Současní čeští sběratelé umění. Tomáš Třeštík: Jdu na to přes lidi
V tomto cyklu představujeme lidi, kteří sbírají výtvarné umění a vytvářejí ucelené sbírky. Ptáme se jich na motivaci, na zacílení jejich sběratelských aktivit či na to, co jim umění jako lidem dává, jaké umění a čím je oslovuje.
Tomáš Třeštík (*1978) je známý fotograf, do širšího povědomí se dostal například sérií portrétů vznikajících na balkoně jeho bytu anebo zakázkami pro časopis Reportér. Působí rovněž jako pedagog na pražské Akademii Michael. Je synem režisérky Heleny Třeštíkové a Michaela Třeštíka, prozaika, architekta a sběratele, jehož jsme v tomto seriálu již představili. S manželkou, právničkou a spisovatelkou Radkou Třeštíkovou, má dvě děti. Bydlí v Praze, na Letné.
Přivedl vás ke sbírání umění váš tatínek Michael Třeštík? Nebo jsou vaše sběratelské začátky ovlivněny něčím jiným?
Jasně, vyrostl jsem v rodině, kde se sbíralo, to se na vás nemůže nepodepsat. Přišlo mi normální žít mezi obrazy, chodit s tátou po ateliérech a poslouchat, jak si povídá s výtvarníky. Táta je pro mě alfa omega všeho, nejenom sbírání. Sám jsem s tím paradoxně ovšem začal relativně pozdě, musel jsem si k tomu vybudovat vlastní vztah a najít cestu. Impulsem bylo přátelství s klukama z writerský scény: Pasta, Tron, Point, Masker, Bior. Tehdy se to rozjelo a začalo nabalovat.
Jaké bylo první dílo vaší sbírky?
Kterou sbírku myslíte? První, které se dá objektivně brát vážně, je asi obraz od Pasty Onera. Jinak před dvaceti lety jsem od táty dostal hodinky, které jsou teď součástí jedné ze sbírek, před patnácti lety jsem sehnal první starou televizi Tesla a první ceduli jsem někde čmajznul, když mi bylo asi třináct…
Takže vlastníte několik kolekcí, kromě současného umění máte třeba i raritní sérii černobílých televizorů v různě barevných pláštích. Co všechno tedy sbíráte?
Sám se v tom trošku ztrácím, mám toho „rozpracovanýho“ plno, ale ničemu z toho se nevěnuju pořádně, to je určitě moje slabina. Takže to často nejsou úplně sbírky, někdy jsou to prostě hromady tématicky si blízkejch věcí. Ty televize byly spíš takovej vizuální fórek, jako sbírku to úplně nevnímám. Kromě obrazů mám hezkou sbírku fotek svých kolegů. Antonín Kratochvíl, Robert Vano, Martin Stranka, Milan Jaroš, Standa Krupař, Vladimír Birgus, Jan Saudek, Adolf Zika, David Gaberle a plno dalších. Na to se koukám moc rád a hodně o tom teď přemýšlím. Mám taky dost fotografických monografií, určitě několik tisíc svazků.
Rajcujou mě staré cedule a reklamní nápisy a písmena. Mám nějaké starší hodinky, chronography Heuer ze šedesátých a sedmdesátých let, staré potápěčské Seika, pár starých Primek. Taky vlastním hodně přes sto párů raritních tenisek. Když tohle řeknu někomu, kdo se v tom neorientuje, protočí oči a má mě za kreténa, ale i v teniskách je možný najít zajímavé příběhy a vytvářet smysluplné série. Koukám po filmové hudbě na vinylech, zajímaj mě desky z roku, kdy šel film do kin. Stejně tak miluju české verze slavných předrevolučních filmových plakátů.
Vycházíte tedy při sbírání z nějakých předem zvolených témat, či konceptů, nebo kolekce vytváříte spíše intuitivně?
Intuitivně. Možná spíš maniakálně, to je asi lepší slovo. Na koncepty jsem zatím moc roztěkanej. Ale až dospěju, třeba si v tom všem nějak poklidím.
Je pro vás zásadní osobní přátelství s umělci?
Jo, je. Umění a zajímavých věcí je kolem mě strašně moc, jdu na to přes lidi, jinak bych se v tom utopil. A úplně na rovinu, často mě ty lidi bavěj tak, že je mi jedno, že se mi pár věcí od nich třeba zas až tak úplně nelíbí. Lidi jsou pro mě důležitější.
Máte nějaké oblíbené?
Moji oblíbení umělci? Mám jen oblíbené, neoblíbení mě nezajímají.
Co vám sbírání přináší?
Vzrušení. Rád bažím, rád pátrám, rád to domluvám, rád řeším, kde na to vzít, rád si na to doma dělám místo, rád se těším, až to bude doma, rád v tom pak žiju. Nerad to akorát vysvětluju své paní účetní.
Jak se k vaší sběratelské vášni staví rodina?
Rodiče to sledujou s pobavením a zájmem, Radka je dost minimalistka, takže chvílema asi trošku trpí, ale naučila se bejt statečná. Děti se začínaj ptát, rád si o tom s nima povídám.
Považujete některé dílo ve své sbírce za důležitější než ta ostatní?
To se mění, každou chvíli jsem okouzlenej něčím jiným. Navíc se mi střídaj období, kdy mi některé sbírky přijdou důležitější než jiné. Jsem v tomhle dost promiskuitní. Teď hodně žiju těma fotkama. Mám rád obraz Crew od Pasty a Benátky od Jakuba Špaňhela.
Jak vnímáte prodeje děl ze sbírek a jaké máte se sbírkami plány do budoucna?
Umím sbírky bez emocí ukončit a rozpustit, nebo nanosit do sklepa. Když to vychladne, žíly mi to nerve. Je ale plno věcí, u kterých věřím, že nám ten vztah vydrží dlouho, takže to asi jednou zdědí Ela s Jonatanem. Co s tím udělaj oni, nechám na nich.
Domníváte se, že se sběratelství současného umění po zkušenosti s celosvětovou pandemií promění? Pokud ano, jak?
Jsem optimista. Není to lehká doba pro nikoho, jestli se promění sběratelství, to moc neřeším. Byl bych rád, kdyby se co nejméně proměnil život umělců… O nich to pro mě celý je. Ne o sbírkách.
