Celkem přínosná povrchnost fotografa Tomáš Třeštíka
Kniha Po povrchu Tomáše Třeštíka si na nic nehraje. Je něčím mezi memoáry a zpovědí čtyřicátníka, který kdysi náležel ke zlaté pražské mládeži a dneska stojí přede dveřmi krize středního věku, pokud do ní už nevkročil.
Žila byla jedna rodina, která na pražské Letné obývala činžovní dům a většina dospělých členů té rodiny měla puzení psát knihy. Otec Michael v tom vedl, už jich sepsal pěknou řádku, ovšem prakticky všechny tak trochu pro fajnšmekry a pro své fandy. To ze snachy Radky se vyklubala sepisovatelka románových bestsellerů pro nejširší vrsty. A Michaelův syn Tomáš, Radčin manžel, se rozhodl taky sepsat knihu, ačkoliv dosud se vyjadřoval fotografiemi. Rozhodl se, že napíše něco o sobě, o svém hmotně hezky zajištěném životě. To jsou ve zkratce „knižní“ Třeštíkovi.
Jak ke vzniku knihy Po povrchu došlo, vysvětluje Tomáš Třeštík (*1978) v jejím úvodu. Nakladatelství mu nabídlo, aby sestavil svazek ze svých facebookových statusů. Když tak fotograf učinil, přišlo mu to blbé a trapné. Protože měl už vyplacenou a utracenou zálohu, navrhl, že tentokrát stvoří nikoliv cyklus fotografických portrétů, nýbrž cosi jako soubor textových portrétů svých kamarádů. Nakladatelství souhlasilo. „Začal jsem tak pokusy o příběhy kamarádů prokládat pohledem sám na sebe, to bylo nakonec to jediný, o co jsem se fakt mohl opřít, protože jestli mě něco opravdu zajímá, jestli něčím žiju, jsem to já. Dost smutný zjištění. (…) Zapadlo to do složitýho období, korona, potrhaný vztahy v rodině, pocit, že je všechno špatně. Z týhle perspektivy je na sebe člověk asi přísnější, než když je vše ok.“
Vzniklo sedmatřicet krátkých kapitol, každá je otevřena tučně vytištěným zápiskem neboli jednou z poznámek, které si autor, jak tvrdí, „dlouhou dobu psal, ale nikdy jsem nenašel odvahu jít s tím ven“. Tyto poznámky jsou sebezpytné, sebekritické, sebeobnažující. Takový nakonec je i téměř celý svazek Po povrchu, vrhaný na papír nespisovným jazykem.
Když přebal z knihy sundáte, najdete pod ním tuto obálku, repro: Motto
Dá se s mírnou nadsázkou říct, že Třeštíkova kniha je produktem kocoviny. Autor už nějaký čas, jak dává na vědomí, nepije a nehulí, což v mladších letech provozoval ve velkém. Ve stavu této střízlivosti nahlíží jistou marnost svého hédonismu. Dává nahlédnout do pražských kruhů, kde se toto provozovalo (a možná ještě provozuje) ve velkém, a do časů, kdy se v reklamě dalo přijít k rychlým a velmi příjemným penězům. Tuzemský rybníček se jevil být takřka báječným místem k životu. Bylo to zejména v éře analogové, abychom zůstali u profese a úhlu pohledu Tomáše Třeštíka; s nástupem digitálních technologií se postavení reklamního fotografa pozměnilo, poměry silně přitvrdily, protože výsostné postavení člověka za fotoaparátem zesláblo. Čas těžkých mejdanů, alespoň pro Třeštíkovu generaci, zmizel za horizont…
Autorovo vyprávění balancuje mezi exhibicionistickým masochismem, pozérstvím a upřímným přiznáním vlastní bídy, která se mu vyjevuje zejména v konfrontaci s profesními kariérami a pevného manželství jeho rodičů, nebo ve srovnání s cílevědomostí jeho sestry Hany (dnes pražské radní pro kulturu). „Já to s tátou měl takový divný. On nedělal nic špatně, byl vlastně ideální, což mi svým způsobem trochu rozesralo mládí. Člověk se asi potřebuje bouřit, vyhraňovat se, jít proti, to jsem cejtil sám od sebe a potvrdil mi to i můj psychouš, ale jděte proti někomu, kdo vás fakt nijak zásadně nesere a koho dost obdivujete a respektujete.“ Tomáš T. přiznává své vlastní mindráky, a tím vlastně nepřímo i hmotařství, fetišismus k věcem, jimiž komplexy kompenzuje a zpevňuje si jimi osobnostní status. Jsou to pochopitelně dost přímočaré kauzality, pro někoho možná psychologicky nesnesitelně banální, ale v případě T. T. takto asi opravdu fungují.
Ovšem některé z kapitol Po povrchu jsou „obyčejnými“, svižně podanými a vcelku trefnými vzpomínkami na dětství a mládí, na vyrůstání na Letné, na prázdniny v obci Vyžlovka, kde rodina vlastní dům. T. T. je rád za to, že jako dítě prožil „asi poslední zbytky doby, kdy rodiče svý děti zas tak úzkostlivě neřešili. Prostě jsme chodili do skauta, o víkendu jezdili na výpravy a o prázdninách na měsíc na tábor k rybníku někde u Blatný do jižních Čech.“ Se skepsí pozoruje „ráno mezi školkou a školou všude na chodnících na blikačkách zaparkovaný ty rodinný SUV tanky hyperprotektivních vystreslejch matek“. V tomhle je mi Třeštíkových fracek z Letné sympatický, protože to vidím kolem sebe podobně a ptám se: Jak se tyhle přeopečovávané a sebestředné děti jednou ujmou dospělých rolí, postaví se na vlastní nohy a postarají se (pardon za ten patos) kromě sebe také o svět?
Zátiší s knihou T. T., foto: Motto
Tomáše Třeštíka osobně neznám, nikdy jsem jej ani jen nepotkal, ale z jeho knihy si o něm umím udělat, myslím si, docela srozumitelný obraz, což snad svědčí o tom, že Po povrchu není zcela marný spisek: jde o ne úplně snadno akceptovatelnou kombinaci hédonisty, sobce (dost „hustě“ zmiňuje svoji manželku Radku a příliš slov nepadne o dvou dětech, jež spolu mají), ale také člověka, jenž není ztracen ve smyslu přemýšlení o životě, jeho směřování a smyslu. Nebo jinak: znáte někoho z těchto týpků, kdo by takhle veřejně a uceleně přiznal barvu?
Kruciální otázka nad touhle knihou ovšem může znít takto: Nakolik kromě toho, že si to Tomáš Třeštík všechno uvědomuje, to také dokáže změnit? Aby totiž za deset patnáct dvacet let nenapsal knihu, v níž bude sdělovat v podstatě to samé…
Tomáš Třeštík: Po povrchu. Motto ve společnosti Albatros Media, Praha 2021, 224 stran, doporučená cena 249 korun.
