Výtvarné umění v iVysílání – část 1.: Hledat inspiraci v osamění
Výtvarná tvorba se často odehrává v izolaci od okolního světa, kde se nyní ocitla většina z nás. Přinášíme tipy na portréty osobností, které část svého života strávili v ústraní a zdrojem inspirace pro ně byla zejména příroda. Všechny filmy jsou ke zhlédnutí v iVysílání.
„Rozmyslete si to dobře, nemůžu Vám slíbit nic než bídu a starosti a že u mě nebudete nikdy na prvním místě, protože tam bude vždycky moje práce.“ Takto otevřeně se vyjadřoval během námluv se svojí budoucí ženou Jiřinou sochař a malíř, významný představitel směru art brut, Jan Křížek (1919–1985). Nelhal. Jako student AVU odjel roku 1947 na studijní pobyt do Francie, kde se rozhodl zůstat, když se v únoru 1948 komunisté v Československu chopili absolutní moci. Jeho žena je také hlavní vypravěčkou snivého hodinového filmu Martina Řezníčka Jan Křížek, sochy a včely (2005), který je opravdu plný bzučení včel, pohledů do malebné zahrady a vlastnoručně postaveného domku na francouzském venkově. Ideální snímek pro rozjímání v izolaci.
Pusťte si dokument Jan Křížek, sochy a včely (2005), zdroj: Česká televize Naopak z Francie do Čech se v roce 1936 natrvalo přestěhoval básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek (1892–1971) s manželkou, básnířkou Suzanne Renaudovou a jejich dvěma syny. Předchozích deset let trávili vždy půl roku ve Francii a půl roku na Reynkově rodinném statku v Petrkově (mimochodem, toto zrekonstruované sídlo je nyní na prodej). V šedesátých letech o Reynkovi a Petrkově napsal malíř Jan Zrzavý: „Po zabrání majetku mu zbylo jen stádo ovcí, jejichž pasením se živil. Nyní dožívá svůj život v tomto bědném zbytku domova, v chudobě, meditaci a modlitbách a ryje své vidiny do měděných destiček a veršů.“ Zejména o této etapě jeho života pojednává melancholický osmapadesátiminutový dokument Aleše Kisila Blázen jsem ve své vsi (2006).
Manželé Reynkovi se syny. Podívejte se na dokument Blázen jsem ve své vsi (2006), zdroj: Česká televize Vzpurný, originální a stojící mimo umělecké kategorie i společenské dění – to byl grafik, ilustrátor, básník a spisovatel Josef Váchal (1884–1969). Od roku 1939 žil na rodovém statku své družky Anny Mackové ve Studeňanech na Jičínsku. Statek se po znárodnění stal traktorovou stanicí, kde Váchal obýval jednu místnost. Tam se také odehrává velká část dvaapadesátiminutového polohraného dokumentu Víta Zapletala Josef Váchal (2019). Ten popisuje zejména způsob, jímž se excentrický, v nuzných podmínkách žijící tvůrce, vzpíral komunistickému režimu.
Podívejte se na snímek Josef Váchal (2019), zdroj: Česká televize Když je řeč o osobnostech tvořících mimo hlavní proudy, nelze nezmínit tvorbu sester Jitky a Květy Válových. Jitka Válová (1922–2011) je protagonistkou jednoho z pětadvacetiminutových profilů v rámci osmidílného cyklu Výtvarnické konfese. Roku 2007 jej natočil kameraman a režisér Petr Skala, Česká televize jej uvedla v roce následujícím; mimochodem: ten cyklus stojí za zhlédnutí celý. „On o nás nikdo nic nevěděl. My jsme měly jedinou výstavu ve Špálovce v šestašedesátém roce. A to se tenkrát spíš dělalo abstraktní umění a my dělaly s Květou figurální. Tak to celkem přešlo bez nějaké pozornosti. My jsme byly takový malý hovna ve vysoký trávě,“ říká Jitka Válová ve své výpovědi natočené v jejím ateliéru v kladenském domku, kde sestry společně žily.
Jitka Válová v televizním cyklu Výtvarnické konfese (2008), zdroj: Česká televize Zorka Ságlová (1942–2003) žila víceméně v izolaci za normalizace. Roku 1969 se podílela na jedné z posledních svobodných, nonkonformních výstav, která se jmenovala Někde něco a proběhla v pražské Špálově galerii. Ságlová se tam představila instalací Seno-sláma. (Instalace se vloni dočkala svého remaku Seno-sláma 50 v pražské galerii Hunt Kastner.) Ságlová je zapsána v povědomí zejména pro své land-artové akce, například Házení míčů do průhonického rybníka Bořín (1969) nebo Kladení plín u Sudoměře (1970), a také pro spolupráci s undergroundovými kapelami The Primitive’s Group a The Plastic People of the Universe. Byla na ně navázána díky svému mladšímu bratrovi Ivanu Jirousovi, i díky manželovi, který kapely fotografoval. V normalizačním ústraní se věnovala hlavně výrobě tapisérií a studiu dějin umění. Tehdy se Ságlové rozvinula fascinace motivem králíka a různými experimenty s ním; pověstná je její akční „malba králíkem“, tedy voděním zvířete po plátně s tlapkami namočenými v barvě. Režisérka Lucie Klímová využila v loňském šestadvacetiminutovém portrétu Zorky Ságlové jednak rozhovory s umělkyní z devadesátých let, jednak unikátní fotografie i filmové záběry jejího manžela, dodnes činného fotografa Jana Ságla.
Pusťte si dokumentární portrét Zorka Ságlová (2019), zdroj: Česká televize 
