Virtuální prohlídka výstavy Stanislava Kolíbala stojí za vidění
Kurátorská procházka nynější výstavou doyena českých výtvarníků Stanislava Kolíbala v pražském Veletržním paláci byla natočena v čase nejtvrdší jarní karantény, ale mám za to, že k užitku bude i po znovuotevření galerijních prostor.
Expozice Ozvěny Benátského bienále: Stanislav Kolíbal byla zahájena 6. března a veřejnosti zůstala přístupná necelý týden. Národní galerie Praha (NGP) spolu s Českou televizí připravily v čase nejhlubší karantény půlhodinovou komentovanou prohlídku s kurátorkou výstavy Julií Tatianou Bailey. K puštění je na stránkách galerie, na YouTube kanále NGP a v iVysílání ČT, potažmo přímo níže..
Podívejte se na prohlídku výstavy Stanislava Kolíbala s výkladem kurátorky Julii Tatiany Bailey, foto: Národní Galerie – Jiří Straka Stalo se již tradicí, že NGP „přenáší“ expozici českého výtvarníka na Benátském bienále, kde je umístěna v Českém a Slovenském pavilonu, v následujícím kalendářním roce do svých prostor ve Veletržním paláci. Jedná se tedy vždy o rekonstrukci, v případě Kolíbalovy benátské výstavy Bývalé nejisté tušené o rekonstrukci mírně rozšířenou. Zatím je ohlášeno původní trvání Kolíbalovy pražské prezentace, tedy do 19. července 2020, ale je možné, že termíny konání expozic budou ještě upřesněny. Každopádně znovuotevřít by se NGP měla následující týden.
Tento text je především stručnou anotací oné virtuální prohlídky s kurátorkou Julií Tatianou Bailey, avšak nechci si odpustit několik vět k jejímu výkladovému výkonu, a tím pádem i k účelu a smyslu onoho půlhodinového videa. Bailey, která působí od předloňska v NGP na pozici kurátorky moderního a současného umění, přibližuje Kolíbalovu expozici se zaujetím, vervou a pozorností. Komunikuje s jednotlivými autorovými díly, její výklad je srozumitelný, přijatelně – totiž adekvátně žánru – zjednodušující, přitom plastický. A rétorický výkon této mladé ženy, která předtím působila v USA a ve Velké Británii, se dá bez ohledu na to, že má na obličeji roušku, označit za výtečný; je prostě vidět, že má jinou průpravu, než je tuzemský standard, kdy vykladači děl při mluvním projevu působí zaskočeně, rozbíhavě, netrénovaně či ležérně. Takže kurátorčin výklad lze bez „pandemických“ ohledů jeho vzniku klidně využít jako dobrou vzdělávací předehru nebo naopak následnou doplňující lekci spojenou s fyzickou návštěvou expozice Bývalé nejisté tušené, ba i jako „samostatnou“ virtuální návštěvu. Napomáhá tomu i decentní a citlivá režie Jana Strejcovského (*1991, režíroval například dokument Komplex Epopeje), plavná kamera Jiřího Straky a atmosférická hudba Nielse Douceta.
