K čemu to všechno bylo? Kniha, která evokuje zmarněný čas komunistické vojny

Lubomír Větříšek (*1964) po střední škole nastoupil – v roce 1983 – na dvouletou prezenční vojnu v ČSLA, tedy v Československé lidové armádě. To byla ta armáda, která za čtyři desítky let neprošla jedinou skutečnou bojovou operací, nejblíže k tomu měla v roce 1981, kdy byla ve hře invaze do sousedního Polska. Naopak strašlivé ponížení zažila roku 1968, kdy zemi, kterou měla bránit, bez jakéhokoliv odporu zavalila vojska pěti států Varšavské smlouvy, jíž bylo Československo, tedy i ČSLA, součástí. Možná i proto se ČSLA za následné normalizace fakticky stala mimořádně nákladným nástrojem zacíleným především dovnitř republiky, požírající obrovské množství peněz, energie, času. A rozhodně v lidech neprobouzela národní hrdost, nýbrž v nich často aktivovala jejich temnější stránky.

Fotografie ze 4. 10. 1983. Dobový text k ní praví: „První říjnové dny jsou pro mnohé mladé muže důležitým životním krokem, nastupují ke svým útvarům základní vojenskou službu. Po příchodu do kasáren si nejprve převezmou vojenský stejnokroj spolu s dalšími nezbytnými věcmi a postupně se zapojují do rytmu života v kolektivu, ve kterém prožijí dva roky života. Záběr z nástupu nováčků k tankovému útvaru.“ Foto: ČTK – Libor Hajský

Autor Dvou roků v hajzlu si nástup na dvouletou vojnu o pár dní oddálil pobytem v Praze, kde se jako divák zúčastnil festivalu Vokalíza, protože miloval rockovou a vůbec alternativní hudbu. Typem byl takzvaná mánička vyhledávající spřízněnou společnost, hospody, koncerty, pivo. Už sám pozdní nástup na vojnu byl vážným prohřeškem, který Větříškovi nějak prošel i proto, že takových opozdilců jako on se vyskytlo ve Vlašimi, kam cestoval, víc. Čemu však neunikl, to byla mazácká vojna, kterou mu bylo dáno okusit u strážní čety v Bakově nad Jizerou, kam byl odvelen po vlašimském přijímači a po složení vojenské přísahy.

Pro nepamětníky, jichž je pochopitelně čím dál víc, je užitečné vysvětlit, co mazácká vojna obnášela – ostatně na konci Dvou roků v hajzlu je připojený slovníček základních dobových pojmů spjatých s vojenskou službou. Mazácká vojna principiálně spočívala v tom, že ti, kteří do základní služby právě nastoupili, byli soustavně a často krutě šikanováni těmi, kteří měli odslouženo rok či víc. Existoval propracovaný zrůdný systém, který se v armádě tiše toleroval. To nejhorší se vesměs odehrávalo po skončení „zaměstnání“, tedy když lampasáci, rozuměj vojáci z povolání, kasárna opustili a šli domů.

Kromě toho, že nováčči neboli zobáci museli vykonávat běžné pracovní povinnosti za mazáky a supráky (tedy za ty, kteří kroutili druhý rok vojny a užívali si tzv. veget) byli staršími kolegy z plezíru buzerováni, trestáni a testováni tím, že museli běhat, cvičit, plazit se atp. Lubomír Větříšek, docela otužilý mladý muž z Moravy, jehož rodiče měli dům a on se kolem něho musel dennodenně otáčet, disponoval slušnou fyzickou kondicí, díky níž vojenská trýznění zvládl, i když se občas ocitl na pokraji sil. Někteří jiní se však složili…

A to měl Větříšek ještě štěstí, že byl nasazen u malé strážní jednotky, nikoliv u velkého bojového útvaru na Západním vojenském okruhu nebo kdesi na východním Slovensku. I tak si ovšem autor knihy užil své: první půl rok spal denně jen několik málo hodin (dvě až tři), bez ustání byl pod tlakem, ve stresu, o hladu, neustále něco musel vykonávat – ať to mělo smysl či nikoliv. Za půl roku nastoupili na vojnu další nováčci, ti stávající zobáci se posunuli v hierarchii o stupínek výš, a za další půl rok získali privilegia mazáků a mohli dělat těm mladším to, čemu oni sami byli ještě nedávno vystaveni.

Větříšek tento ohavný koloběh líčí s odstupem, s nadhledem, ale nerelativizuje jej, netvrdí, že to tak muselo být, že to prostě k vojně patří. A sám pak mazáckého do koloběhu nenastoupil, nevyužíval jej. Kromě toho se právě během jeho vojny zaběhlé poměry v armádě poněkud měnily. Když se totiž provalily nejhorší případy šikany (mj. smrtelné vyhození vojáka opilými kolegy z okna), začaly po útvarech jezdit kontroly a všichni si dávali o něco větší pozor. Větříšek také tvrdí, že starší muži mu vyprávěli, že například počátkem šedesátých let se v armádě takto rozsáhlá šikana, jaká vládla za normalizace, nevyskytovala. Zda tomu tak skutečně bylo, to není předmětem této recenze, nicméně odpovídalo by to normalizačnímu morálnímu marasmu s jeho všeobecným předstíráním, s rezignací na ideály. Mazácká vojna toho byla integrální součástí.

Větříškovo vyprávění plyne svižně, ale klidně, omezuje se na příhody, které on sám zažil nebo slyšel od svých druhů ve zbrani, nepouští se do jakýchkoliv obecnějších analýz společenské situace. Ve slovníku se vyskytují jak expresivní, pro dobovou vojnu typické výrazy („A když spadnu do nějakého průseru, tak se tu budu mrdat kdo ví jak dlouho.“), tak zjemnělá slova jako „nádherná žabka“, „hajzlík“. Větříškův text je místy poněkud insitní, „zelený“, je patrné, že běží o prvotinu, přesněji o rukopis, jenž původně vznikal pro známé a přátele. Ale není to kniha zbytečná, nehodná vydání, to vůbec ne! Prostě jde o dokument, zdaleka ne první svého druhu, který má mezi vzpomínkami na vojnu své zřejmé místo. (Kupříkladu v lednu 2018 Jiří Glet publikoval tenkou knihu Bez spojení není velení a bez pakárny není vojna; řadu vzpomínek lze nalézt na internetu.) Větříšek nenapsal selankovitý soubor veselých historek, kdy to špatné takříkajíc smazal čas. Absurdní a něčím vtipné historky se ve Dvou rocích v hajzlu vyskytují (u jedné jsem se i nahlas smál), ale text jako celek realitu neuhlazuje, dostojí titulu knihy.

Za zvláštní zmínku stojí pasáže Větříškova paperbacku spojené s Ústřední vojenskou nemocnicí v Praze (ÚVN). Autor se tam ocitl vinou vážných potížích s nosní přepážkou, podstoupil operaci a bylo mu personálem ÚVN posléze nabídnuto, zda by tam nechtěl dělat sanitáře. Takže byl nějaký čas zašitý v ÚVN, stranou kasárenské buzerace. Přicházel do styku s různými případy zranění z vojny. A leccos vyslechl. Jeden za záklaďáků mu řekne, že raději bude nadobro poškozený (někdo mu do polní láhve nalil louh), než aby ještě měl něco společného s armádou. „Bože, jak jen to kontrastuje s propagačními filmy o vojenské službě z té doby typu Copak je to za vojáka,“ dodává autor.

Obálka knihy je dílem Matěje Málka, repro: Host

„Nejvíce na mě zapůsobí příhoda ze společného československo-sovětského cvičení… Mladičký sovětský řidič bez zkušenosti převrátil vojenský náklaďák. Jemu samotnému se nic nestalo, ale velitel vozu je mrtvý a druhý spolujezdec zraněný. Přijíždí vojenské vozidlo GAZ, politruk ohlédne situaci a bez jakéhokoliv vyšetřování příčin nehody řidiče na místě zastřelí,“ líčí Lubomír Větříšek a pokračuje: „Nechce se mi tomu věřit, ale urostlý, svalnatý kluk, který mi to vykládá, se rozklepe a rozpláče: ‚Ty vole, já jel hned za nimi, když se převrátili, tak jsem okamžitě zastavil a vytahoval je z té pomačkané kabiny. Ten ruský lampasák na mě vůbec nebral ohled, střelil toho kluka z půl metru do hlavy, krev stříkala všude kolem.‘“

Takže asi tak.

Lubomír Větříšek: Dva roky v hajzlu. Host, Brno 2021, 240 stran, doporučená cen 299 korun.