Česká literatura pro školu i dům na iVysílání ČT, díl druhý

Naši předešlou procházku pořady jsme zaměřili především na klasiky české literatury minulého století, v prvé řadě na básníky. Nynější nabídka rovněž připomene několik profilů výrazných autorů, kteří však do literatury vstupovali o něco později než třeba minule avizovaný Vladimír Holan nebo Jan Zahradníček. Hlavně však: upozorníme na dva rozsáhlé cykly, které mapovaly území současné české poezie a prózy.

České písemnictví druhé poloviny dvacátého století je těžko představitelné bez osobnosti Josefa Škvoreckého (1924–2012). V roce 2009 natočil dokumentarista Petr Kaňka bezmála hodinový dokument Gentleman Josef Škvorecký. Neodmyslitelnou osobností ve spojitosti se Škvoreckým byla jeho manželka Zdena Salivarová-Škvorecká. Oba také v Kaňkově dokumentu vystupují. Dokument byl natočen, jak je z jisté fyzické křehkosti obou protagonistů patrné, téměř na poslední chvíli. Dneska už můžeme bez obalu říct: Ještě že vznikl!

Podívejte se na dokument Gentleman Josef Škvorecký, zdroj: archiv ČT

V ostravském studiu ČT se rovněž roku 2009 zrodil dokument Petry Všelichové o jiném prozaikovi, který odjel do emigrace, Otu Filipovi (1930–2018). Rodák ze Slezské Ostravy byl od mládí bilingvní (česko-německý), odmaturoval na žižkovském gymnáziu v Praze. Vystřídal redaktorská i dělnická povolání, v roce 1968 debutoval románem Cesta ke hřbitovu, počátkem sedmdesátých let byl odsouzen za podvracení republiky. V roce 1974 se nuceně vystěhoval do Spolkové republiky Německo, kde se uplatnil jak publicisticky, tak spisovatelsky. Mimoliterárně se o Otu Filipovi psalo zejména poté, co v roce 1998 německá televize odvysílala pořad o jeho spolupráci s StB a autorův syn poté spáchal sebevraždu. Režisérka Všelichová se v pětapadesátiminutovém dokumentu Dvacáté století Oty Filipa dotýká autorových dilemat a selhání dílem přímo, dílem oklikou.

Jedním z největších autorských objevů polistopadového dění bylo dílo Květy Legátové (1919–2012, vlastním jménem Věry Hofmanové). Na přelomu padesátých a šedesátých let sice publikovala dvě prozaické knihy pod pseudonymem Věra Podhorná, ovšem skutečně prorazila až v roce 2001, když zveřejnila povídkový cyklus Želary a následovaly další knižní tituly. V iVysílaní jsou k dispozici dva dokumenty. Dvaapadesátiminutový portrét Všechna jména Květy Legátové měl premiéru loni v listopadu, u příležitosti stého výročí autorčina narození. I ten režírovala Petra Všelichová. Kratší (14 minut) a starší (2005) portrét vznikl ještě za autorčina života; v rámci cyklu Portréty jej pod jednoduchým názvem Květa Legátová, spisovatelka natočil Rudolf Chudoba.

Pusťte si dokument Všechna jména Květy Legátové. Na snímku Květa Legátová (1919–2012, vlastním jménem Věra Hofmanová) na snímku z mládí a v pokročilém věku, foto: archiv ČT

A do třetice režisérka Petra Všelichová. V roce 2011 natočila portrét (stopáž 52 minut) „suše“ nazvaný Jan Balabán. Předčasně zesnulý ostravský prozaik a publicista (1961–2010) náležel k nejvážnějším a nejhlubším spisovatelům, kteří debutovali v devadesátých letech a své dílo bez uspěchanosti a póz vrstvili. Balabánova povídková sbírka Možná že odcházíme patří k nezapomenutelným.

V letech 2007–2011 vzniklo celkem 69 dílů cyklu Česko jedna báseň.  V sedmi až devítiminutových miniportrétech, produkovaných brněnským studiem ČT, představoval současné české básníky a básnířky. Autor(ka) přečetl(a) některé své verše a pak několik veršů svých oblíbených autorů. Cyklus je vynikajícím vstupem do „světa poezie“ právě skrze tvůrce a tvůrkyně a dnes má i značnou dokumentární hodnotu. Důkazem je například jeden z posledních portrétů, který vznikl – tehdy devadesátileté, téměř slepé, ale myšlenkově vitální a produktivní Bohumily Grögerové (1921–2014).

Podívejte se na básnířku Bohumilu Grögerovou v cyklu Česko jedna báseň, zdroj: archiv ČT

Na začátku roku 2008 pak začal být vysílán – opět v brněnské ČT produkovaný – obdobný cyklus prozaický, nazvaný Čtenářský deník. Do prosince 2011 bylo uvedeno celkem 113 zhruba třináctiminutových dílů. V každém byla představena jedna – většinou nedávno vydaná – prozaická kniha. Forma je taková, že dílo uvádí autorův/autorčin spřízněnec či spřízněnkyně, komunikují spolu o té knize, někdo z nich dvou přečte z díla ukázku. Těch plus minus deset let od vzniku cyklu samozřejmě již částečně prověřilo uměleckou nosnost vybraných titulů, ale každopádně platí, že zájemce v oné více než stovce titulů najde takové, které pro českou literaturu posledních desetiletí zůstávají důležitými prozaickými knihami.