Současní čeští sběratelé umění. Pavel Brož: Každý musíme v rámci svých možností přebírat odpovědnost za svět

Pavel Brož (*1977), vzděláním ekonom, se věnuje sbírání současné malby od dob vysokoškolských studií. Jeho okruhem zájmu jsou především obrazy, v nichž to podstatné je nedořečeno, a jsou výkladově náročné. V umění nachází komentáře k současné společnosti a k tomu, co bývá obvykle před zraky skryto. Sbírané umělce zároveň aktivně podporuje. Ačkoliv profesí systémový inženýr, je Pavel Brož aktivním účastníkem české výtvarné scény. Žije v Praze, je ženatý, má dvě děti.

Co vás přivedlo ke sbírání umění?

Pokud bych to měl shrnout v jedné větě, tak zájem o svět kolem mě. A to nikoliv o svět, který nám je mediálně předvyroben a již jako hotový nabízen spolu s návodem, jak máme žít či po čem máme v životě toužit. Rád se dívám za kulisy – i když vidím, že se v přednastaveném světě řadě lidí celkem dobře žije a nenamáhají se s tím, že by si kladli „zbytečné“ otázky.

Vaše profese s uměním přímo nesouvisí. Ona vás nenaplňuje zcela?

Vystudoval jsem ekonomii. Ta má jeden základní cíl: materiální prosperitu. Jenže téměř není schopna odpovědět na cokoli jiného. To, že jsme dali ekonomii ve společnosti takovou váhu, je důvod spousty našich stávajících problémů. Všechno se snažíme dělat co nejefektivněji, ale strašně málo přemýšlíme, proč máme něco takového vůbec dělat. Věděl jsem, že pokud si mám vytvořit pojem o světě, musím se obrátit na jiné disciplíny, abych mohl přemýšlet v souvislostech a dokázal si pro sebe hledat smysl.

Umění s tím pro mě šlo ruku v ruce. Pro mě je podstatné, že můžete prostřednictvím uměleckého díla prožít zkušenost někoho jiného. Zároveň tím však podstupujete riziko, že vás tato zkušenost změní a už nikdy se nebudete na svět koukat tak jako dřív.

Na co se v díle zaměřujete, co v něm hledáte?

Dlouhodobě se zabývám tím, že každá nová myšlenka, trend či přístup má v sobě zakódovánu i svou inverzi, která se dříve či později projeví. Například nyní žijeme v době, kdy je vyzdvihován individualismus, jehož inverzí – tedy jakousi odvrácenou stranou – je rozpad veřejného prostoru. V důsledku toho můžeme přijít o samu svobodu tím, že si západní společnosti přestávají být schopné vládnout. Zároveň jsme si do života zatáhli naprosto nerealistická měřítka, s nimiž se srovnáváme. Výsledkem jsou pocity osamocení, neurózy, panika ze zrychlování a narůstající komplexnosti světa a místo sebevědomých jedinců máme společnost na antidepresivech.

Ze sbírky Pavla Brože – Daniel Pitín: Flashback; 2013, olej, akryl a lepený papír, plátno, 195 cm x 145 cm, foto: Jan Freiberg

Tím se dostávám k hlavním důvodům mého zájmu o současné umění. Pro mě umění nikdy neplnilo dekorativní funkci a ani od umění neočekávám, že by mě mělo utěšovat. Všude kolem sebe máme obrazy „úspěchu“ nebo třeba prezentace „šťastného“ života – ať v reklamách, tak na sociálních sítích. S reálným životem však nemají nic společného. V umění, které je mi blízké, hledám pravdivější pohled na svět a společnost kolem mě. To, co normálně zůstává skryto či o čem běžně nemluvíme, ale co právě představuje onu odvrácenou stranu našeho způsobu života. Umělci často dokáží vidět věci daleko dříve než zbytek společnosti a postavit je do kontextu, v němž jsou zobrazeny v celé své nahotě. Obrazy, které každodenně potkávám, mi tedy jsou určitým varováním, ale zároveň i podporou, protože vidím, že témata či stavy, které na obrazech aktéři řeší či jsou v nich zataženi, jsou svým způsobem obecné a pomáhají mi tak čelit vlastním strachům.

Jaké bylo první dílo vaší sbírky?

Nemluvme prosím o prvním díle, ale spíše o první skupině děl či prvním období zájmu. Mé první nákupy se týkaly autorů a děl, které jsem měl „nakoukané“ z knih a výstav, na něž jsem chodil v dobách studií na gymnáziu či univerzitě. V té době jsem neměl finanční prostředky, abych si cokoliv koupil, ale už jsem věděl, že v budoucnu bych si rád některé z děl od těchto autorů pořídil. Autory jsem v té době osobně neznal, takže ke mně promlouvali jako určité autority pouze skrze své dílo.

Kteří umělci to byli?

První okruh autorů, na které jsem se zaměřil, zahrnoval Adrienu Šimotovou, Jiřího Sopka a Michaela Rittsteina.

U Adrieny Šimotové mě například zaujalo spojení tématu křehkosti lidské existence s materiálem, z něhož díla vytvářela – například pigmenty na muchlaném papíře, který je velmi náchylný ke zkáze. Také mě oslovil její životní příběh a houževnatost, s níž se stavila svému osudu. Měl jsem štěstí, že jsem ji ještě zastihl v ateliéru po Jiřím Johnovi na pražské Letné a na sklonku jejího života jsem za ní docházel do ateliéru, který měla v Podolí. U Jiřího Sopka mě oslovil způsob, jak pracoval s barvou a výkladová obtížnost jeho obrazů. České poválečné umění na mě často bylo příliš lyrické a nebarevné a Sopkův kolorismus z něj velmi vyčníval.

Od všech zmiňovaných autorů mám ve sbírce větší cykly prací, ale postupně se můj zájem přesunul k malbě mých vrstevníků. A to jednak proto, že řeší témata, která jsou aktuální pro mou generaci, jednak proto, že díla z nejlepších období zmíněných autorů jsou již spíše nedostupná. Pro mě byl vždy důležitější kontakt s aktivní kulturní scénou než objíždění aukcí nebo snaha vytáhnout díla, o která bych měl zájem, z existujících sbírek.

Má vaše kolekce konkrétní koncept, anebo sbíráte spíše pro sebe, intuitivně?

Z toho, co bylo již řečeno, vyplývá, že nejsem sběratelem typu líbí – nelíbí. Sbírku mám poměrně tematicky vyhraněnou a spíše přemýšlím, co nekoupit než co koupit. Moje sbírka je figurativně orientovaná, a to čistě z toho důvodu, že mě zajímá jedinec a to, jak se vypořádává se svou odpovědností a jaké to na něm zanechává stopy. To je hlavní téma mé sbírky, to obrazy v ní spojuje. Odvíjí se to od mého základního nastavení, že každý musíme v rámci svých možností přebírat odpovědnost za svět a že každý musíme být schopný žít s důsledky vlastních rozhodnutí. Nikdy však v dílech nejde o konkrétní osoby. Figura je pro mě čistě nositelem významu či poselství.

Ze sbírky Pavla Brože – Lubomír Typlt: Temná je noc; 2013, olej na plátně, 160 cm x 130 cm, foto: Tomáš Souček

Není to tak, že by mi nebyly blízké například abstraktní polohy v umění či jiné umělecké projevy jako videoart, ale rozhodl jsem se, že nebudu svůj záběr tříštit. Snažím se mít díla ze své sbírky vystavená, nekupuji do depozitu, protože bych tak přišel o hlavní přínos, proč mě dané umění vůbec zajímá. Nejde mi o hromadění věcí.

Od začátku se soustředím na konkrétní okruh autorů, od kterých se postupně snažím do sbírky zařazovat klíčová díla z jednotlivých tvůrčích období. Hlavní osu sbírky nyní tvoří díla Daniela Pitína, Lubomíra Typlta, Josefa Bolfa a v Budapešti žijícího Moldavana Alexandera Tineie. Všechny čtyři mám zastoupené obrazy, které v průběhu let zařazovali do svých výstav. A každému z nich bych už asi dokázal z děl v mé sbírce připravit komornější výstavu postihující vývoj jejich tvorby.

Okruh autorů spíše nerozšiřuji. Neřídím se strachem, že mi někdo uteče, tedy klasickým syndromem FOMO (fear of missing out), jak ho známe například ze světa investic. A ani nemám ambici, aby moje sbírka postihovala širší tendence v současné malbě.

Je pro vás zásadní osobní přátelství s umělci?

Zcela. Pro mé sběratelské začátky bylo důležité, že jsem se v době studií pohyboval na pražské graffiti scéně. Jako student ekonomie jsem byl na té scéně spíše výjimkou. Přestože mě ekonomie bavila a zajímá mě intenzivně dodnes, tak spolužáci na VŠE mi moc lidsky neříkali a mimo školu jsem nikoho z nich nepotkával. Volný čas jsem trávil mezi studenty uměleckých škol, grafiky, architekty a podobně. Architektura, design a umění bylo něco, o co jsem se přirozeně zajímal. A tak to mám víceméně dodnes. Osobních přátel z byznysu příliš nemám a hodně přátel mám právě mezi umělci či kurátory. Přemýšlí a dívají se na svět totiž jinak, a tato hlediska mám jako jistou protiváhu korporátního světa.

V neposlední řadě je pro mě znalost vzniku díla důležitá pro porozumění. Vybírám si taková, v nichž je něco nedořečeno. Vždy mě zajímala primárně druhá až třetí rovina významu díla. Prvoplánové umění by mě přestalo rychle zajímat. Od umělce nečekám, že mi dílo vysvětlí, ale spíše sleduji, jaké si klade otázky a na jaké skutečnosti ve své tvorbě reaguje.

K pražské graffiti scéně jste se dostal skrze svého bratra Vladimíra, známého jako Vladimír 518?

Oba jsme se s bráchou s graffiti poprvé setkali v časopise 100+1. To bylo ještě před rokem 1989. Na začátku devadesátých let začínala fungovat pražská graffiti scéna. Nestáli jsme na jejím úplném začátku, ale i tak jsme byli jedni z prvních. Graffiti komunita je mezinárodní a pro nás to byl i způsob, jak cestovat po Evropě. Stačilo mít číslo například na někoho z Berlína, a když jsme tam dojeli, tak nás ubytovali a seznámili s řadou dalších lidí, včetně těch ze světa umění. Stejně tak si pamatuji na scény, kdy máma ráno při vstávání do práce překračovala v obýváku writery z Hamburku, kteří dojeli v průběhu noci a zavolali mi, zda můžou pár dní u nás přenocovat.

Ze sbírky Pavla Brože – Alexander Tinei: Yellow Blouse; 2013, olej na kartónu, 65 cm x 50 cm, repro: archiv Pavla Brože

Z graffiti scény vzešla řada umělců, kteří se svojí volnou tvorbou dnes živí – Jan Kaláb, Michal Škapa, Masker a řada dalších. Všechny je znám právě z poloviny devadesátek. Brácha de facto na scéně zůstal a hodně rozšířil okruh svých zájmů – od hudby, přes komiks až po vydavatelskou činnost. V nakladatelství BiggBoss vycházejí například umělecké monografie, knihy o architektuře a mnoho dalšího.

Čím přesně se v práci zabýváte vy?

I když jsem z rodiny hudebníků, v níž se hudbou živil můj táta i děda a nyní do značné míry i brácha, tak já jsem zakutálené jablko bez hudebního sluchu. Vždy jsem byl v rodině „ten technokrat“. Ve své profesi se věnuji návrhům systémů řízení pro složité socioekonomické celky, jako jsou velké organizace či infrastrukturní projekty. A to primárně z pohledu architektury těchto systémů. Mám tak s lidmi, kteří se věnují kreativním činnostem, spoustu průniků jako je například nutná interdisciplinárnost přístupu k tvorbě, kreativní činnost či abstraktní myšlení.

Zároveň jako podnikatel dokáži vnímat odvahu, s jakou umělec musí v dnešním uměleckém provozu činit riskantní a odvážné volby s ohledem na nejistou budoucnost. Takže asi není náhoda, že umělci, s nimiž se přátelím, přemýšlí o své tvorbě strategicky. Pečlivě vybírají, s jakou galerií spolupracovat, kde vystavovat či do jakých sbírek díla prodat.

Co ještě, anebo řekněme, co konkrétně vám sbírání přináší?

Kromě toho, co jsem tu již říkal, je to možnost aktivní účastni na kulturní scéně. U současného umění mají sběratelé naprosto klíčový vliv při podpoře kariéry umělců, které sbírají. V České republice, kde sbírkotvorné instituce de facto neplní svou základní funkci, je role sběratelů ještě důležitější. Byl jsem vždy aktivní sběratel v tom smyslu, že propaguji dílo autorů, které mám ve sbírce, umělce seznamuji s lidmi, kteří jim mohou pomoci v dalším rozvoji kariéry a podobně. A když například nakupuji v zahraniční galerii, zmíním se, koho dalšího mám ve sbírce a dám galeristovi katalogy.

Proto si vážím toho, že sami umělci mají zájem, aby jejich konkrétní díla byla součástí mé sbírky. Autoři, které mám zastoupené ve sbírce, jsou již etablovaní v České republice a nejeden z nich i mezinárodně, mají za sebou důležité výstavy, jsou zastoupeni ve významných sbírkách a mají poměrně širokou sběratelskou obec. Získat od nich klíčové dílo či například titulní obraz výstavy není úplně snadné. To, že mi umělci a jejich galeristé dají při rozhodování o umístění stěžejního díla přednost i před většími sbírkami, beru jako určité uznání toho, že je aktivně podporuji. A to často i v situaci, kdy by z velké sbírky získali vyšší cenu.

Na druhou stanu autoři vědí, že u mě pro ně díla dále pracují. Tím, že jsem v kontaktu s velkým počtem lidí pohybujících se kolem světa umění, u mě obrazy vidí řada těch, kteří mohou být pro autory v budoucnu důležití. Umělec nemůže prosazovat svoji tvorbu vždy jen sám. To za něj musí zastat sběratelé či galeristé. Ostatně obrazy často půjčuji na výstavy. Takže i tvůrci vědí, že u mě mají „depozitář“, do něhož mohou sáhnout, když potřebují obeslat výstavu a nestíhají termínově vytvořit nová díla.

V jednom rozhovoru s vámi mě zaujala zmínka, že komunikujete i s jinými sběrateli a domlouváte se společně třeba na podpoře konkrétního umělce koupí díla, když má zrovna výstavu. Obecně panuje spíše představa sběratelů jako rivalů.

Rivalitu mezi sběrateli současného umění příliš nehledejte. Zde se nesoutěží o jediné dostupné dílo z konkrétního období již zemřelého autora, které se objevilo na trhu poprvé po třiceti letech. Ti, co se seriózně věnují sběratelství současného umění, jsou spíše podporovatelé. Pokud se vyskytnou nějaké rozpory, tak spíše kvůli tomu, že dva konkrétní lidé spolu prostě nevydrží v jedné místnosti, což se prostě někdy stává.

Spolupráce s dalšími sběrateli úzce souvisí s mým sběratelským přístupem. Pro cokoliv, co dělám intenzivně, potřebuji mít více důvodů, které se vzájemně doplňují. V případě sbírání umění je to jednak skutečnost, že si v dílech hledám něco pro sebe, jednak je v tom ovšem přítomna snaha podporovat kulturní scénu kolem mě. A tím, že mám omezené časové i finanční možnosti, tak spolupráce s dalšími sběrateli dává smysl, jak s větší váhou zlepšovat celý ekosystém světa s uměním.

Mám kolem sebe více sběratelů, jejichž přístup je podobný mému. I někteří z umělců sbírají. Příliš se například neví, že Lubomír Typlt má již zajímavou sbírku, a není v tom výjimkou. Fungujeme jako vzájemně se informující komunita. Máme zájem, aby v Česku vznikaly kvalitní sbírky s mezinárodním přesahem. Chceme české prostředí více propojit se zahraničím, rozšiřovat náš network na zahraniční autory, galerie a kurátory, abychom se tady neudusili.

A samozřejmě se snažíme, aby peníze, které jako sběratelé utrácíme, pomáhaly budovat kariéru umělců, a tak směřujeme i naše nákupy. Takže skutečně: když má některý z autorů výstavu v zahraniční galerii, často se domluvíme a několik děl zakoupíme, aby galerista viděl, že za umělcem sběratelé stojí. I toto může rozhodnout, zda galerista nabídne umělci spolupráci. Jinak se totiž připravuje výstava, když víte, že několik děl je dopředu prodáno. Tato podpora se nám zpětně vrací v růstu renomé jednotlivých autorů, ale i v tom, že se okolní svět o nás více zajímá a umělci ze zahraničí se účastní výstavních projektů v ČR. Pokud v zahraničí neutrácíte peníze, tak nás a české umělce samozřejmě vůbec nevnímají.

Je přátelství mezi sběrateli z vašeho pohledu běžnou záležitostí?

Mluvme spíše o fungování sběratelské komunity u současného umění. Český prostor je malý. Pokud se zde intenzivněji věnujete současné malbě, tak o sobě zdejší významnější sběratelé pochopitelně vědí. U proběhlých výstav se například většinou dovíte, v jakých sbírkách jednotlivá díla skončila.

Ze sbírky Pavla Brože – Josef Bolf: Další krok; 2017, olej na plátně, 190 cm x 140 cm, foto: Martin Polák

Také vím, že lidé celkem pečlivě sledují, co jednotliví sběratelé kupují, tedy i co kupuji já, nebo koho do sbírky naposledy zařadil třeba zmiňovaný Lubomír Typlt a tak dále. Nebo co nakupují velké sbírky, což začínající sběratelé svým způsobem berou jako schválení daného autora. Tento aspekt nákupů je velmi důležitý, i když se o něm moc nemluví. Řadě mladých autorů pomáhá. I to je role zkušenějších sběratelů, aby na mladé autory poprvé ukázali. Současná malba má svůj okruh sběratelů, který tady před deseti či patnácti lety neexistoval a posunulo to tuzemskou kulturní scénu kupředu.

Často mě rovněž oslovují přátelé z mého okolí a ptají se, jak s nákupem uměleckých děl začít. Pro neinformovaného člověka může být trh s uměním velmi nepřehledný, je tedy naprosto přirozené, že konzultují s ostatními sběrateli.

Jsem i rád, že se na popiskách u obrazů na výstavách začínají objevovat konkrétní jména sběratelů a že se vše neskrývá za anonymním popiskem „soukromá sbírka“. I to celý výtvarný prostor kultivuje a umožňuje sledovat různé přístupy ke sbírání.

Jak se k vaší sběratelské vášni staví rodina?

S uměním doslova žijeme, obrazy jsou všude kolem nás. I v dětském pokojíčku mají děti Loutky od Jiřího Sopka. Tím, že sbírám díla mých vrstevníků, kteří mají děti ve věku našich dětí, tak se i často s umělci potkáváme na rodinné bázi či spolu cestujeme po Evropě. Naposledy jsem byl například s desetiletou dcerou Adélkou a Josefem Bolfem a Janou Vojnárovou na zakončení Benátského bienále. I náš čtyřletý Ríša obrazy již vnímá a pro mě až překvapivě dokáže vystihnout kompozici obrazu a její základní význam. Když jsem například půjčoval obraz Daniela Pitína na výstavu ve Veletržním paláci (Moving Image Department #10: Podle skutečných událostí) a pro obraz si přijeli pracovníci Národní galerie, tak Ríša vyváděl, jako kdyby mu odváželi hračku. A to ten obraz visí v pracovně, tak jsem si myslel, že ho ani neregistruje. Nemám tedy ostré hranice mezi sběratelským zájmem a trávením volného času v rodinném kruhu.

Na druhou stranu je nutno říct, že díla do sbírky vybírám sám. Ve vkusu a názorech na současné umění se s manželkou příliš nepotkáváme. I když se snažím zohledňovat fakt, že s obrazem budeme žít, tak můj sběratelský přístup je poměrně radikální a nechci dělat kompromisy v kvalitě děl. Mám však velmi tolerantní manželku, takže Eva moje sběratelské aktivity velkoryse snáší.

Považujete některé dílo ve své sbírce za důležitější než ostatní?

Na jednotlivá díla jsem se nikdy nedíval izolovaně, proto nebudu ani konkrétní dílo jmenovat. Od každého autora, jehož mám ve sbírce, se snažím vytvořit ucelenější cyklus děl, který pro mě funguje jako celek. Každé dílo například postihuje určitý vývojový aspekt či období v tvorbě autora a má pro mě význam primárně v tomto kontextu.

Jak vnímáte prodeje děl ze sbírky? Jaké máte se sbírkou plány do budoucna?

Díla ze sbírky prodávám výjimečně, a to čistě z toho důvodu, že mi přestala dávat právě v kontextu sbírky smysl. V zásadě šlo o některé z mých prvních nákupů a o směry, na které jsem později už nenavázal. Jednalo se o kvalitní díla a přišlo mi líto je mít někde svěšené. Byly to jednotky obrazů či plastik. Pokud jsem měl dílo přímo od autora či z galerie, nedával jsem dílo do aukce či veřejného prodeje, ale vzal si je ode mě sběratel, který se danému autorovi rovněž věnuje.

Proti prodejům od sběratelů nic nemám, pokud jsou prováděny se zohledněním zájmů autora a jeho galeristů. Za slušnost považuji oslovit autora či zastupující galerii a vyřazení díla ze sbírky s nimi konzultovat. Ideální je, pokud se podaří najít sběratele, který tímto nákupem doplní svou sbírku.

Jak se díváte na prodej děl současných autorů v aukcích?

Nabízet současnou malbu v aukcích nepovažuji za vhodné. Smysl mi to dává možná jen u raných děl, která již nejsou jinak dostupná a autoři a ani galeristé už je nedokáží nabídnout. Pokud mladí autoři sami dávají díla do aukcí, tak tím řeší problém, že nemají galeristu, který by je zastupoval. Těch pár prodejů, co zrealizují přes aukce, jim spíše jen zničí jejich šance na trhu. Proto od aukčních prodejů mladé autory odrazuji.

Na zdejší trh totiž v poslední době vstupuje také hodně spekulantů, které zajímá jen krátkodobý zisk. I u umělců vidím, že jsou mnohem opatrnější než dříve, komu co prodají. I z řad majitelů některých aukčních domů se vyskytují snahy oslovit umělce s tím, že si chtějí koupit obraz do své vlastní sbírky, aby se pak tento obraz objevil v příštím aukčním katalogu. Často je tak pro umělce lepší těmto lidem raději nic neprodat.

Domníváte se, i vzhledem k poznatkům ze své profese, že se sběratelství současného umění po zkušenosti s celosvětovou pandemií nějak promění? Pokud ano, jak?

Trh umění se stále mění a nynější stav, reagující na pandemii, spíše některé trendy výrazněji urychlí. Galerie, aukční síně i sbírkotvorné instituce jsou aktuálně nuceny investovat mohutně do své online prezentace, aby nemusely kompletně zastavit svou činnost. V minulosti sice na elektronickou formu komunikace přecházely, ovšem nyní se proces skokově urychlil a nemyslím si, že se po ukončení všech karanténních opatření vrátíme do způsobu fungování galerijního světa, jaký byl před pandemií.

Vytvořené online kanály zůstanou a budou se využívat paralelně s možností potkat dílo ve výstavním prostoru či na předaukční prohlídce. Umím si představit, že si sběratelé výstavu nejdříve prohlédnou ve virtuálním výstavním prostoru, udělají první rezervace a až následně půjdeme na fyzickou prohlídku pro sběratele či na vernisáž.

Ze sbírky Pavla Brože – Alexander Tinei: I don’t understand people; 2009, olej na plátně, 100 cm x 80 cm, repro: archiv Pavla Brože

Nemyslím si však, že webové platformy nahradí galerijní svět nebo privátní prodeje přes obchodníky s uměním. Ty platformy, které mají v základu obchodního modelu snahu vynechat prostředníky a přímo propojovat kupující s prodávajícími, koukají často na umění příliš jako na jakékoliv jiné aktivum. Kdokoliv si koupil obraz a kupříkladu akcie, tak jasně vnímá, že nejde o totéž. Proto jsem vůči snahám komoditizovat umění a točit ho stejně jako běžné finanční investice velmi skeptický.

Zaznamenáváte již nyní nějaké změny? Vy sám, či na tuzemské scéně, případně na scéně mezinárodní?

Samozřejmě. Řada věcí se ve světě současného umění zbrzdí. Výstavy jsou odloženy, řada galerií napříč Evropou již neotevře, nakladatelé posouvají plány na vydání uměleckých monografií atp. Celkově se trh současnou malbou výrazně zpomalí a leccos se změní.

Již v průběhu finanční krize v letech 2008 a 2009 jsem si všiml, že na autory, kteří jsou etablovaní, má panika ve společnosti zcela jiný dopad než na umělce, kteří v té době začínali. Některým zavedeným výtvarníkům se prodeje v krizové době i zvýšily s tím, jak někteří investoři stahovali peníze z finančních trhů a umění chápali coby způsob diverzifikace svého portfolia. To se však týkalo výhradně tvůrců, kteří již měli za sebou významné výstavy, disponovali širokou sběratelskou základnou či za nimi stála významná galerie. U začínajících autorů to znamenalo ze dne na den zastavení jakéhokoliv zájmu ze strany menších galerií či potenciálních kupců.

Stejné tendence pozoruji i dnes. Jakýsi útěk k ověřeným jménům. Ale rozdíl, alespoň na českém poli, tu přece jen je. V roce 2009 kupovala mladou malbu pouhá hrstka nadšenců. Dnes je v tomto segmentu mnohem více sběratelů, kteří nevnímají nákup na prvním místě jako investici a z trhu se nyní úplně nestáhli.

Na druhou stranu každá krize vede k návratu řady lidí na zem. Když si umělci po škole řeknou za obraz téměř stejné peníze, jako autoři střední generace se spoustou odpracovaných let, a to jenom proto, že prodali obraz do velké sbírky, tak je něco špatně. Pokud na základě tohoto jednoho prodeje získali pocit, že mají na vysoké ceny nárok, tak je nyní čeká tvrdé probuzení.