlení charitativního projektu Planeta Malého prince, díky němuž se v nemocnici dostaly k fotoaparátům rakovinou stižené děti a snímaly, jak ony okolí vidí.
„Přál bych si, aby lidé na mě vzpomínali jako na slušného člověka a na dobrého kantora, který svým žákům něco předal. Aby lidé měli rádi moje fotografie,“ zakončil Pavel Dias citovaný rozhovor s Karlem Hvížďalou.
